Akce roku 2011

Náš diář

Letem rokem 2011

      Rok 2010 nasadil naprosto neuvěřitelnou laťku. Zažil jsem spoustu, ale stejně mám pocit, že tady se něco zlomilo. Jediné, co mne napadá, je můj vlastní rozum. Široko daleko neznám nic více nevyzpytatelného. Stálé pochyby, stálé korekce a stálá potřeba vyhledávat lidi. Ne nové. Lidi kolem. Vůbec a všeobecně. Zůstává stále jistota, kterou nemá (jak si myslím), nikdo zbourat, poáč pyramidy v Egyptě už taky leccos přežily. Snad i proto hledím do roku 2011 s nadějí, s optimismem a s potřebou říct, že vážně ta láska s pravdou v finále zvítězí nad lží a nenávistí. Stále více si to uvědomuji a snažím se tak i chovat. Tož, hepy njů jír!

2011? Rok osobních pokušení.
      Až tady uprostřed Slunečných hor v Tyrolích, odříznut od zbytku světa lavinami ve společnosti skvělých kamarádů střádám myšlenky o uplynulém roce. Zatímco ostatní mastí karty, odpočívám si nad noťasem a vymyšlím název. Skutečně byl rok 2011 rokem osobních pokušení? Myslím si, že ano.
      Především si myslím, že teprve během tohoto roku jsem prošel předělem Kristových let. Jak se taková změna pozná? Jednoduše. Třeba najednou rozumím filmům, které jsem nechápal. Poznávám články podle jejich autorů a třeba také jsem se definitivně dostal do středního věku. To je věk, který přináší řešení spoustů problémů zcela lehce a automaticky. Kroutím hlavou nad nezkušeností mladších a nad sázením amatérských chyb témiž. Zároveň vím, že jim sice závidím mladost, ale sám na tom nejsem pořád špatně a za zkušenost bych už to jejich mládí rozhodně neměnil:-)
      Pokušeních přicházelo během celého roku nemalé množství. Hrůzou středního věku je, že nerad připouštím alternativní názory, což je nekonečný boj s vlastním egem, jehož výsledkem je obvykle prozření, byť cesta k němu trvá někdy déle, než bylo přiměřené. Udělal jsem spoustu blbostí, ale snažím se nad nimi uvažovat a poučit se. Ostatně už jsem ve věku, kdy více zkouším v práci já než abych byl mezi zkoušenými.
      Rok pokušení mi dal zároveň jasné poznání, že dobrých kamarádů je nemnoho a je třeba si jich vážit stále více. Každé setkání je třeba řádně prožít a i v tomto roce mi jich bylo dáno požehnané množství. Však jsou všude tady kolem. Důležité je míti svého Pivka. Tahle věta je už pomalu na vytesání:-) Hodně pokušení přináší i Amíkov a jsem tomu nadmíru rád. Rok 2011 se mi vážně moc líbil. A 8290kilometrů na kole? I díky tomuto výkonu je právě nyní tak dobrá lyžba v Alpáčích.

10.1.2012
medvěd:-)

měsíc za měsícem

      Rok 2010 byl záhul. Záhul v tom nejlepším slova smyslu, jak se jenom mohlo přihodit. Říká se, že jak na Nový rok, tak po celý rok, a já budu dlouho doufat (do konce roku:-)), že snad ani ne. Neberte si předchozí osobně. Byl jsem moc rád, že jsem vás všechny na Pecce na přelomu viděl, jenže lyžba vinou vlastní blbosti (a troštičku i vinou přechodu do jiného času) se vážně nepovedla. Na Pecku budu pochopitelně vzpomínat velmi rád. Na Pecce je vždycky dobře. Nezklamala, nese si svého génia Locky, což zřejmě nezmění nikdo ani z pyfou:-) A jak ještě bylo v lednu?

      Leden? Rychle a intenzivně! Ne, že bych chtěl připomínat doby, kdy jsme se scházeli víkend co víkend (navíc bych byl pžíliš sentimentální, což stále více nesnáším), ale sami víte, že je spousta jiných událostí, jejichž běh dokáží zrychlit časoběh přímo nechutně:-)
      Tak třeba: Sotva jsem dojel z Pecky a po delší (čtrnáctidenní) dovolené odpracoval týden, slavil jsem 37. Je co slavit? Bylo to o týden předčasně a na stejném místě jako minule. Myslíte Roháče? Kdepak! Hotelík na konci tramvajového světa na Zátiší. Přišel Skoumal, Kufberek, Nasporučík a Pivko, čímž poláčkovsky naše pětka měla dokonalý počet. Piv bylo o poznání více a radosti kolem také. Byť jsem si poprvé říkal, že bych to s tím vykládáním o Amíkově neměl zase až tak přehánět:-)
      A pak mne schvátila chřipka. Letos byla "výborná." Samozřejmě zmutovala a tři dny motolic a upadání do mdlob nenápadně naznačovali, že lidstvo nemá zdaleka všechno pod kontrolou. Inu, nemoc, takže emcy na vlastní přirozeniny byla vlastně vysvobozením. Jasan, kecám:-)
      A pak to přišlo: Alpáče jako náhrada Roháčů. Říkejte si, co chcete, ale když vyzkoušíte něco lepšího, jen neradi se budete vracet k tomu původnímu. Vazby vzpomínek a nostalgie se projevují až tak po dvaceti letech. Nemám pravdu? Těžko říct, kdo za úspěch změněného prostředí vlastně mohl. Zřejmě i paní Laštovičková, která nás vybavila větším než malým množstvím zavařených potravin, má svou zásluhu. Však kdo jiný si medaili za první místo měl zasloužit více. Zapomenete i na organizátorovu tradiční schízu, která přichází stejně rychle a nečekaně stejně jako opačná fóbie (pozor, nejde o auto:-). Zůstávají pohodové zážitky a pocit ze zatraceně dobré lyžby. Inu, Alpáče:-)
      Stejně jako vloni jsem se hnedka po lyžáku přesunul do Olmíka, kde jsem začal školit bývalé kolegy. Je krize, peněz není nazbyt a medvěd rád přiloží svůj díl k úspěchům. Jenže to bychom se bavili už o dalším měsíci. Leden byl super, pohodový a příjemný. Tak proč jsem nevydal Thájmsy? Protože mažu negativní vzpomínky z vlastní neschopnosti. Hlavou rodiny jsem se stát nechtěl a nechci mluvit o únoru, když vlastně až tam jsem to rozsekhttp://www.freedland.cz.

      Únorový přehled bude nezvykle silně politický. Svět se hnul jiným směrem a severní Afrika je v plamenech. Dokonce i Libye, která má nejtužší diktaturu s bláznem v čele a třikrát vyšší HDP než její bezprostřední okolí (díky ropě, kterou od ní tak rádi kupujeme), se otřásá v základech. Nemohu také minout svou fatální deziluzi ze současné české vlády s naprosto vyměklým Nečasem v čele. Na druhou stranu jsem slavil osobní úspěchy a doma nestrávil příliš času. Kdepak, žádná naše společná akce neproběhla, byť bratia Slováci si udělali lyžák sami pro sebe, a tak v mysli mi zústává alpská ozvěna z konce ledna...:-)

