chat

Akce roku 2013

Náš diář

čtvrtek 14. a pátek 15. srpna - jedu drtit hory!!!

Už jsem tady psal, že OAMF 87-13 chci pojmout jinak než kdykoli předtím. Příjezdem počínaje, bydlením pokračujíc a především drcením přilehlých hor. Proč? Krkonoše! Chápete? Že ne? Aha, tak jinak. Deset let jsem do nich na kole nepách. Pravda, LUŠTÍm je poslední dobou vcelku poctivě (obzvláště Medvědín:-), ale jinak jsem ve Špindlu či vůbec kdekoli tady na kole nebyl od legendárního Charlieho Velkého Šišáku. Takže deset (vlastně jedenáct, ale nebuďme malicherní:-) let a výzva číslo dvě. I když i ty LUSTI tady svou roli překvapivě hrají...

Krkonošská magistrála (K1A)

Itinerář dne - čtvrtek 15. srpna: Trutnoff - (4081) - Mladé Buky - Baba - pevnost Stachelberg - Prkenný Důl - Žacléř (LUSTI) - (highway K1A) - Nad Porcelánkou - Vízov - chata Hubertus - Rýchorský Kříž - Roh hranic - Velké Albeřice - Vápenka - LYSEČINSKÁ BOUDA - Cestník - Dolní Malá Úpa - (K24) - Apalucha - Pomezní Boudy - Krakonošovo údolí - Spálený Mlýn - soutok Úp - (K22) - Horní Maršov - (II/256) - Dolní Maršov - Svoboda nad Úpou - (I/14) - Mladé Buky - Kalná Voda - Horní Staré Město - Trutnoff, (84km)

      Naučil jsem se tady v Trutnově dělat si malé radosti. Třeba hned ráno zajít na snídani do centra města. Majinko oříšek. Ale vlastně ne, když víte, který roh Krakonošova náměstí je ten správný. Navíc jsem tady dneska už podruhé a už ví, že mají stálého zákazníka. Dobrá snídaně musí dneska bejt! Plán mám smělý a vlastně nejsem schopen zrovna teď správně odhadnout síly. Takže vzniká plán A, Bé i cé. Pomezní boudy budou místem, které rozhodnou, kam zamířím. Nasnídán spokojen odcházím na hotel, převlíkám, ladím kolo a vyrážím. Kam? Podle mapy, takže blbě. Cyklotrasu nevidím, přesto stoupám k Terasám a hned za nimi padám do předměstí, spíš chatové osady. Nicméně horský charakter krajiny je už i tady cítit. Jako na houpačce nakonec dojedu stejně na konec Horního Starého Města. Ale tady už potkávám celou dobu hledanou značku a začínám drtit kopce. Baba!
      Za Zámeckým vrchem zastavuji poprvé. Přijde mi, že dneska nemám ideální formu. Luxusním asfaltem jsem dostoupal až ke zdejší vyhlídce, ale nějak moc se trápím. Co to? Že bych včera potkal přeci jen mnoho Krakonošů? Uvidíme. Teď obdivuji skvělý přístřešek s vymakaným kruhým ohništěm a omezenou přesto vyhlídkou na Monte Negro. Ha, první pocestná! Zdravíme se mířím ještě stále dále do kopce, s čímž počítám, poáč Baba je Baba. Od rozcestí znovu jako na houpačce až na konec lesa. Lom, od něj asfaltka a odkaz na pevnost z první republiky. Přestože nejsem fandou podobných míst, vydávám se doprava. Ze zvědavosti a dobře dělám!

Pevnost Stachelberg je totiž velmi zvláštní. Nebyla (nestihlo se) nikdy dostavěna a tak tady člověk potažmo medvěd může shlédnout předválečné pevnosti v různém stádiu rozestavěnosti. Naštěstí existuje spousta nadšenců, kteří vidí právě v opečovávání ŘOPíků smysl života, takže tady můžete vidět všechno. Od základové desky bunkru (jak píšu, více se nestihlo:-), přes záměr dělostřelecké věže po vstupní pevnost. Marně uvažuji, zda něco podobného by bylo někde jinde ke shlédnutí? Asi ne. Do pevnosti jsem vstoupil (spíše vlezl) jenom pro známku. Mrňavý vstup a podzemní prostor s neustálým větrem musí být něco pro rodilé klaustrofobiky. I já se cítím poněkud stísněn a raději mizím:-)

