chat

Akce roku 2013

Náš diář

z pod Krkonoš na Orličky - 19. a 20. srpna

Z hor znovu do hor

Když nám tedy skončil ten poslední Trutnoff, vezmu to stejně dekadentně:-) Poslední noc u Kopeckých, poslední ranní sprcha (jaký dříve zcela nevídaný luxus!), poslední skvělá snídaně na Krakonošově náměstí a poslední odjezd někam z Trutnova na kole. Kam? No přece domů! Nechal jsem se s radostí poučit slovy vrchního Syčáka Petra Váši a mám plán vstřebat OAMF jinak a jinde než doma či v továrně. Tudíž pár dní volna zkusím strávit tak, že do rodného města přijedu na kole. Velmi smělý plán, řekl bych! Kór, po dvou nekončících nocích. Jsem zvědav, kam až mne nohy a kolo dovezou...

Itinerář dne - pondělí 19. srpna: TRUTNOFF - vrch Houska - Starý Rokytník - Rubínovice - Radeč - Podradeč - Úpice - (4094) - Havlovice - hrad Vízmburg - Devět Křížů - Lhota za Červeným Kostelcem - (4095) - Červený Kostelec - Zábrodí (Špinka) - U signálu - Kobylice - Kramolna - Náchod - (22) - Staré Město nad Metují - (4034) - Bražec - chatová oblast Ostrovy - Peklo - (4035) - Údolí Olešenky - rozc. Holubí Palouk - Doly - Dlouhé - Rzy - Zelené údolí - OLEŠNICE V ORLICKÝCH HORÁCH, 57km

      Nespěchám. Vlastně není ani žádný důvod. Počasí je podivné, olověný příkrov nebe hrozí a občas do toho všeho depresivního i sprchne. V deset hodin nakonec z Krakonošova (náměstí) mizím. Kudy? Vynechávám Bojiště a směrem na Starý Rokytník ladím směr Úpice. Ano, příslušně úpím. Jak dlouho (tedy kolik kilometrů) mi asi bude vadit stále dosedající deštěm zpěněná trutnovská červená hlína na mého MrX? A kde jsou moje blatníky? Nikdy žádné nebyly. Jak říkám, nespěchám a užívám. A vstřebávám zážitky z přeplněné hlavy vzpomínek. Náhod letos mnoho nebylo. Spíš překvapení a situací vedoucí k dalším úvahám. Tak tak vnímám okolí. Vida, jsem v Úpici:-)
      Nezdržuji se moc. Kapky začínají znovu padat. Vnímám jistou změnu na náměstí jinak krutě ospalého města. A raději mířím dále. Dolů. A znova řeka Úpa. Mířím kolem jejího toku až do Havlovic. U zdejšího dřevěného mostu se rozhoduji kudy dále? Možnosti mám v podstatě dvě a chuť k rozhodování je pramalá. Volím opuštění pohodlí údolí říčního koryta a opouštím (tak jako tak mi nic jiného nezbývá) asfalt, abych drtil nejdřív panelovku, pozděli lesní krpál na vrchol kopce k zřícenině hradu Vízmburk.

České Pompeje. Takhle se přezdívá hradu Vízmburk. Objeven byl před více než třiceti lety a je v rámci možností postupně rekonstruován. Tady však jde spíš o prostou záchranu, protože bílý kámen, ze kterého byl vybudován, mizí při každém sebemenším dešti. Skryt pod nánosem humusu vydržel staletí, teď bojuje se vzduchem a přirozenou vlhkostí. To vše se lze tady dozvědět. I více. A přispět na jeho záchranu. Sympatické místo, které jsem vůbec nečekal. Včetně čepovaného piva. První milé překvapení jinak upršeného dne. A právě někde tady pojímám smělý plán na dobytí Šerlichu:-)