      Časová posloupnost v únoru je v podstatě zbytečná. Všechny popsané události probíhaly postupně během celého měsíce. Snad jen s výjimkou posledního zápasu základní části extraligy Zlína s Pardubicemi. Sliboval jsem zlíňákům návštěvu dlouhou dobu a urval jsem se až uprostřed února. Vznikly dvě série fotek. Jedna na stadionu, když vznikla potřeba podepsat dres a jediný foťák široko daleko jsem byl já. Druhá pak doma u Lutonských, kde mají tak specifické světelné podmínky, že je pro mne vždy velkou výzvou vyzkoušet fotit. Stíny, které vrhá rohové světlo skrz meruňkovou barvu okolních stěn jednoduše jen tak někde nepotkáte. Série je ke shlédnutí o kousek níže:-)
      Severní Afrika a události v ní. Vidíte snad někdo výsledek všeho toho, co se tam poslední týdny děje? Já se spíš obávám deziluze, která vznikne po té, co vláda mrzké lůzy začne vládnout. Příklad Janečka a České televize mi přijde docela příkladný, protože televize, kterou si platíme speciální daní, má se severní Afrikou překvapivě mnoho společného. O demokratických zvycích nelze v žádném případě hovořit, vládne jí nezničitelný despota, ráda využívá ke svému životu cizích (tedy našich) peněz a zároveň nás má potřebu ve jménu své víry zničit. Janeček svou komunistickou úrovní kultury, arabáci pak civilizaci jako takovou, poáč je prý vadná. Nerad bych maloval čerty na zeď, ale čeští vychcánci či nezdraví zvědavci, kteří jsou tak lační po senzaci a v mezičasí vyrazili užuž na dovolenou, budou možná na dlouhou dobu jedni z posledních. Věřte, že budu velmi rád, když jistím, že jsem se tenkrát v únoru 2011 zcela mýlil...
      Jestliže události v Africe se mne dotýkají zblízka snad jen zvyšující se cenou paliv (toho faktu stejně využijí především distributoři jako výmluvu), chování vlády ve mně vyvolává totální deziluzi. Varování okolo projektu VV se naplnila. "Veřejnému" spolku vládne Bárta a má svého kašpárka Johna, který jakoby sedí na jeho trůně. O to nic, Bárta skutečně není takový osvícený manažer, za kterého ho má jeho Blondýna. Despota zvyklý na diktátorskou vládu, což si samozřejmě mohl ve vlastní firmě dovolit, se dusí vzteky nad nepochopením a drzostí okolí. Myšlenky ode zdi ke zdi jsou tak logickým vyústěním zkratového jednání, ale v podstatě jej chápu a nijak extrémně mi nevadí. Škoda, že není natolik osvícený despota, aby se obklopil chytrými lidmi. V tom jsem se mýlil já. Kašpárek John je proti Bártovi zcela jiný kalibr. Když v diskuzi z NjůBí na téma nízkých platů policajtů a hasičů s klidem prohlásil: "Co s tím lezete za mnou? Tam máte Kalouska, tam máte Nečase! Oni za to můžou!" Koukal jsem jako opařený. Dámy a pánové, upřímně, kdo máte tak skvělého ministra pod sebou, který ve svém pocitu Spravedlivého shodí každého kolem? Problémem je však absolutně slabý Nečas, který jej měl okamžitě vyhodit. Mohl klidně využít situace, kdy VV mají podporu na hranici vstupu do parlamentu. Ale? Nic. Prostě nic!!!
      A pak tady máme Nečase, Hegera a bandu uřvaných doktorů s (m)Engelem v čele. Máme konec února a uřvancům se ustoupilo, což snad nikdo nečekal. A já zlomil hůl. Vznikl precedens, kterého za chvíli využije každý včetně uřvaných zaměstnanců firmy Polehávat Chrápat, kterých je sice více než kdekoli jinde (s ohledem na počet obyvatel), jen jaksi nejsou vidět a nechtějí nic dělat. Buďte v klidu, kašpárek John to ustojí, peníze dostanou a John řekne: "Vidíte, vždyť jsem vám slíbil, že dostanete přidáno!" A tak jedinou útěchou, byť bych vlastně měl být smutný, je zoufalý výkřik našich geniálních mudrců v parlamentu při pohledu na vlastní výplatnici: "Kua, takové snížení jsme si přeci neodhlasovali!!!" Ale ano, vážení. Smutné je, že takhle hlasujete úplně o všem. Ovšem:-)
      A propos, důchodová reforma. Moc se mi líbí, jak naše vláda vystřeluje do světa návrhy mnohdy zcela rozdílných koncepcí (vymýšlí je snad Bárta?), aniž by byly na papíře a odboráři už vozí hnůj před úřad vlády a vůbec zbrojí. Nejchytřejší socan Sobotka přirozeně prohlašuje, že až bude ON vládnout, okamžitě zruší něco, co ještě vlastně dneska neexistuje. Kabaret na entou. A vy vážně chcete, abych o důchodové reformě něco napsal? A k čemu? Vždyť o ní vůbec, ale vůbec nic nevím:-)
      Kouře a síry snad stačilo. Na závěr bych rád zmínil něco málo z vlastní hroudy. Hned na třikrát jsem byl v Olomouci školit bývalé kolegy. Školení vyžadovalo slušnou přípravu a v soustředění mi zaztraceně bránily neustálé myšlenky nad problémy ve vztahu s vlastními rodiči. Však jste mnozí slyšeli a to byl vlastně hlavní důvod, proč nevycházely Thájmsy tak drahnou dobu. Takže jsem ťal do živého a přes počáteční odpor se vše hnulo (snad) dobrým směrem. Na co jsem však nebyl absolutně připraven, je role hlavy rodiny. Tu si měl přece stále zachovat otec, ne? Obvykle tomu bývá do konce života. Jenže s potřebou řešení jsem přišel já. Věřte, že se necítím rozhodně jako vítěz. Ale rozhodně se mi pořádně ulevilo! Mohl jsem se konečně soustředit na práci a snad úleva a soustředění byli vidět i na výsledku mé práce. Konečně, o mnohém z toho píši v povídání o Olomouci, která byla pracovní, kulturní i hospodská, každopádně bylo moc moc fájně. Zajímavý byl ten únor, řeknu vám.

      Neuběhl ještě ani týden od vydání březnových Thájmsů. Ba co dím, neuběhla první polovina měsíce března (a to jsem si říkal, že by Thájmsy mohly chvíli vydržet...:-) a musel jsem připsat do aktuálních Thájmsů novou hlavičku. Ne, že by došlo k nějaké mimořádně povedené taškařici mezi námi lidmi, kteří spolu mluvíme, ale jednoduše jsem neunesl chování ministra financí potažmo našich zatraceně zbytečně placených poddaných vůbec. Ale na druhou stranu nejen o politice byl březen 2011, byť ani Kaddáfí na letošní měsíc knihy asi nebude rád vzpomínat. Já jo, první tisícovku na kole jsem nezaznamenal už drahnou dobu! Kde jsem k ní přišel?