      Samozřejmě jsem se pokochal výhledem od Stachelbergu do okolí. Logické místo pro pevnost. Ale je dneska nějak zima, takže se vracím na hlavní cestu a klesám do Prkenného dolu. Sotva vyjedu z lesa, otevírá se přede mnou výhled do údolí (Prkenného dolu) s dvousedačkou a přilehlou sjezdovkou. Aha, začínám leccos chápat! Prkenný důl přeci jen úplně nevymetu a mířím znovu do kopce na jehož konci (začátku?) mne čeká Žacléř.
      Z téhle strany jde o malebnou podhorskou vísku. Klasická roubená stavení dávají najevo horský charakter. Já však hledám továrnu na zimní radovánky, takže sjíždím dále k severu. Tady romantika končí, byť ne tak brutálně jako třeba u nás. I tady se těžilo uhlí, ale bytovky se stavěly ještě před komunisty, takže vypadají jako dělnická kolonie a ne jako příšerné sídliště. Žel je vidět, že důl dávno nefunguje a panuje tady bída. Kolem náměstí není problém najít život, penziony. Tady už jen herny a svrab. A ještě maličkost: Průmyslovou mikrozónu. Na jejím konci pak nenápadnou modrou přízemní halu. Továrnu na LUSTI. Jakoby se styděla za svou značku! Není nikde vidět. Jsem zklamán, že vlastně není, co fotit a vyrážím zpátky do "centra." Proč? Začátek hlavní cyklistické krkonošské trasy přece!
      A tady končí sranda. Začínám se dneska poprvé pořádně potit. Pravda, dal jsem ještě zastávku u zcela nepřístupné zříceniny zdejšího zámku (opět, komouši, děkujeme!) a pak už sleduji vytrvale značku K1A, které se jen tak brzy nezbavím. Asfalt záhy mizí, ale cesta stále stejně hustokrutě stoupá. Ne! Ne! Ne! Jsem hustokrutý byker, který přece něco vydrží, ne!?
      A vydržel až k chatě Hubertus. Krásná roubená chata na konci světa. Ještě pár stavení kolem a vysokohorský charakter okolí všude kolem. Dokonce i včetně krav, koz a ovcí volně pasoucích se okolo. A pivo? Překvapivě Holba. Uznávám, že vyžíznivělým turistům prostě chutná. Musí. I já jednu dávám a protože se do mne v podstatě okamžitě pouští zima, jdu drtit další kilometry.
      K Rýchorskému kříži se stopupá zostra. Vlastně jsem byl rád, že jsem dobrovolně opustil původní myšlenku zkratky via modrá turistická značka. Takhle jsem měl šanci pokochat se okolím, poáč panorámata se přece jen i v jinak těžce olověné obloze otevřela. Od Kříže ještě kousek stoupám, abych se poprvé dneska podíval na hraniční čáru. Oblizovat ji ještě budu několikrát. Teď už se cesta příjemně "houpe" kamenitou cestou, abych nakonec politoval jediného (!!!) bykera, kterého jsem dneska v horách potkal! Do Velkých Albeřic totiž cesta prudce klesá a kamenitá cesta se změnila v šutrové moře. Sám jsem měl co dělat, abych ji sjel. A vůbec nechápu, jak ten frajer mohl "tohle" vystoupat! Někde uprostřed pak seděla na sympatické lavičce s výhledem na Sněžku bandička s naraženým sudem. Vyložená provokace. Fandili, ale nenabídli. Banda jedna!

Brzdil jsem z kopce jako o duši, kameny jenom střílely. Cestu jsem ustál. Neměl jsem záměr zastavit. Ale našel jsem další krásný penzion. A kyselo a krákoru. A pohodu a sympatickou šenkýřku. Pak nezastavte:-) Navíc jsem netušil, kde bude další příležitost k občerstvení.

