Akce roku 2010

Náš diář

--- 2010 ---

Mazec!!!
      Mazec, mazec, mazec!!! Vázně mne nenapadá, jak jinak rok 2010 nazvat. Po třicítce, kdy jsem dle ověřených pravd přestal věřit všem, kterým není třicet (fórek, jasan:-), nastalo období kynutí, střídavých úspěchů a neúspěchů a let, kdy se člověk srovnával se životem a s tím, že lyp už bylo. A do toho vpadne rok 2010! Smířen s osudem, že mládí je beznadějně vystřídáno odporným věkem středu, kdy přichází druhé auto a třetí dovolená v Jugoslávii s úspěchem narušuje skandování Kaberle! Kaberle! a dnes již profláklá fünfova fotka, jež mnohé z vás bude ještě dráždit v novém kalendáři. Však i proto jste jej dostali. Snad jsem chytil druhý dech, snad se mi zapálila lejtka. Ve vzpomínkách zůstane rok dobrých lidí, (snad zaslouženě) zbytnělého ega a spousta zážitků, na které se nezapomíná.
      O Kaberledresu jsem už mluvil, zmínit musím i cestu na Pecku a zpátky, kdy jsem zažil mnohá setkání třetího druhu. Předem neplánované, zato příjemné. Tak pamatuji, jak třeba sedím jako prvnička, která absolutně netuší, jak a kudy začít, u stolu kdesi v Javorníku. Rosí se mi čelo, stres a trapné blekotání. S kým? S dokonalou 90-60-90. Zbytnělé ego dostalo na frak. Nebo naopak?
      Pak třeba Trutnov a další neuvěřitelná setkání: "Tak, Karle, kterou? Tu blondýnu nebo tu blondýnu? Kterou mám přivéct?" Taky setkání s divoženkou a jejím špekem, kterým mne odstřelila na planetu Trutnov ve 4D. Nebo třeba sympatická Obsluha v plzničkovém barem. Ježišmarjá, to byl Trutnov!
      A co Špindl v prosinci? Odměna? Odměna, za co? Bylo jednoduše skvěle a na co jsem sáhl, to kvetlo! Vážně jsem se těšil, až ten báječný rok 2010 skončí, abych tohle všechno mohl napsat a řvát: "Přátelé, to byla jízda!" Ano, i díky Vám, poáč asi těžko si někdo může užít jízdu jen tak sám. Amíkov na závěr byla také odměna. Třešnička na sakra povedeném dortu. Ne, vážně, vzpomínejte každý na rok, který se povedl. Máte v tom děti? Já taky, byť ne vlastní. Spousta lidí mne v tom krásném roce 2010 odměnila a já slibuji, že si vše pamatuji a budu se snažit oplácet. Poáč skutečně není větší radosti, než když člověk (potažmoé medvěd) může svému okolí radost přinášet radost. Slibuji!

md:-)

Letem rokem 2010

      Ladovská zima? Ale kdepak! To jen U Muzea napadlo sedmnáct centimetrů a všechny televize mají právě tento nešťastně známý prostor za pupek světa. My za pupek světa už dlouho považujeme Pecku a není divu, že právě tady začal první kulatý rok nového tisíciletí. Na dlouhé oslavy nebyl čas (a vlastně ani chuť:-)), takže jsme bouchli jedny rychlé špunty a v jednu se shlédnutou Českou sodou (pamatuje Škoda Henlein nebo prací prášek Árijec???) hybaj spinkat! Proč? Inu, lyže. Začátek roku, jak má být!