      V březnu hnedle začátkem vyšly nové Thájmsy. Sesbíral jsem dostatek materiálu, pracovní Olomouc byla vysoce inspirativní a jak říkal Vendelín: "Tolik medvědovy sebereflexe tady snad ještě nebylo!" Snad měl pravdu:-) Nečekaný zážitek mi však přinesla Olomouc ještě i v březnu, kdy jsem byl povolán (coby nejlepší z vrhu:-))) a jal se školit Řeky. Přátelé, věřte nebo ne, ale kruté vtípky z internetu o jejich přirozené lenosti a drzosti byly pro mne hořkou skutečností. To se bude Angela se Sarkozym teprve za pár let pořádně divit, jak je možné, že Řecko opět lhalo a znovu si ty své "notičky" poladilo tak, aby vypadalo podstatně lépe. Inu, oba netuší, že za podlézáním a sliby bují elegantní zákeřnost. To známe asi dobře jenom tady po Řípem. Euro? Děkuji, nechci! Netoužím být v klubu s něčím tak příšerným, jako je Řecko. Když mne o týden později po drobných pivních provokačkách krutě vyfuckoval Zipp, mohl zato opět jeden expert z Řecka. Pořád říkám, že globalizace je vskutku skvělý vynález...
      Ještě než se opřu do podruha Kalouska, musím vzpomenout jednoho nositele Nobelovy ceny míru za předloňský rok. On sice rozpoutal válku ve spojení s dalšími evropskými nulami, kterým teče do bot a preferencí a já pochopitelně věřím, že ne o ropu, ale o demokracii tady přece jde. Nicméně byl tady už jeden palestinec s nobelovkou v kapse, jehož krvavé počiny jsou rázem zapomenuty. Mám pachuť na hrdle, poáč napadení Libye (vyhlášení války) je napadením suverénního státu. My si pozvali rusáky prostřednictvím vlastních vládních pohunků, kteří to samozřejmě zapírají. Kdo ale pozval tuhle skvadru?
      A teď ten Belzebub I. Ano, myslím ministra financí. Potřetí se ožral a zafabuloval. Tentokrát zkoušel své techtlemechtle na mediální mrdky a zapomněl, že mechtle ano, ale techtle? Nic proti, nemyslím si, že mediální mrdky jsou až příliš na úrovni (to si myslí jenom sami oni) a ve svém tažení coby "důležitého hlídače demokracie" zcela zapomněli, že Kalousek už takový jednoduše je. Jenže, když vyjednával o koalici s komouši, byl v podstatě zanedbatelnou nulou. Teď je mým nejvyšším sluhou na ministerstvu financí a opět zkouší ty svoje "notičky." A já mu vážně nevěřím. V podstatě degradoval práci celé vlády (no, dobře...) a vzhledem k tomu že Nečas se i tak zapíše jako největší tragéd na místě premiéra ČR, nepovažuji už tuhle vládu za svou. Už vůbec ne za přínos.
      S vládou mám totiž ještě jeden problém: Vojenská policie si klidně udělá zátah na civilní firmu (teď bych se České televize vážně nerad zastával...) a ministr vnitra Vondra nepřijme žádnou zodpovědnost. Krátce po sobě již podruhé a pan Nezničitelný si může blahopřát. Hloupost? Nic jiného mne nenapadá. Vondra je vážně hloupý člověk. Drtí mne však, že vojáčci si můžou hrát kdykoli na vojáčky, kde chtějí. Prosím, na uzavřeném oddělení 17B či buzerplacu, kde mohou postřílet maximálně sami sebe, ať si dělají, co chtějí. Ale abych se bál, jestli mi doma udělá zátah jakákoli ochranka? Už městští kliftóni mne svými pravomocemi přivádějí k rozčilení. A ještě tohle? Copak můžeme čekat asi od Bárty??
      Říkáte si, že už stačilo politiky? Jenže mám ještě jeden problém: Ústavní soud. Banda neodvolatelných trafikantů nám tady už dost dlouho funguje jako třetí (a navíc nejvyšší) komora parlamentu. Jasně, začali si s tím politici sami, když začali donášet a práskat na kolegy. Jenže je nad chápání těchto trafikantů, aby pochopili, že mají přezkoumávat ústavnost ústavních zákonů? Nic víc!? Většina v parlamentu má skutečně možnost přehlasovat zbytek, pane Rychetský. Nechcete třeba podat vlastní návrh o rozpuštění ústavního soudu? Klidně se vymluvte na vážnou demenci. Je to nefunkční a nebezpečná instituce a jako jednu z mála věcí ji vyčítám Havlovi. Bohužel se najde vždy dost politických tragédů, kteří budou firmy Rychetský&spol senility využívat!
      A dost než mi praskne cévka:-) I po tak šíleném měsíci budu mít totiž i dobrý pocit. Jaro přišlo kousek dříve a s ním i potřeba jezdit. Hned, co to šlo, jsem vyrazil z města po pivovarech. Nejprve "na prajzkou," což je kraj za řekou Opavou a v jistém Rohově otevřeli vloni pivovar, a o den později pak na Lašsko, což je kraj Thájmsovním čtenářům více než povědomý svými pivovary v Kozlovicích, na Hukvaldech či ve Štramberku. Řekl jsem si, že půjde o docela dobrý vstup do sezóny. Nic jsem nepodcenil, start nepřepálil a odměnou mi byly čtyři stovky kilometrů za sedm dní.
      Když práce ve spojení s počasím nadělila poměrně rozsáhlou trilogii Brno-Mikulov-Uherské Hradiště, už jsem si vážně medil. Kromě těchto novinek je konečně hotová i jedna stařinka, na které jsem pracoval réměř celý rok. A nejen já! Expedice Alfa 1994 na mne dýchla slávou dávno zašlých časů a samozřejmě mládím a nezkušeností, která s ním souvisí. Když jsem Alfu94 začal psát, netušil jsem, že jsem tenkrát zápisky netvořil sám. Máte-li chuť, koukněte!
      Mimochodem, proběhla po dlouhé době i jedna schůze SZKF (Nadporučík 37 Speciál) a protože na čepu nebyl v Klenbě právě ten správný výčepák, hledal Nadporučík nějakou jinou vhodnou hospodu s normálním pivem. Problém? Ano! Přes zimu se nám všude přímo nechutně rozlezl Ostravar a byli jsme rádi, že existují takové hospody jako U Vlka ve Sviňákově.
      A ještě jednu věc bych tady rád zmínil: Ohromně se mi ulevilo. Podařilo se nám totiž změnit rodinné vztahy a dotáhnout je do stavu, kdy z nich máme sami radost. Drobnost? Jak pro koho. Mně to obrovsky rozvázalo ruce a myslím si, že se tahle drobnost musela projevit i tady na stránkách. Inu, časy se mění a v tomhle březnu docela zásadně!

      Už roky si říkám, že naši předkové při pojmenovávání měsíců (respektive počeštění názvů) neodvedli zrovna kvalitní práci. Když už už jsme se chtěli lišit od podstatného zbytku světa, chtělo nad vymýšlením názvů přeci jen posedět déle. Dobrá, leden společně s únorem celkem vyšel, ale co březen? Proboha, co je březí? Příroda je stále ještě buď pod sněhem nebo jen prostě šedivá. S výjimkou prvosenek a bledulí abys březost přírody pohledal. Vše marné. A to prý máme globální oteplování:-) Naopak duben se měl jmenovat květen. To už příroda pučí na plno a fantastickou vůní všude kolem bývám mile překvapen každým rokem. Navíc všechny stromy nejprve kvetou a teprve později postupně přes trsy květů začíná vylézat jejich listí. Tak v květnu klidně ten duben, i když za kamny zřejmě už dávno nebudem...:-)

      Tak tedy duben. Aprílovým žertíkem jsem se dostal z MNM do Olomouce a v jejím centru objevil fantastickou vyhlídku ve střechách kostela svatého Mořice. Jakto, že jsme ji již dříve neobjevili se Skoumalem? Přístupovou věží samotnou navíc vede dvojité točité schodiště (pro každý směr zvlášť), což je vychytávka hodná obdivu našich předků. Navíc obrazový klam, který schodiště vyvolává si nezadá s kdejakým bludištěm: "Kua, tak kde jsou ti lidi, co šli naproti...?" To byl začátek měsíce, který vyšel na maximum. První skutečně hřejivé paprsky slunce do zimou skřehlých zad na zahrádce kousek od Olomoucké Flóry si budu taky ještě dlouho pamatovat:-)
      Začátek dubna přinesl mimojiné i české hokejové finále, přičemž ono slovíčko české letos jaksi nesedí. Ve finále se objevil zaslouženě Třinec a s lehkostí sobě vlastní překvapivě hrající Vítkovice. Pohár po pátém utkání nakonec zůstal zaslouženě na Gorolii, protože Vítkovicím se Třinec převálcovat už nedařilo. Ale jejich čtvrtý vzájemný duel by měl být přiložen k tomu nejlepšímu, co se kdy u nás hrálo. V gorolských alejích bylo ještě týden pořádně nablito a dle ověřených zpráv přišla hokejová horečka i přes absenci digitální televize na celý GONAP. To jen, kdyby se někdo divil, že ve Werk aréně měli pořád vyprodáno:-)
      Společnou akci nás lidí, kteří spolu mluvíme, jsme opět nezažili. Já se musel rozhodnout, zda strávím velikonoce tradičně na Pecce nebo v Kopru u Pivků. Bylo to velmi nepříjemné rozhodování, kór když netradičně pozdní velikonoce slibovaly nádherné počasí. Zvítězil Kopr a tak blízká setkání jiného druhu nechávám na další měsíc. Oprávněně, poáč se chystá tradiční podzimní Oldřichovický dejchánek. Na druhou stranu, co se týče setkávání, jsme po novoročním fatálním výpadku komunikace si s Kufberkem právě v dubnu všechno vynahradili. Kufberek se stal vášnivým návštěvníkem slevomatů a díky tomu jsme se podívali i do podniků, kam by nás to nikdy předtím netáhlo...:-)
      A poslední věc, kterou se rozhodně musím pochlubit, je moje výkonnost. Pět stovek kilometrů za šest dní mi dalo vzpomenout na doby dávno zašlé slávy. Ani v jeden den však nešlo o nějaké tupé hltání kilometrů. Příroda Opičích hor lákala a jak víte, tady jde o slušný graf EKG. Celkově jsem za duben natočil přes tisícovku. Výsledek? Fantastická fyzička a žádný problém se spánkem. Večer jsem jako mimino...:-) A vidíte, nakonec se mi ta nechutná politika do dubna vůbec nevloudila, což je moc moc dobře. Stačily jedny Thájmsy, které byly takříkajíc o hovně...
Pozn.: GONAP je Gorolski Park Narodowy a nachází se (stejně jako Gorolia) za Třincem v jablunkovských kopcích...