      Pokračuji dále do kopce (překvapivé, když jsem u hradu, ne?), abych se lesem dovlnil příjemnou traverzou kolem Devíti Křížů nad Červený Kostelec. Padám do něj, zoufám si nad jeho stavem stejně jako nad kýčem "zahradní železnice" na jeho konci. A znovu stoupám. Kolem kempů, rybníků až kamsi k Náchodu. Uvažuji, zda by takovou cestu se mnou někdo rád absolvoval? A v tomhle počasí, kdy déšť stále hrozí? Vida, sešup k náchodskému zámku (ano sešup!) jsem si užil. Fakt se hrady stavěli na kopcích? :-)
      Náchodský zámek jsem si prošel a prostřílel jsem se jím. Příjemné místo nad jinak divným městem, kam jsem se záhy vydal střemhlav dolů. Průtah městem je snad lidským omylem. Hledám zázemí údolí řeky Metuje a na třetí pokus jej nakonec nacházím. Pravda, někde ve Starém Městě nad Metují opouštím čerstvě nabytou cyklohájwej 22, ale jenom proto, že nesmyslně mizí z údolí kamsi nahoru. Naopak se teď chci chvíli svézt pohodou. A Metuje se držím. Čeká mne totiž chatky, nulový provoz, cyklotrasa a nakonec Peklo!
      Nově vybudovaná cyklostezka nezklamala. Sada dřevěných krytých mostů a luxusní asfaltík. Hluboký říční kaňon, plazící se mlha korytem řeky. Paráda. Škoda jen zavřených občerstvoven. I v Pekle na soutoku Metuje s Olešenkou ze tří funguje pouze jedna. Zato ta zásadní. Jmenuje se Peklo a je postavena dle projektu Dušana Jurkoviče. Sakra, ten chlapík byl vážně výkonným! Jiná a stále rozeznatelná. Stojí za vidění i uvnitř, poáč interiér ani komouš nezničil. Včetně unikátních dřevěných velkorysých lustrů. Epesní!
      Řeka Olešenka se stává mým dalším osudem. Ano, mířím znovu nahoru. Na pohled opuštěným údolím s přilehlou lesní cestou rozmanité kvality. Provoz nulový. Nezdá se, ale kilometry přibývají jen zvolna. Znovu nespěchám, poáč občas zase sprchne. Beru. Kdesi za Holubím Paloukem se dostávám do průmyslové pidlivizace. Na pohled nesmyslná továrna. Široko daleko nic než voda a přilehlá silnice. Ani občerstvovna. Musím dále. Přes Rzy až na vrchol. Teda skoro. Olešnice v Orlických horách. Zapomenutá obec uprostřed hor. Lidí? Minimálně.
      V dolní části náměstí nacházím jedinou otevřenou hospodu. Usedám značně unaven. Na pivo, dvě. Tři. Začíná pršet a mraky nevěští nic dobrého. Dávám oběd. Další pivo a otázku, zda šenkýř neví někde kolem o ubytování: "Netřeba nikam jezdit, postarám se. Máme nahoře volno. Jen počkejte než tam uklidíme." Počkám a jsem mile překvapen. Pokolikáté už mám štěstí? Jsem na konečné...

24.9.2013  medvěd:-)

famózní Orlický hřeben (4071)

Včerejší zkrácení trasy přišlo vhod. Do rána se relativně umoudřilo počasí (přestalo alespoň chcát podle dědy Komárka) a díky ubytování jsem se nechal přemluvit ke změně trasy. Žádný asfalt, ale pořádná dávka lesních cest. Časem možná i orlická hřebenovka. Ale prý by byla úplná blbost jet na Šerlich z Deštného. Ok. Přesvědčen a kvalitně nasnídán po déváté hodině ranní opouštím útulný penzion a bez funkčního tachometru (struna G nikdy nepraská stejně jako nikdy neteče do tachometru od Sigmy:-) začínám drtit první dávku horských kilometrů. Bez konkrétního cíle, protože tuším, že můj odhad a mé čtení mapy znovu selže...

Itinerář dne - úterý 20. srpna: OLEŠNICE V ORLICKÝCH HORÁCH - (4326) - V Milířích - Ruské údolí - Velká Svačina - (4326 - 4071) - Sedloňovský vrch - Polomské sedlo - Šerlišský Mlýn - ŠERLICH (Masarykova chata) - Prírský Roh - Malá Deštná - VELKÁ DEŠTNÁ (1115m) - sedlo Pod Jelenkou - Valínův Pramen - Pod Homolí - Kunštátská kaple - Pěticestí - Komáří Vrch - Mezivrší - rozhledna Anenský vrch (992m) - Tvrz Hanička - U Černodolské rezervace - Panské Pole - Hanička - Údolíčko - BARTOŠOVICE V ORLICKÝCH HORÁCH, 45km