      No jasan, tušíte srávně, že jsme na začátku ledna na Pecka lyžáku ve Špindlu. Ve Špindlu v zimě jsem premiérově. Na Medvědíně. Chápete to? Zrovna já? A tak si užíváme jak panorámata, tak mlhu, sníh, břečku, ledovec, déšť, kosu jako z nosa a Charlie pak navíc zachytl drápkem uprostřed sjezdovky U Zubra. Jak tak všichni teď začátkem února kolem koukáme, podle všeho úspěšně a hlavně velmi spokojeně. A vo tom to je!
      Nedivte se, že poté, co jsem vyzkoušel Dýňašťáry a krátké Listí, absolutně se mi z Pecka lyžáku ve Špindlu nechtělo. Start do pracovního roku byl drsný a pohoda a klídek mne dobíjeli celý týden. Marně vzpomínám, kdy jsem byl i přes fatální situaci, do které jsem se logicky po návratu dostal, jsem byl tak superlativně disponován. Všechno bylo rázem mnohem lehčí.
      Po odkrouceném detox-emcy-týdnu jsem se pustil do běžkování. Ladovskou zimu přece jen úspěšně připomíná množství sněhu a hlavně jeho absolutní výdrž. Netuším, zda vydrží jako před čtyřmi (třemi?) lety až do dubna i před naším barákem, nicméně teď mi nebrání nasadit ski hned na prahu a vyrážet pohodlně směrem k lesu Bělskému. Tréninkový závar vrcholí exkluzivním pátečním výletem se Staroběláky (Kufberek a Tom) ke Staré Vsi nad Ondřejnicí. Přiznám se, že existují fantastická místa, o kterých jsem neměl ani tušení, přitom leží v polích a tím pádem se na ně jindy než právě teď za sněhu jednoduše nemáte šanci dostat. Paráda:-)
      Vida, najednou jsme v druhé půli ledna. To je medvědův čas a proto se scházíme v Hotelíku na konci světa, respektive na Zátiší. Co tam? Posilnit se na (pro některé dobré kamarády) dlouhou cestu do Königsbergu a vyrazit. Nejenže nás překvapil velký počet běžkařů zde se občerstvující se, ale také pohoda, která v téhle ratejně vládla. Nedivu, že časem předsevzetí mizí v opojení výborného Radíka12 (a pivko52akcelerátoru, to jen mimochodem...), takže posedíme do uzávěrky. Pivko nám sice uteče, poáč chce stíhat vlak, nakonec však zaspí a budí se v neděli ráno (karamba!) v práci. A kdy to bylo? V sobotu 16. To měla narozky má skvělá sestra! Nezapomněl jsem.
      Pár dnů emcy-detoxu a už v pátek večer očekávám Fünfův a Zvirův příjezd. Soráč, Diagano, stejně jsem si tě všiml až u Teska v Kadce. Promiň! Čas samodeci posunutý, stejně jako tradiční výmluvy (ještěže máme tu práci...) a tak se dostáváme na Krajinku až po jedenácté večerní. Začínají ski.Roháče.2010-1. Proč ta jednička? Inu, budou snad ještě jedny za pár chvil. A? Čtyři dny lyžovačky, pohody, dobrých frků (i těch Fünfových) a spokojenost maximální. Jen nechápu, proč až v úterý ráno, když stojím před tabulí a mám školit, přišel ten nával tlaku do hlavy, studený pot a pocit, že se nezadržitelně musím vyvrátit. Kua, jaktože se alkohol v té nadmořské výšce tak báječně vstřebává?
      Poslední týden už opět emcuju (zpomalovač ve formě třídenního školení v Olomouci malinko pomohl) a návrat do reality je opět doplněn spokojeností a vysmátým designem. Řeknu vám, ten leden se vážně povedl.