      Květen 2011? Stalo se mnohé! Tak třeba jsme neobhájili titul Mistrů světa v hokeji po loňské neuvěřitelné sladké zlaté, ale haluzi. Ale stejně jsme nakonec porazili (opět a hned dvakrát!) rusáky 7:2. Škoda, že šlo jen o bronz, každopádně pitoreskní "sborná" s poukrfejsem Bykovem odjela s bramborovou medajlí, kterou si ani tentokrát nepřišli převzít:-) Mnohem hůř na tom byli hostující Slováci, kterým se i se silným týmem sen o domácím zlatu rozplynul stejně jako nám v roce 2004. A jinak? Hokej naplnil větší první třetinou celý měsíc, ve které běžel mimojiných trebárs Tradiční podzimní Oldřichovický dejchánek. Setkání jiného druhu lidí, u kterých jakákoli souhra vyvolává vodopád neuvěřitelných píčovin. Vodopád nezmiňuji prvoplánově, poáč když ke konci měsíce náhodou není co dělat, vytasí se božská Helenka s prohlášením, že je na Radiožurnálu zakázaná. Proč? Podle posluchačů je až příliš ohraná, nicméně dle jejich slov jsme tupci. Ona tvoří (případně snad ještě s Božským Karlem a kradákem Klausem) národní kulturní hodnoty. Proto ten Vodopád, šůba důba důba, žuch! A propos, byli to Švédi, kteří ve finále MS definitivně ožebračili Kuferka. Sázel proti nám (aby měl zaručenu aspoň nějakou radost) a na finále se chtěl zahojit. Vinou Finů (a depresi Švédů) nemohl vsadit na takovou exhibici ale vůbec nikdo...

      Ale pojďme popořádku. Ve skupině lidí, kteří spolu mluvíme, došlo k již avizovanému Dejchánku. Opět ve Velkých Karlovicích, tentokrát však bez asistence vlaků (výluka), ale s rozbudovaným kruháčem dole na křižovatce. Pišta se zaslouženě stal nejlepším z vrhu, když dokázal přidat k obligátním dnům A a B i den Cé, čímž stanovil (jistě) na dlouhou dobu nový rekord. Animátoři plnili dokonale svou funkci, něcitlivému kokotovi jsem vysvětlil princip počítačů náprav a ženská část ansámblu se vyprofilovala jako jediná spolehlivá. Na Dejchánku tak vlastně bylo všechno v naprostém pořádku.
      Co ještě? Tak třeba Vendelínovi se narodila dva týdny po dejchánku CRC (přeložím - cérka) Jitka a zcela originálním způsobem jsme ji oslavili Formanem (totiž nealkem bierem) v zábřežském zámku. Jinak jsme spáchali (díky, Charlie a BOPAK!) lístky na (v podstatě) nedaleký Trutnov, pookřáli jsme při myšlenkách, že i když se nedostaneme na Barvičky, bude program více než dostatečný. V neposlední hřadě mne v MOM navštívil Pan Roman. Ve spojení s ním došlo k dalšímu rodinnému sranda srazu, kdy jsem se pokusil prodat na rodinné párty Pana Romana jako svého boyfrienda. Celých šest hodin to procházelo! Jinak Pan Roman zřejmě moc neocenil připravený program (pivo, všude samé pivo - a kolo...), ale vlastně musel nakonec být i rád, že na slibovanou Lysou horu nakonec nedošlo. Netuší sice tím pádem, co jsem mu chtěl říct v souvislosti s Charliem a Pradědem, ale když zapojí inteligenci a počte si v Thájmsech, přijde na to i bez Lysé. Měsíc květen nemůžeme samozřejmě zakončit jinak než vzpomínkou na Zippových 38. Hepy brzdy, vole!
      A zcela vyjímečně musím zahrnout i politiku. Kdybych tak tušil, zda o obskurní partičce VV budeme ještě vůbec za pár let vědět? Každopádně si veverky zvolili do čela znovu Radka Johna a ten stále více připomíná spíš svou vlastní karikaturu než cokoli jiného. Johnovo blahorodí, kdysi ministr dopravy, totiž Bárta Napoleonek, je stále pošpiněn a upozaděn kdesi v zadu. Sleduje Johnovo chování určitě se stejným úžasem jako my. Tikem John více než připomíná inspektora Dreyfusse, kdykoli si vzpomene na Růžového pantera. Problém je jenom v tom, že my tohle musíme žít. A tak vlastně potěšením bylo, jak zahráli viditelně otylejšímu Nečasovi (po slovensky Slota, že Fünfe - jinak současnému českému premiérovi:-))) noví spojenci v Íráku naši hymnu. Ve čtyři ráno bychom ji i my dali na Svojanově lépe než obskurní dechová sekce. Jediné, co ji omlouvá, je, že už ji dlouho nehráli takhle instrumentálně:-) Kdepak, politika nás nerozloží, jsme happy! Doufám, že všichni. Těším se na červen, poáč ten přinese PECku a také můj letošní čtyřtisící kilometr. Započal jsem jej ještě v květnu. Podotýkám, protože by třeba mohla tahle informace chybět...:-)

      Červen? Od začátku měsíce do jeho konce to máme hned dva úlety. Vše začalo jistou Laštovičkou, která nám hned čtvrtého, aniž by tušila, vzlétla do oblakov a po pár minutách spadla téměř zpátky na zem seriálově, zcela určitě pak romanticky:-) A na závěr měsíce vše skončilo pro změnu mým úletem, kdy jsem se vydal na týdenní cyklistickou dovolenou, od které jsem očekával podobné zážitky (ne-li stejné) jako na loňské. Obě akce měly vlastně původně být jednou. Čímto? Selháním mé paměti. Nebo naopak její bujarostí? Faktem je, že obě akce se nadmíru povedly a červen nyní vede můj pomyslný žebříček letošních zážitků...

      Prvního června jsem se pokoušel fotit v Poodří (viz níže). O dva dny později jsem zašel s Pivkem na pivko, aniž bych tušil, že hned druhého dne ráno před desátou hodinou mám být o nějakých 250 kilometrů západněji na hradeckém letišti a sledovat, copak nám asi spadne z oblakov. Dal jsem ještě pár griotek na vzpamatování a pak už za stavu/nestavu dojel přespat částečně na gauč a částečně do vlaku, který mi tentokrát přišel až nepříjemně rychlý. Když jsem z něj po chvilce vystupoval v Pardubicích, nevěřícně jsem zíral svým čerstvě vyoraným pohledem na starého hurvínka s cedulí směr letiště. Uvažoval jsem, zda jsem přece jen neměl spát, či zda jde o příznak proslulé Charlieho schopnosti organizace:-) Nicméně jsem Hradec trefil i tradičním vlakem, před letištěm ze socky správně vystoupil a na další už jsem naštěstí měl Charlieho. Jinak bych jen velmi těžko dopad červeného padáku kdy zazřel:-) Královské Peckování, na které došlo podoledne, přivítalo mnoho poddaných a také jednoho šaška. Dokonalého:-)
      Když si jen vzpomenu, jak blbě se mi odjíždělo tenkrát z Pecky s pocitem, že žádná pořádná akce do konce června už nebude, poáč jsem si dovolenou nevratně zazdil:-) Jenže už o týden později jsme s kolegou po roce opět s radostí zavítali na Elvac párty, tentokrát pojatou především turisticky. Došlo na střelbu vzduchovkou i lukem, morseovku, uzlování a další zálesácké znalosti, které se nám tak, jak jsem k svému zoufalství zjistil, fatálně vzdálili. Ale nejen to! Pochopitelně nechyběl ani fotbálek a po setmění dokonce i nezbytná dokonale zorganizovaná stezka odvahy. A kdopak se nám protančil až do rána a odcházel jako jasně poslední z povedené zábavy?
      Uprostřed měsíce se nám předvedly odbory, které nám zastavily dopravu po celé republice na celý den (a nám tak přinesly spousty užitečné práce, na kterou by jinak nebylo kdy) a na ostravském Přednádraží o dva dny později pak proběhly dny železnice na stále více nezajímavých Czech raildays. Respektive na čím dál úděsnější retro už asi nejsem nijak zvědav:-)
      A pak přišel poslední týden měsíce a má dovolená. Představoval jsem si setkání jiného druhu na nových i starých místech. Když mne užuž málem otrávilo viklavé počasí, dostal jsem se na Vysočinu a začal očekávaný balžám. Snad s výjimkou Hlinska, odkud jsem prchal jak jen kolo a kopec dovolil. Zato jsem se na Devíti skalách objímal se stromy po vzoru Miloše Zemana a o den později si užil luxusní cyklohájwej údolím Tiché Orlice mezi Chocní a Vačkovem. I na chatu Maxe Švabinského s fantastickou vyhlídkou hnedle vedle budu dlouho vzpomínat. A třeba takové dění kolem Pradědu? Ano, to byla přesně ona setkání zcela jiného druhu. Samozřejmě nesmím zapomenout i na přátele, které jsem viděl, z nichž některé dokonce i nadvakrát. Dovolená mi přinesla skvělou fyzičku, pár přebytečných kil dolů a zážitků plnou nůši. Stav kilometrů? 4116.