      Byla nedaleko. Pár kilometrů. Zase do kopce po zatraceně vymletém asfaltu. Začínám se vžívat do pocitů předchozího bykera. Mám za sebou dokonce i kulturu za 500, totiž místní vápenku (byť zavřenou), ale kultura bykerovi mnoho nepomůže. Cesta se však lomí, kámen a vymletá koryta nahrazuje makadam a traverz se znovu příjemně vlní, aby mne zastavil u Lysečinské Boudy. Neměl jsem nijak velký záměr tady zastavit. Ale obrovský nápis Pink Floyd club byl výzvou.
      Vstupuji do klasické dřevěnice. Pokolikáté už dneska nasávám vůni starého dřeva? Kdoví. Na čepu Primátor. Není. Šéf se omlouvá, nabízí lahvovou Plzničku, já otírám pot a začínám vnímat rekvizity. Tady vážně sídlí fanklub Floydů! Obrazy, hudba, všechno. Šéf, jinak rocker už od pohledu, rád odpovídá na mé zvídavé otázky a nakonec strávíme příjemnou půl hodinu. A taky výzvu, poáč na pódiu před chatou na volném prostoru vysoko v horách (můj sen!) budou hrát Pink Floyd Revival! V sobotu! Kua, jak se tady dostat? S odstupem času vím, že jsem se urvat měl. Loučím se s nadějí, že tady nejsem naposledy a mířím dále traverzou na Pomezní Boudy.
      ... mno, traverzou. To byla má ukvapená představa, protože horní konec Malé Úpy je pěkný drapák! Nezachrání jej ani chata Apalucha. Tady někde jsem po letech potkal (v jinak opět klasické dřevěnici) arogantního číšníka, kterého si tady asi pěstují jako vzpomínku na čtvrtou cenovou skupinu. Sere pes! Jsem na horách pro zážitky. Drtím se a doufám, že ten krpál už brzy skončí. Vlastně obdivuji maminky s kočárkama, které jej taky s funěním drápou.
      Pochopil jsem proč. Na Pomezních Boudách je parkoviště a právě tato cesta se nabízí jako relativně příjemná procházka vysoko v horách. Koukám: Sněžka za rohem a už jenom kousek! Nene, zapomeň! Síly dochází a potřeba dalšího občerstvení se zvětšuje.
      Leč marně, protože drtivá většina bud je tady zavřená. Nechápu! Jasný přechod do Polska (vlastně chápu...:-) a tolik prázdných příležitostí? Takže znovu jen turistické známky a svištím. A špatně! Hned za druhou boudou jsem měl odbočit. Takže zpátky nahoru a znovu. Dobře jsem udělal!
      Kdybych minul Krakonošovo údolí, asi bych netušil. Drsný kaňon kolem Černé Úpy. Fantastické downhillové terény, ustřelující kameny a maminky s kočárky. Soráč, ale proto jsem tady jel! Navíc jde o legální možnost, jak si na kole rozbít držku, protože je downhill značený. Řeka je stále dravá, sype se přes kamení se stejným šuměním a odvahou, jakou já poprvé testuji své MRX. Obstálo na výbornou! Kolo, které podrží, které se nechá vést, přesně reaguje. Luxus!
      Na Pomezních Boudách se skutečně rozhodlo. Sil mi ubývalo a věděl jsem, že kdybych pokračoval dále do hor, návrat by byl už jenom trápení. Takto jsem se trápil až od Spáleného Mlýna. Nebo vlastně až od Maršova. Terén jsem vyměnil za silnici a provoz na ní. Začátek byl pochopitelně pořád fantastický, protože cesta klesala jako o závod. Ale s blížícím se koncem údolí houstla doprava v souznění s mou únavou. Užuž jsem se viděl dole v Podolí, v lékárně...:-)

      A večer? Klasika. Vendelíni měli vlastní program. Neptal jsem se. Dali jsme večeři a navečer znovu vyrazili na Bojiště. Proč? Mno přece přijedou kamarádi stavět stany kolem benzinky. Nakonec šli s námi na dvě ke Kopeckým. A tady někde končí povedený čtvrteční den...

23. září 2013
medvěd:-)

Podkrkonoší (Zvičinsko)

Přiznejme si, včera jsem velmi slušně vymrzl. Pravda nepršelo, ale jinak moc vlídné počasí po většinu dne zrovna nebylo. Studený vítr byl otravný a jedinou jeho výhodou byla slušná panoramata. Až na Pomezních Boudách se situace lepšila a vlastně čím více se blížil večer, bylo příjemněji. Dnešek vypadá více než nadějně. Svištím (tentokrát rovnou i s kolem) na náměstí posnídat a také tam teprve upřesňuji trasu dnešního putování. Zvičina je pro mne výzvou. A taky havlův Hrádeček. Tolik let jsem tady jezdil a ani jednou se do správných míst nevydal! Mám po snídani, takže mířím dolů k Úpě a po jejím pravém břehu znovu stoupám po prazvláštní cyklistické magistrále směrem do Horního Starého Města. A je skutečně fajn:-)

Itinerář dne - pátek 16. srpna: Trutnoff - Horní Staré Město - (4300) - Pekelský vrch - Nad Hrádečkem - obora Hrádeček - Vlčice - Čermná - Hubertova výšina - Hostinné - (červená značka) - Nad Dolní Olešnicí - Dolní Olešnice - (4302)- Zadní Mostek - Mostek - (4086) - Horní Brusnice - Prostřední kopec - ZVIČINA - (žlutá značka) - Mezihoří - Pod rekreačním střediskem Poklad - (4139) - Bílá Třemešná - Těšnov - přehrada Les Království - Horní Nemojov - (4088) - Hájemství - Kocléřov - (4087) - okolo Smrku - Liškárna - Prkenný Důl - Pilníkov - (4138) - Dolní Staré Buky - Dolce III - Dolce II - Dolce I - Dolníky - Horní Předměstí - TRUTNOFF, 87km