      Pěkně, pičo, pěkně! Od prvních metrů v podstatě pořád stoupám hustým Ruským údolím. Funím, dech se nedostává a alkoholický slizký pot neustává. OAMF vzpomínka stále běží. Ale nedám se! Hodlám se pokořit a udolat Orlické hory. Nenadávám, snad jen na okolojedoucí blbé lesáky, ale jinak jsem smířen s osudem. Krutý začátek. Nevnímám ani moc jednotlivá rozcestí, poáč svým krvavým pohledem mám před sebou jasný cíl: minimálně Šerlišský mlýn a půjde-li to, nakonec i Masarykovu chatu o kousek výš. Je vážně zima jako sviňa, z okolních lesů se odpařuje vlhkost a v tomhle prapodivném skleníku uvažuji o vlastní blbosti. Vskutku luxusní pohon k dalším vrcholům Orlických hor! Však jsem se jim neměl včera tolik vysmívat a namyšleně předpokládat nekonečnost vlastních sil:-)
      Šerlišského mlýna jsem se nakonec dočkal. Dokonce jsem se k němu pro mne překvapivě dostal sešupem dolů. Zřejmě proto, abych ani Masarykovu chatu o pouhý půldruhý kilometr dále nedostal znovu tak úplně zadarmo. Stoupal jsem a znovu funím. Na Mlýnu jsem nakonec nezastavil. Bydlí a řádí tady nějaký dětský tábor. A křik v přírodě dneska nechci. Já chci klid! S výjimkou asi třisetmetrového úseku nakonec Masarykovu chatu zdolávám. A tím jsem vlastně "už" v cíli včerejšího dne. Mno není to skvělé? Mlha, zima. Už už se těším dovnitř:-)

Ani Masarykova chata na Šerlichu není tak obyčejná chata. Zaprvé pamatuje nejednu naši akci a za druhé je znovu architektonickým klenotem. Tentokrát Fuchsovým. TGM je její přirozenou součástí jako neuvěřitelný dřevěný sloup uprostřed jídelny. Ten také leccos ve svých dějinách unesl stejně jako náš národ. Nebo třeba místní lednice, která jsouc zpoutána nepřekonatelným řetězem byla vyžrána bandou zhulených chuligánů. Jó, to byly kdysi časy! :-)