      Červenec 2011? Tak jeho začátek si pamatuji naprosto přesně! Nejprve jsem odmítl před polednem další pivo na Švýcárně, protože jsem věděl, že právě čtvrtá Plznička by jednoznačně rozhodla o mém osudu. Vydal jsem se na cestu (poprvé v červenci, jinak letos vlastně podruhé, poáč jsem tam byl také včera!) na Praděd. Jsa zaujat stoupáním k rozcestí na asfaltku a množstvím alkoholu v krvi jsem nebyl ucela schopen pochopit, co se vlastně kolem mne děje. Jediné, co jsem pobral, a z čeho jsem měl upřímnou radost, byl vysílač, který jsem oproti včerejšku před sebou viděl. Na vysílači kromě Starobrna (karamba!!!) a obsluhy nebyl nikdo jiný. Chápete? Začátek prázdnin a Praděd je vlatně jenom můj. Neuvěřitelné! Jenže ani parádní dalekosáhlý výhled, který si nevinně pamatuje spousta mých přátel (poáč jsem měl, chudák osiřelý, potřebu obvolávat) nezdolal Starobrno, které mne jako vždy přesvědčilo o dalším sestupu dolů. Zastávka u Zdeny byla příjemná, ale také neřešila můj problém. Sjel jsem ještě pár set metrů a pochopil jsem, že je něco špatně. Co? Jeden stupeň nad nulou ve tři odpoledne v první prázdninový den? Dnes už vím, že šlo jen o předvěst měsíce celého. Na Ovčárně jsem však vstoupil do bufáče, kde je v sezoně normálně nabito, vysmátý jak lečo. Rozesmál jsem i obsluhu. Byl jsem toho dne prvním zoufalcem, který se do téhle sloty vydal. Přitom já hledal jen rukavice na další sjezd...

      Sport u bufáče nefungoval, zato jsem poprvé ocenil, že po zimě nedělám inventuru taštičky pod sedlem. V ní jsem našel rukavice a díky nim jsem si vážně užil sjezd na Hvězdu. Nikde nikdo, silnice jen pro mne a odvaha také nechyběla. Když jsem po dalších několika hodinách dojížděl k Vendelínu na čet do Hynčic, vlastně jsem byl rád, že srážka s prázdninami nebyla moc intenzivní. Konečně, i kliftóni si nakonec celý červenec pochvalovali jako statisticky brutálně podprůměrný. Nedivím se, v té slotě (po slovensky nečas) se nikomu nechtělo do hor vyrážet. Jenže večer, když jsme s Vendelínem na pár chvil vyrazili na pivko do místní nálevny na hřišti s nefalšovaným hladovým okénkem (a mnohem ochotnější šumnou šenkýřkou...) se nestačilo udělat kosa dříve, než nás vedelínova emcy vehnala zpátky do četu. Druhý den jsem dojížděl domů po týdenní dovolené a nadával. Nadával jako špaček, poáč (jak Charlie říká), v zimě se vždycky může přivlíknout, když ti je kosa. Ale, kua, čím, když vše, co bylo se mnou na kole, jsem už na sobě měl!
      Před dovolenou jsem si nadával, že jsem špatně ošéfoval svátky, ale je příjemné, když přijdete do práce, nikde nikdo, a navíc máte jeden den k rozdejchání a pak dva svátky na vzpamatování. To byla paráda! Vzpamatovačka byla úplně v pohodě. A vlastně i celá práce, poáč drahá dráha přešla na prázdninový provoz a s výjimkou jednoho úletu (mnohem později) vlastně nikdo neprudil.
      A pak přišly Barvičky. Alias desátý Kolos of Ostrava. Madam Zlatuše se nechala unést na vlně vlastní pýchy (chcete-li blbosti) a zvedla vlezné na dvojnásobek (pravda, zavedla plátěný obojek, ale trapný, kua trapný...), přičemž pro "socky" zavedla festival v ulicích. Pro platící změnila pivovar za Ostravar a tím vlastně definitivně dorazila naše hříšné myšlenky pro návštěvu. Pravda, nakonec se daly v sobotu lístky sehnat i za sedm stovek, jenže pachuť trávy spálený byla v našich hrdlech mnohem drsnější a nehodlali jsme prodat čest (práci!) za nic na světě. Delegace sice přišla vlstaní vinou o Xaviéra, ale i tak jsme program dostatečně naplnili. Dokonce i Charlie navštívil (za)brány festivalu, když paní K. přišla za námi s obojkem "od manžela." Barvy? Letos rozhodně průser, poáč možná zázemí (až na Ostravar...) bylo o.k., ale kapel se nedostávalo. Já vím, Věchet v Trutnově předem nesděluje, kdo bude na pódiích přítomen, ale oproti Zlatuši Holušové vede svůj festival spolehlivě s citem. Kdežto Zlatuše nám letos nabídla více pódií i mezičasu. Nikdy předtím nebylo, že bychom hledali: "Kam dále?" Letos se ji povedlo vyrobit i dvouhodinový kuřpauz...
      Barvy probíhaly především kolem !!! (nové imáge Ostravy) a tak se u mne uhnízdilo vše, co mělo ruce i nohy. Charlieho návštěva byla milým překvapením a já si obrovsky vážím lidí, kteří tupě jen nekonzumují program, ale zároveň do jeho hladkého běhu přispívají. Vězte, že nejde o samozřejmou vlastnost. I proto si všech svých dobrých kamarádů obrovsky vážím!
      To byla vlastně půlka července. A co ta druhá? Kromě emcy a naprosto příšerného počasí (jak jsem se těšil, že emcy strávím na Kuňkališti v Proskovicích!), kdy chcanec byl střídán jen velmi střídmým sluncem a zcela vyjímečně se teplota přehoupla přes pětadvacet stupňů. Vlastně jsme zažili typické Charlieho léto! Aspoň v červenci platila předchozí věta naprosto přesně.
      Jenže nelze takhle pateticky skončit, poáč on se vlastně červenec ve finále exkluzivně povedl! Proč? Protože skončil na Bystřičce. Bystřička je pochopitelně eufemismus stejně jako třeba Tradiční podzimní Oldřichovický Dejchánek. Letos se Bystřička přesunula ze stále beznadějně vypuštěné přehrady v Pozlovicích do Vranova. Řeknu vám, hrklo ve mně, když jsem Švýcarským údolím klesal k přehradě a zároveň jsem zjistil, že je povypuštěná. Už teď? Před naším odjezdem? S malými obavami, ale přesto jsem si štípnul odpustek na vrátnici kempu Pláž a rád se vrhl do nekončící taškařice, kterou zpočátku jistili jen imitátoři s Pištou.
      Přišlo mi, že nastupuji do slušně rozjetého vlaku, ale to bylo pořád hovno proti tomu, když o iks hodin později přistupovali Milajko s Matesem. Prý pendolino je slabý odvárek. Rozumím a chápu. Nicméně zapařili o to více a dokonce možná svým netypickým umem zachránili jistého Jindru před seskokem do vln Vranovské přehrady. Neměl prý ani tak strach z výšky (skákal z prostředka mostu) jako o to, zda doplave. A to je vlastně povedená historka z mnohých, které kolem Vranovského spojovacího mostu proběhly. RHChP revival či Zatáčka smrti jsou pojmy, na které se jen tak nezapomene. A vlastně ani na ten pičasím pokřiveným červencem. Nebyl rozhodně tak hrozný, jak vypadal...:-)
      A propos, vlastně jsem to nikdy nijak nedoporučoval, ale jako pokaždé pokračuje stránka spoustou fotek. Však se mrkněte:-)