      Bláznivou trutnovskou nábřežní cyklostrádu zmiňuji zcela záměrně. Má hned několik kolizních bodů, nesmyslně kříží autobusovou zastávku a především cyklistům patří jen půlka, zatímco druhá pěším. Blbost jako vrata korunovaná přerušovaným pruhem. Záměr, který se zvrtl je korunován nevyhovující šířkou komunikace. Já vím, cyklista by měl být rád. Ale kraviny je třeba oprávněně kritizovat, protože situace za ostrými zatáčkami smrdí.
      Dobře, hlavu jsem si mohl ukroutit, ale nechám Trutnoff za sebou a po cyklotrase 4300 začínám drsně stoupat pod Pekelský vrch. Z jeho druhé strany jsou sjezdovky nad Mladými Buky a já mírním své najivní představy o relativně pohodové traverze. Kdepak! Sice ten nejdrsnější stoupák je luxusně asfaltový, ale i po nabrání výšky opičácky (a tentokrát šotolinou) ztrácím a nabírám výšku. To toho občasné (a obvykle za zatáčkou) hluboké lesácké "první jarní brázdy." Nicméně nikde ani živáčka natož mrtváčka. Užívám si.
      K Hrádečku vlastně přijíždím docela vyčerpán. Uznávám a smekám před majitelem osobáku, že rychle pochopil, že v následujcích serpentinách po fakt luxusním asfaltu dosvištím do Vlčic mnohem rychleji. A tak vlastně Hrádeček míjím rychlým pohledem. Přesto chápu, že tenhle konec světa a okolní klid musel ke psaní doslova vybízet. A taky věřím, že luxusní asfalt tady natáhli až po Revoluci. Předtím tady logicky musel být stejně jako jinde v okolí poctivě flastrovaný tankodrom. Dneska první svezení de-luxe!
      Ve Vlčicích poprvé zastavuji. Především je po mně u Kopeckých sháňka a pak koukám (spíš civím:-) na kostelík na rozcestí i nedaleký zámeček. Nedávno prý ruina, dneska podnikatelsky rekonstruován. A vlastně dělám moc dobře, že na chvilku odpočívám, protože další cesta se dost povleče. Směs asfaltu a děr se totiž mění v nefalšovaný polní tankodrom. Až kamsi k Hubertově výšině nestíhám vnímat více než výmoly a kolo přesto skáče jako splašená kobyla. Na Výšině zase nepochopil traktorista Fanda, že drsným bykerům nemůže svou přerostlou moderní plečkou z kopce konkurovat a záměrně mne ignoruje. Přesto jsem jedno místečko našel a se zatajeným dechem jej udělal. Hňup ještě troubil:-)
      Do Hostinného jsem pochopitelně sjel dolů z kopce. Nadmíru příjemně. A vlastně po pár dnech jsem se vrátil zpátky do labské kotliny. Přemýšlím, kdy jsem tady vlastně byl asi naposledy? Mno přece předevčírem:-) První pivní zastávka. Už bylo třeba!
      Do centra města se tentokrát nenamáhám a naopak hledám přímou cestu do Dolní Olešnice. Chci se vyhnout hlavní silnici. Z téhle strany se plán nejevil jako úplně špatný. Prudce jsem se zvedl od Labe k chatařské oblasti, objel ji, dojel na vršek kopce k vysílači a tady idylka končí. Stejně jako má představa o červené turistické značce coby záruky jakš takš slušné cesty. Přes les dolů střemhlav drncám přes kořeny stromů (s vypnutým pružením vidle - idiot!) a jen se rozhoduji, kde je cesta a kde vyšlapaný prasečí koridor. Brod kopřivami dole přes vsí už beru coby trest za vlastní naivitu a s úlevou mířím k prvním náznakům silnice. Tudy příště vážně nebrat!
      Z Dolní Olešnice "pádím" osvědčenou cestou směrem na Mostek. Alespoň si to myslím v prvních metrech dalšího stoupání. Hustý stoupák s drsným asfaltem se zdá být nekonečný. A k tomu ještě existuje Zadní Mostek. Vida, jak má paměť po letech už selhává. V Mostku uvažuji nad pauzou, ale rychle se vzpamatovávám a znovu stoupám (aha, už vím, Opičí hory II:-) do Horní Brusnice. Má oblíbená Pecka už je jen šest kiláků odtud. Ale Zvičina ještě o polovinu blíž. Zato pořádně do vrchu. Zvičina je Podkrkonosšská horská prémie a tu si nenechám ujít. Drtím znovu asfalt a říkám si, zda už těch kopců dneska není přeci jen už docela dost? Přetrpím ještě Prostřední kopec (vtipný a výstižný název:-), Zvičinu coby obec a do extrémně flastrovaného asfaltu bořím své obutí. Cyklistické obutí!