      Bavil jsem se nad svou vlastní nostalgickou sentinelností a trošku litoval, že jsem tady včera nedojel. Stejně bych to nedal:-) Takhle jsem měl čas na předpolední dávku kofeinu, horké čokolády a Primátora. Na pořadí nezáleželo, protože dále mne čekala Velká Deštná. A věřte, že vejš to tady už nejde:-)
      A nešlo. Deštnou jsem si zařadil tentokrát do série "moje slavné vysokohorské mlhy," a s chytrým pokýváním hlavy jsem se zasmál vlastnímu nadšení. Raději však sjíždím o kousek níže zpátky na rozcestí. Jako bych tušil, že následný svařák je posledním horkým nápojem na dlouhou dobu. Užívám si zázemí boudy horské služby a doufám, že mlha přejde.
      Stal se zázrak. Přešla! Dokonce i pár slunečných paprsků jsem zaznamenal. Mlha zmizela v pravý čas, poáč jinak bych zřejmě za chvilku zkoušel maximum vlastních sil. Sjezd k sedlu Pod Jelenkou končí ostrou zatáčkou doprava a v mlze bych věděl maximálně prt. Takhle jsem relativně v klídku. Ale stejně nadoraz brzdím jsa přirozeně nevěříc příslušným varováním. Koukám, že některá doporučení evidentně vymyslel stejně hustý byker:-)
      Valínův pramen zachraňuje jinak už zcela prázdný bidon. Voda sotva kapká, ale kdo si počká, ten se dočká. Navíc se na chvíli otevřel výhled do okolí a tak se kochám. A samozřejmě nabírám i sílu, protože tak nějak tuším, že ač vede cyklotrasa jasně v okolí hlavního orlického hřebenu, budu cedit krev.
      Tetřevec. Asfalt se mění občas v lesní cestu, sem tam šutr a teď slyším někde blízko hlasy. Cesta se začíná zvedat a drtím serpentiny. Pěkně jednu za druhou až šutry lítají. A v jedné vracečce jsem na sebe obzvláště hrdobec - to když míjím skupinku pěších maníků. Přesně mi sedla a hlasy přešly ve fandění. Chudáci asi netuší, že jsem jediným jezdcem skromného závodu:-)
      Tetřevec se mi odměnil a až na Pěticestí epesně klesám. Nejprve serpentinami, pak svištím o závod. Koukám, že Pěticestí je spíše Šesticestí, ale nebuďme malicherní. Škoda jen, že bouda horské služby dnes nepremáva. A tak aspoň zkouším dostat celé Pěticestí na panoramatickou fotku:-)
      A znovu na chvíli dolů, zpátky na stromy. Opičí hory hadr! Sakra, to je nářez! Občas nestíhám, ale královsky mne to baví. Na Mezihoří chvíli váhám než najdu správný směr. Jen nerad jsa namlsán měním asfalt za šutry. A znovu do kopce!
      Hanička se blíží, což poznávám zvyšujícím se počtem ŘOPíků a vysvětlujících cedulí. Ještě než se k ní střemhlav pustím, využívám posledních sil (fórek, samozřejmě:-) a drtím se na Anenský vrch, kde stojí rozhledna. Ani ne tak zašitá, jako v dnešní mlze spíše vtipná. Přesto nevynechám jediný schod a snad jako jediný jsem dneska nahoře.
      Tak jo, střemhlav k Haničce. Poetický název nabouraný divnobunkrem. Komunisti jej v osmdesátých letech začali přestavovat v husákovský protiatomový kryt a tak je vše původní předválečné zničeno. Azbestový panelák zcela ucpal vchod do podzemí a brutální okolí mne zrazuje. Nene, zlatý Stachelberg u Trutnova. Nezdržuji se jedu zpátky na značku a svištím. Pěkně dolů až na hlavní silnici. Kam dále?
      Nemám chuť měnit plány a mířím na Bartošovice. Kousek za nimi je Zemská Brána, kudy se doslova rve Divoká Orlice do českého vnitrozemí. Jenže nejprve se musím restaurovat. Sice minu chalupu U nás, ale netrvá mnoho metrů, abych se kousek vrátil. A vlastně zůstal, poáč se má restaurace protáhla až do rána. Vůbec jsem se nebránil. Naopak. Jen mne už znovu překvapilo, že tady budu spát sám. Chápete to? V podstatě v poslední třetině prázdnin?

Hřeben Orlických hor mne znovu překvapil. Byli jsme na něm několikrát, ale naposledy snad někdy před deseti lety. A paměť je zrádná. Dneska vím, že kdykoli budu plánovat návrat do Orliček, nebudu spát na Masarykově chatě na Šerlichu. Ale buď tady v Bartošovicích a nebo na druhém konci v Olešnici. A vlastně nejlépe na obou koncích. S radostí mohu dnešní den prohlásit za nejpovedenější ze všech. A to, prosímpěkně, nebylo kdovíjak pěkné počasí. Je mi to jedno. Sedím spokojen v útulné dřevěnici, soukám do sebe další Plzničku a je mi fajn. Moc fajn:-)

25.9.2013  medvěd:-)

Fotky z obou dnů

Havlovický dřevěný most přežil už leccos. Dokonce i povodně. Od pohledu příjemný hostinec za ním však krizi nepřežil. Škoda, zastavil bych se. Ale je taky pravda, že díky němu jsem se dostal na hrad Vízmburk a prošel si jej:-)

Náchodský zámek. Věž je zrovna v rekonstrukci. Ale jinak je zámek příjemných areálem. O městu bych něco podobného rád napsal také. Ale nemůžu.

Peklo. A krásná cyklostezka údolím Metuje od Starého Města až tady na soutok s řekou Olešenkou. Mohu jenom doporučit!

Dobré ráno z Olešnice...

Šerlich a jeho Masarykova chata.

Velká Deštná a Pěticestí. Dvě místa důležitá především pro mne. Dobyt! A také vzpomínky dostávají svůj příděl:-)

... a pár zbývajících hřebenovkovitých ...