      Pamatujete, jak začal letošní srpen? Já to vím náhodou naprosto přesně! Bylo pondělí a já si říkal, že před nastávající emcy je třeba zatraceně rychle (a zároveň opatrně) šlápnout na brzdu. Zcela čerstvě jsem se totiž s ostatními (díky, Pišto, za odvoz!) vrátil z Bystřičky na pomalu se vypouštějícím Vranově a s odstupem měsíce rád prohlašuji, že příště je pro mne mnohem snesitelnější kombinace pivotráva než tvrdýpivo. Do pracovního týdne jsem vstupoval se stejnými obavami, jako do celého měsíce. Bude snad celé léto i nadále pokračovat ve Vančurovském stylu? Nebo se konečně dočkáme i nějakého léta?

      Dočkali jsme se. Byl jsem více než zarputilý a hodlal jsem pokořit metu, kterou jsem si na kole vytýčil ještě dříve než začátkem prázdnin zaznělo: "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným." Na Vranovskou Bystřičku jsem ještě došel pěšky, ale pak s vidinou, že mne na konci měsíce čeká pětidenní Trutnov, začal jsem jezdit jako zběsilý, abych závazek 6000.km splnil pět dní před termínem! To už zase pro změnu řádila v Amíkově Irena a abych z mediálních mrdek definitivně nezblbnul, vypnul jsem magickou skříňku dvě minuty po začátku Událostí. Učím se, že co řeknou mrdky mediální, je třeba dělit stem. Příslušnost k veřejnoprávnosti dnes nic již neřeší. Inflace je holt inflace:-)
      V Lybii nám chytají Kaddáfího a pořád se nějak nedaří, krize EU se prý dá přečkat úplně v pohodě převedením Řecka ze státu na akciovou společnost a Nejvyšší pokrytci Chemická Angela se Sarkozym si medí, jak to s námi myslí upřímně. Dávno zapomenutý Standa Gross musí pukat závistí nad svým dávným až příliš průhledným amatérismem. Život je hořký, budík:-)
      A srpen u nás? Dobrý, velmi dobrý! Ba nejlepší, poáč Trutnov!!! Nejdelší, nejlepší, nejintenzivnější. Pohoda se (zcela vyjímečně) může jít schovat, poáč nápad nasadit Iggyho už ve čtvrtek může dostat jedině Věchet. Vivat Geronimo! ... Tuším, že i nouze naučí Martina housti a napříště se domluví s majiteli okolních (nikoli obecních, tudíž prodaných) luk a i příště se sejdem na Bojišti. Ke vzteku radních, k radosti okolních podnikavých lidí (jó, krize je krize) a samozřejmě naši. Génia Lockyho není důvod kamkoli přenášet!
      Co ještě srpen? Třeba plán na narozky. Máme kamaráda, jenž naplánoval své narozky právě v den D. Pak se mu to nehodilo, poáč slavil s pracovními ve stejný den a navíc přišly do toho Kolosy. Tak se vše přeložilo na poslední (právě minulý) víkend. To jsem včas pro změnu zrušil já, poáč ecmy. Byl jsem za největší kurvu, ale zvykám si. Život je hořký (pokolikáté už...). Nakonec by na naplánovanou oslavu nemohl ani Skoumal, poáč Monte Negro. Co z toho vyplývá? Že by Kufberek měl příště nastavit jedno datum a dál už nemanipulovat. Budík!
      Srpen? No jasně, paráda! Trutnov tady už proběhl, tak snad už jenom dodám, že jsem si kromě kola i zastřílel a články s fotkama si nechám až na zimu. Fotky ještě stačím zpracovávat, ale je málo sil na příslušný komentář, poáč hlava už jasně visí jinde. V Amíkově!
      Totiž. Stalo se mi o posledním víkendu, kdy Pražáci už měli šestnáct nad nulou a my tady na Dálném východě stále svou demoverzi krematoria, že jsem neměl peníze a chtěl platit kartou. Fíja, dneska problém, poáč v Kozlovicích nejde internet, takže smůla. Jasan, nakonec jsem drobňáky vyškrábal, ale ještě předtím se mne šenkýřka v pivovaru ptala, zda přijdu zítra. Nelhal jsem a přiznal Amíkov. Takže za měsíc? Rozšířily se ji zorničky a začali jsme vykládat. Mám rád tohle spiknutí lidí, kteří, (kua!) ví! V pondělí s manželem měla vylítnout, tak snad Irena nedělala krávu a vše vyšlo. Přeji to každému, poáč je vážně třeba, aby každý poznal, že existuje společnost, kde vše funguje. Ona šenkýřka s manželem letěla do NY už po patnácté. Jsem obyčejný břídil!

      Měsíc, jehož nedílnou součástí je také dovolená v Americe nemůže být jednoduše nudný, tuctový, či snad nepovedený. Když k tomu přidáme fakt, že září bylo nejteplejší za několik desítek let (a teď vážně nenarážím na globální oteplování v Provincetownu:-)), kdy v podstatě ani jeden den nesprchlo, nemůže celkový dojem zkazit téměř nic...

      Dvě věci by se však přece jen našly. Tou první byl pád letadla plného hokejistů. kde se nacházeli i tři reprezentanti České republiky (Vašíček, Rachůnek, Marek). Pro český hokej (a vlastně i slovenský, poáč na dně řeky skončil i Palo Demitra) šlo o ránu nezměrnou, poáč všichni hokejisté byli více než platnými hráči na ledě a skvěle už několikrát za život svou zemi reprezentovali. Neoddiskutovatelný je také fakt, že s něčím podobným musí v Rusku počítat, protože tam vydělané peníze jsou cinknuté stejně jako celá země. Konečně dodnes se neví, proč vlastně letadlo spadlo. Ze Zálouží se celá událost jevila jako téměř nicotná a i přejetá kočka na dálnici u Bostonu byla ve zprávách důležitější. Byl jsem vlastně rád, že jsem vše sledoval s příslušným odstupem. Smutné je, že Jaroslavl měl nastoupit ve svém prvním utkání proti Minsku (Libor Pivko) a Lukašenko samozřejmě neváhal situace využít ve svůj prospěch.
      Už jsem naznačil, že jsem první půlku září trávil v Zálouží, zatímco druhou pak přemýšlením a vysmátostí, což jsou věci, které po Amíkově na mne vždy dopadnou. Obojí je velmi důležité. Byť jsem se pohyboval již potřetí v podstatě na stejném místě, stále jsem nestačil objevit vše, co Provincetown potažmo celý Cape Cod nabízí. Když jsem takhle jednou fascinovaně zase zíral na oceán u bývalé Marconiho první telegrafní stanice na amíkovském kontinentě, zcela náhodou mi vlastně došlo, že nejsem typ cestovatele, který musí za každou cenu vidět celý svět. Místo nutně povrchních dojmů a časem vzniklého marného oparu (jako třeba Norsko 97) se raději budu věnovat pár místům na zemi, které stojí za poznání. Osud mi dopřál Provincetown a já jsem mu vlastně velmi vděčen.
      A v druhé půli září? Po drsném návratu do EU (tentokráte mnohem drsnější byl návrat domů než vstup do Amíkova) jsem využíval naplno krásných baboletních dnů, které přineslo září. V podstatě téměř každý den na kole a k tomu jeden větší víkend na konci měsíce mezi Ostravou, Olomoucí a Zlínem. Loňských 6000km jsem dosáhl již koncem srpna a na konci září už počítám 7272,77km. Říkám, měsíc, kde se vyskytuje Amíkov, nemůže být jiný než fantastický...