Jsem tady! Pomyslný vrchol dnešní "Tour de" je zdolán! Zvičina je moje! Jediný cyklista. Teď jen, aby chata byla otevřena. Je a Plznička je jako vždy. Chutná jako obvykle, když vydrtím sebe a nějaký slušný kopec. Tak ještě jedna. A ještě! Na sluníčku je fajn. Vyhřívám své zkřehlé a unavené tělo, pročítám trutnovský Samizdat a je mi fajn. A vlastně se divím, že s jedinou výjimkou tady nikdo jiný na kole nedorazil. Proč? Ty výhledy, ta nálada, ta pohoda. Jsem na sebe hrdobec:-)

      Hodina po poledni. Je čas vyrazit. Jsem přece jen teprve v půlce dnešní cesty. Dolů do vsi, zprudka doleva, kousek do kopce a po žluté kopíruji zvičinský hřeben. A znovu si užívám svého MRX. Drží, slouží, neuskakuje, vede. Prostě bomba! Až k první silnici, kde se dávám doleva, abych sjel ještě dolů do Bílé Třemešné. A ještě více dolů k přehradě, které se jen tak něco nevyrovná.
      Vodní nádrž Les Království je totiž nejkrásnější z našich přehrad. Nevěříte? Neznáte? A v Safari ve Dvoře Králové jste byli? Tak proč ne tady? Je to jen pět kilometrů a hráz postavená v romantickém stylu připomíná opevněný hrad. S hrází je sladěn i domek (teda spíš pořádná vila) hrázného a další drobné stavby (jako třeba vpustě) všude kolem. Jen elektrárna je kousek mladší a tudíž v jiném stylu. Průmyslově secesním. A ladí! A já střílím jako o duši další fotky a pokouším, co všechno se do rybího oka ještě vejde:-)
      Přehrada Les Království je na Labi. Tudíž je na bíledni, že se znovu musím vyškrábat do kopců a stoupat k hřbetu, který mne nakopne zpátky k úpickému údolí. Les je fajn, ale žýža stoupá. Snad i proto, aby se Kocléřově stal zázrak: Kousek od návsi otevřený Sportbar a v něm dvě malé slečny. "Máte otevřeno," ptám se a ony, že se zeptají. Zeptaly, Plzničku jsem si objednal a pak koukal. Jsou dvě a otevírá se až ve čtyři: "Sklo mi nechte někde tady," povídá jejich maminka a já si říkám, že jsem musel vypadat dost zoufale či unaveně:-)
      A další zrada vlastní paměti. Znovu jsem měl kopec za menší a znovu se divím, jak musím kolem Smrku stoupat. Až kdesi u Liškárny se cesta věrně kopírující plány cyklomaniaků lomí a Prkenným dolem klesám k Pilníkovu. Že bych odtud rovnou svištěl rovnou k Trutnovu? Tak to neznáte medvěda! Znovu stoupám Dolními Buky kolem Dolců, abych v kempu naposledy před cílem zastavil. Jako před třemi dny dávám Krakonoše, dva a je mi fajn. Lidí se spikleneckými pohledy jsem tady mnoho minule neviděl. Teď jich tady bylo větší než malé množství (Dolce jsou tradiční koupelnou OAMF:-) a tudíž jsem jich i spoustu míjel.
      Znovu tedy po pauze drtím (dnes již poslední) kopec navrh a poprvé mi drcení nevadí. Naopak mne baví fandění okolojdoucích (i jejich občasný údiv:-) a svištím o závod. Ke Kopeckým, jak jinak. Pěkná várka kilometrů. Vlakem (!!!) přijíždí Zipp s Pepou, poslední dva účastníci zájezdu, a i pro mne teprve teď začíná ten správný čas na OAMF. S klidem odkládám své kolo a jdu se věnovat festivalovým taškařicím. I když! Pořád uvažuji, zda zítra přeci jen nevyjedu na Lysečinskou boudu...:-)

24. září 2013
medvěd:-)

Fotky z OFF 87-13? Budou, jářku, budou:-)