      Slíbil jsem, že převezmu kvůli dalším povinnostem emcy. Zároveň máme dohodu, že když se někdo občas potřebuje udělat sám pro sebe, ostatním dá jasně vědět. A tu si v sobotu prvního jdu do práce pro auto. Už v mezipatře spatřím cizí dámské tenisky a po chvíli za zavřenými dveřmi kanceláře zaslechnu podivné hekání. "Že by tam někoho bili," říkám si a zvažuji, zda vstoupit, či nevstoupit. Kdepak, fauxpass vážně nemusím a tak jen posílám za dveře SMS, že auto neberu (klíče a doklady jsou za nyní neprostupnou zdí) a naopak beru kolo (šatna zůstala naštěstí odemčená) a mizím do Beskyd. Emcy jsem pochopitelně zrušil. Slušný začátek nového měsíce, říkám si na jednu stranu a na druhou zase, zda podobnou situaci musím zažívat již potřetí v životě? Kdepak! Třikrát a dost:-)

      Kdyby tak člověk tušil, že šlo o jeden z posledních říjnových dnů. Pak už přišel skutečný podzim. Ochladilo se, často pršelo a někdy mi přišlo, že je spíše svým průběhem apríl než říjen. Intenzita mého ježdění značně poklesla a sen o kilometrovém magickém čísle se začal povážlivě vzdalovat. Přece jen je 8848 zatraceně daleko a dny se proklatě krátí:-)
      Koukám, že zatímco s většinou zářijových fotek jsem se stále nestačil vypořádat (že by sopka svou činností zavalila sebe sama? :-))) Možná. Ale říjen nebyl jednoduše i moc lepší. Jen co na chvilku vylezlo slunce, neváhal jsem ani chvílí a užíval si střílečku v těch fantastických barvách.
      Barvy? Třeba taky Flora Olomouc a má z dalších návštěv hanácké metropole. Dobrá společnost, naučná stezka výstavištěm a proklatě dobré koleno u Drápala. I.P.Pavlova? Pro některé z vás zcela jistě:-)
      Už do Olomouce jsem vyrazil novým žlutým exoresem, který právě v říjnu začal jezdit. Konkurence na drahách způsobila žaludovskou hysterii ba křeč u Černé díry, zatímco já si konečně začal na pótrati připadat jako zákazník. Nedivu, že o týden později jsme s Pivkem vyrazili na tradiční Tour de Koridor a kromě tradičních zastávek vyzvali Vendelína. Ten nás ignoroval a telefony nebral. Žije vůbec?
      A závěr měsíce? O tom snad nejlépe vypovídají následující fotky. Právě konec října je okamžik, kdy se příroda vybarví do nejintenzivnějších barev. Mám to rád.

      Vůbec netuším, zda v Rakousku zabavená škodovácká drážní mašina 381.004 se vrátila i s lampionem v čele. Nicméně ten by se tam slušně hodil na oslavu našich poměrů. Vzhledem k nově objevené mafii kolem Romana (nemyslím Pana Romana, ale ČEZ Romana), který si ošéfoval vše, co jen šlo, se domnívám, že i tahle mašina může být fake. Tady opět neplést s Fejkem, poáč chápu, že leckdo by mohl být ze situace kolem pótrati mírně řečeno Žaluda:-) Pozitivní na celé situaci může být snad (třeba mé najivní mínění), že se přece jen společnost začíná pročišťovat a nelze začít jinak než přirozeným rozladěním ze všeho toho bordela, který právě vyhřezl...

      Jenže listopad rozhodně přinášel i jiné věci! Třeba tu, že jsem si konečně skvěle pracovně "odfrkl" a běžný pracovní dril jsem zaměnil za výjezdy za aktivací nového zařízení, což je báječná cesta k vyčištění a srovnání. Znalosti rostou a jiné prostředí (tu Plzeň, tu Opava, tu Krnov) člověka báječně vyčistí. Aha, že bych začal chápat, proč Fünf tak často a rád vypadává z rodné hroudy a na měsíce mizí? Nechce se mi věřit, že by byl takový, že by záměrně vybíral východní části kontinentu, poáč tam si "odfrknout" podle mne nejde. A k tomu vemte Fünfovu tolik přirozenou náturu:-)
      Takže jsem měl tu čest vrátit se začátkem měsíce po mnoha letech do Plzně. Srovnání dvou kandidátů na evropské kulturní město mne dovedlo k srovnání, že v Plzni umí dvě věci podstatně lépe: Pivo a urputnost. Zatímco nefiltrovaná verze prvního (navíc z tanku) mne vyloženě přesvědčila, že není Plznička jako Plznička, nefiltrovaná urputná verze prvního mne přesvědčila k naprostému opaku. Navíc jsem pochopil, že jizev po komoušech je spousta nejen u nás, ale že (obyvateli srovnatelně) je mnohem přívětivější Olomouc stejně jako (rozsáhlostí území zemí "nikoho") dokonce i Ostrava:-)
      A pak ten babí podzim. Počasí, jaké snad letos nebylo ani v červenci. Samozřejmě jen přes den. Ale paráda, kterou jsme si k práci na přejezdech nezasloužili. Jen díky zásahu "vyšší moci" a nového zákona o gumách má letos Charlie téměř přegumováno. Jinak se s klidem mohlo stát, že by "gumoval" i v prosinci. Nebo snad někdo vůbec tušíte, kdy budeme poprvé bíle zasypáni? Doufám, že se ve chvíli, kdy píši předchozí věty, příliš nerouhám. Podzimním huráakcím totiž stále ještě neodzvonilo:-)
      Nejen já jsem však cestoval! A tak zatímco mé cesty směřovaly na západ, pár lidí se rádo přiblížilo i na východ. Petr Blaťák toužil po mnoha letech znovupoznat Město Omezených Možností a tak jsem se stal jeho logickým průvodcem. Pravda, moc toho z MOM neviděl a ani zatím nemohu prozradit více. Nicméně něco o něm tady bude napsáno urkitě po Novém roce. A na to se zatraceně těším!
      Hodí se dodat, že Pivko si velmi pochvaloval "Tour de koridor," totiž pravidelnou každoroční akci. Oproti jiným nespokojencům (zrovna mne napadl Lockay:-)) tvrdil, že můj popis celé akce je naprosto přesný včetně atmosféry a můj nápad "něco napsat" striktně odmítl s tím, že není co. Prý i atmoška přesně odpovídá. Jsem tak dobrý nebo šlo jen o způsob, jak se vyvléknout ze psaní? Necháme to na Pivkovi, ne? Akci jsme po dvou týdnech shodnotili a snad i já získám odvahu, abych si "zápich z akce" znovu přečetl. Autor to má vždycky drsný:-)

      A tak sedím, jsa na konci listopadu (a jedná se o poslední minuty) na svém pokoji kousek pod Cvilínem nad městem, které ještě před sto lety bylo šestým nejvýznamnějším u nás. Uvažuji, zda bych nedostal lepší Plzničku než u Bílého Slona (mno, urkitě, ale ne tady v Krnově) a zároveň si říkám, co říci o druhé půlce listopadu? Byla suchá! Nekáplo z nebe ani Ň (suché mrazivé či vlhké nadnulové) a tím se i můj vysněný plán na nadcházející ski-víkend nepříjemně hatí. Pravda, Charlie už okoštoval ski, ale prý i v Alpách je vedro. Chápete to? Mně v první degustaci zabránila práce, poáč ji bylo větší než malé množství. Stav již několik let (před koncem roku) až krutě setrvalý...

      Začínám být vlastně i v šílené situaci: dovolené pomálu a když by "to" konečně šlo, mám emcy. Krize jejího půlročního půlročního plánování mne obvykle drtí. Ale jen nyní. Jejich výhod začnu čerpat záhy. Jen co se překulí Silvestr, který pro mne nebude peckovní. Ano, opět emcy. Ale budu mít zase pro příště klid.
      Od výše popsané Tour se koridor se přeci jen ještě něco událo. Dusili jsme se smogem (zřejmě všichni) a hlavně v poslední listopadový výkend jsem vyrazil do centra Hané. Holomócká punčparáda má zvuk a je mnohonásobně lepší než ta v MNM! Kulisy veskrze podobné, ale úroveň jiná. Jako bonus oslava jedněch Blaťákových přirozenin (oslavenec nám je v podstatě vlastně celé prospal...:-))) a pocit, že všude je dobře.
      Konečně, i Charlie se sestrou Delegací se rozhodli, že když už jsem si teda jako vymyslel ten první ski-výkend zrovna u nich, rozhodně jej pro mne uspořádají, byť zřejmě bez toho bílého studeného svinstva, které nám kapá za limec. Vlastně se mám moc fajn, protože jsem obklopen příjemnými lidmi kdekoli, kam se jen podívám. Dámy a pánové, upřímně, máte to taky? Doufám, že ano!
      A tak mne vlastně ani nemrzí, že se připravuji začátkem srpna přispět svou protikorupční kapkou do mlýna a zlikvidovat jednu obzvláště nevypečenou dvojičku v drážní továrně. Ze msty? Ani náhodou! Jenže jejich zdegenerovanost bytostně zasáhla do mé práce. Držte mi palce, když se povede, o dva hajzly, kteří jsou prolezlí korupcí, bude třeba méně. Pák je dost, povíme se třeba za měsíc:-) Loučím se se zvony nedalekého města, jež významem konkurovalo Manchesteru. Kdysi...:-)

Úplně bych zapomněl: Na konci listopádu nám umřel definitivně veřejnoprávní analog. Voodoo???

      Velmi přesně a velmi rád si vzpomínám na to, co jsem dělal na Štědrý den před rokem: Nezvykle poloprázdným ale příjemně prosluněným Provincetownem jsem došel až do přístavu. Ruch, který jsem tady znal z konce léta dávno utichl a jen vzácné kupky rychle odtávajícího sněhu mi naznačovalo, že je nyní skutečně zimní čas. Jasně, šortky jsem musel nahradit zimní bundou, ale jinak bylo více než příjemně, byť mi přišlo poněkud absurdní trávit vánoční čas u moře či oceánu. Svět ovšem je bizardní a já tenkrát moc rád pobýval u sestřiny rodiny. Ale posuňme se o rok dále a zkusme se mrknout na to, co se kolem odehrálo za poslední měsíc roku 2011...

      Popisovat dění prosince 2011 je mnohem jednodušší a příjemnější na jeho začátku než k jeho konci. Vždyť jsem si snad ani nemohl dokázat lepší start do měsíce než víkendový pobyt v Chlumci nad Cidlinou a NjůBí. Nejenže jsme jej díky organizátorům pojali kulturně koncertem skupin Medvěd009 a Wohnoutů, ale i sportovně (hokej v Pardubicích) a také užitečně. To když jsme pekli cukroví, jasný to důkaz blížících se vánočních svátků. Bylo více než prima:-)
      Hned z Chlumce jsem vyrazil do Kolína na pilotní zkoušky F-06 a odtud na vyvedenou předvánoční párty v MNM. Ze známých se jí účastnil pouze Skoumal, ale Stará Pošta nedaleko hlavního nádraží by už mohla vykládat. Stejně jako jeden z jejích výčepáků ne nepodobný Kalouskovi. Stará Pošta je dobrým místem, kam se vždy rád vracím. Vždyť i Plznička je zde excelentní a Kalousek až příliš podobný Kalouskovi:-)
      Týden emcy uplynul jako voda a já se tak těšil, že budu dopisovat zážitky z NjůBí. Plánoval jsem vydání Thájmsů, ale mé myšlenky se začaly směřovat zcela jiným směrem. Totiž v následujícím týdnu mne čekalo školení. Ne, že bych jej dělal poprvé, ale poprvé jsem na něj pozval naši učitelku z železniční průmky ("...vždyť je jaro...":-), která jako jediná drží prapor hynoucího oboru drážního zabezpečováctva. Chtěl jsem, aby si něco nového z oboru odnesla a i proto jsem se snažil na celou akci připravit. Zřejmě jsem i uspěl, neboť maturitní list jsem na konci školení nemusel odevzdávat:-)
      Školení pro dráhu si se Skoumalem plánujeme záměrně na čas předvánoční, protože si jednoduše zasloužíme onen báječný předvánoční čas uprostřed historické Olomouce. A jak jsem slyšel od kolegyně, ten pražský vánoční rej se může před tím olomouckým jednoznačně schovat. Vždy nakonec bývává oněch pár dní až nemile krátkých, aby člověk nasál všechny chutě, kterými se Olomouc pyšní. Tolik druhů punče snad jinde nedostanete a navíc tady je vše vkusné a pohodové. K tomu připočítejte všudypřítomné šumné vysokoškolačky a je jasné, že jedině tady můžete zcela náhodou potkat Večerníčka:-)
      Víkend po olomouckém školení začal parádně. Už někdy v říjnu jsem Pivka varoval, že mám nadmíru nabitý pracovní program a naše tradiční vánoční besídka může být problém. Tudíž na sobotu 17.12. jsem byl pozván na návštěvu do Kopru. Potřeboval jsem se zároveň i vyvětrat, takže už ráno jsem vyjel do Štramberka. Pochopitelně jsem si stihl "zastřílet," byť zimního počasí jsem se nedočkal. V pivovaru jsem skvěle poobědval a na Trúbě nakoupil i pár dárků. Včetně postavičky se známým véčkem na prstech. Ještě jsem neměl potuchy, co se stane o den později.
      Naopak jsem nadšen a spokojen vyrazil ke Kopřivnici zadem okolo Bílé hory a koukal na nebe nad Příborem, jak se mračí. Zřejmě v předtuše blížící se vánice, která se nekonala. Pivkovci mne již očekávali a návštěva to byla příjemná, pro mnohé zřejmě i překvapivá, neb netušili, že tradiční zámořský dril u mne spočívá i v opečovávání "divé zvěře." Nedivu, že se mi z Kopru jen těžko odjíždělo. Bylo fajn:-)
      V neděli 18. prosince jsme zrovna koukali na velmi slušný hokej s Rusama, měli jsme jemně navrh a vše skončilo nájezdy a výhrou pro nás. Kdesi v druhé třetině vyběhla naše máma od počítače se zprávou, která mne totálně dostala: "Víte, kdo zemřel? Havel!" Přiznám se, že se mi udělalo šoufl. Krutě šoufl. Hokej mne už netěšil a jediné, na co jsem myslel, že se potřebuji jít rychle vyvětrat ven a nějak tuhle informaci pomalu a jistě vstřebat. Však někteří z vás ví, poáč jsem psal. Začal týden plný absurdit.
      V pondělí Olomouc, úterý MNM, středa Olomouc, čtvrtek poslední předvánoční shon a pátek státní pohřeb. I když nebylo mnoho času, na přemýšlení jsem si jej našel. Ale psát se mi z toho nechtělo. Snad až po vánocích, říkal jsem si a koukal, jak parádní absurdní divadlo se v pátek dělo. Státním pohřbem počínaje a koncertem v Lucerně konče. Smrt severokorejského tyrana a kondolence našich komoušů onen obraz absurdnosti jenom mírně doplnil:-)
      ... a přišly vánoce. Vše, co jsem slíbil, jsem udělal, vše klaplo a stejně se podařilo mým drahým rodičům vydusit Štědrý večer tak dokonale, že vím, že to byl můj poslední. Myšleno v jejich společnosti. Už vloni jsem nechápal, že se fotr mohl chovat tak hnusně a letos se situace opakovala úplně stejně. A dost! Sebral mi sil, odjel jsem z toho pekla večera a těšil se klidu ve svém doupěti. Ještěže aspoň počasí dovoluje jezdit na kole. Postupně během tří dnů jsem se vzpamatoval a konečně mohl začít psát. Tolik odkládané Thájmsy konečně vyšly a já byl uspokojen.

Co Silvestrovská Pecka? Samozřejmě, že bude, ale soráč, tentokrát beze mne, poáč mám emcy. Přejdu si z roku na rok pěkně střízliv a těším se, co nového přinese. O jedné akci bych věděl (a taky se na ni zatraceně těším!) už teď: Alpáče! Bude to dobrý rok:-)

111227
Mějte se moc fajn a přeji šťastný nový rok! Medvěd:-)