      Co napsat o únoru 2010? Mnozí z vás zajisté zaznamenali dvě hlavní události, které hýbaly světem. Tak především musím zmínit druhé Ski Roháče. Proč druhé? Protože! Holt jste se nedokázali shodnout na jednom termínu, ale teď s odstupem času bych to spíše definoval tak, že mhohým z nás jednoduše jedny Roháče za rok nestačí. Jasan, akcí, kde bychom se scházeli, rapidně ubylo, dokonce bych řekl, že v takovém množství se již nikde jinde nescházíme. Ano, i Charlie táhne svou peckovskou kárku dál, ale tam dneska vlastně jezdí především ti, kteří na Pecce začínali a s nimi jen jedna medvědí ftěrka:-) Roháčskou kárku jsem potáhl rád letos já, jinak by vinou Vladovy zaneprázdněnosti zřejmě nepopojela. Díky všem, kteří se přihlásili a měl bych jen jednu technickou: Kamarádi Slováci, bacha na to, abychom nenašli jinou destinaci, protože mnozí z vás - no však víte co...:-)
      Druhou - samozřejmě ne tak významnou - akcí, která stojí za zmínku, byly ZOH ve Vancouveru. Jednak jsme tam měli spoustu svých zástupců a druhák nám ZOH vstoupily i do Roháčů. V nevšední raňajkový čas jsme koukali na chokej nebo aspoň na zprávy ze sportovišť, abychom sami za pár chvil na svá hřiště ve Spálené nebo na Oravicích také nastoupili. Slovenský hokej měl podstatně více štěstí, ale také neuspěl. O českém je škoda se bavit. Tahle generace letos zmizí a propadneme se kdovíkam. Naštěstí si letos zvolíme Paroubka premiérem a lepšího sporťáka si ani Sáblíková přát nemohla. Ještě budeme rádi vzpomínat na Otu Černého a jeho mimořádný talent pro řízení sportovní redakce České televize. Ale ať nekončím chmurou tenhle mimořádně sportovní měsíc: Na jeho začátku jsem si zajel ma hokej do Zlína. Vyprodaný stadion, vítězství a místy i pocit, zda-li nejsem spíše v Brně na Kometě, byly věci, na které se jen tak nezapomíná. A propos, Zipp prý hledá práci...:-)

      Zcela bezesporu se stal i březen na události nevídaně vlídný. Pravda, zima se snažila s výjimkou pár dní kralovat až do svého oficiálního termínu, ale nebe nad Ostravou svou přítomností rozzářila má sestra, která se rozhodla stropit malé překvápko našim rodičům a u příležitosti jejich přirozenin navštívit rodné Předlouží i se svou starší dcerkou Madlenkou. Utajení bylo dokonalé a rodiče skutečně až do zazvonění netušili ani zbla. Improvizace na dané téma se vyvedla na sto procent. Jenže nejen rodinnými událostmi živ je člověk...
      První březnový týden, kdy jsme se čerstvě vrátili z druhých Roháčů jsem prosral. Doslova. Takovou střevní chřipku či co to vlastně bylo, jsem ještě nezažil a když jsem později sledoval okolí, nebyl jsem v tom sám. Naděje, že aspoň schudnu byla sražena po dalších třech dnech.
      V druhém týdnu jsem zaznamenal jenom chvilkový návrat na krnovskou Kolibu, kde jsem pobýval služebně koncem loňského léta. Kuchyně jako vždy výborná a nedat si na závěr domácí zákusek s kávičkou by bylo přímo hříchem. Pro mne překvapivé bylo, že tuhle oázu klidu kousek pod Cvilínem kolegové z Opavy vůbec neznají. Teď už je vše samozřejmě jinak.
      V třetím týdnu došlo na avizované domácí překvapení a dva dny na to jsem musel služebně zavítat na jih Moravy. Můj starý dobrý (už dokonce pubertální!) vztah ke kraji žen, zpěvu a vína je známý a já byl moc rád, že jsem delší dobu pobyl ve Valticích, kterým jsem na kole nikdy moc pozornosti nedal. Chyba! Mile překvapila i Oáza, ve které jsme zakotvili. Obsluhou, domáckým prostředím a především sortimentem ve sklepě. To sedí!
      Kufberek byl však jiný kabrňák. Vidina brzkého konce levných cest pótrati do zahraničí jej popohnala ke dvěma exkluzivním výletům. Jednak zavítal do haly, kde před mnoha lety vyráběli Němci zeppeliny, zatímco dneska neobdivují pod obrovskou kopulí stlačený nýbrž řádně hustý vzduch Tropického ostrova. V létě, v zimě, v každém počasí tady můžete strávit času dle libosti uprostřed tropů. Falešní sobi či potěmkinovy vesnice? Vyberte si sami a třeba někdy, až vás zima naštve, zajeďte tam:-)
      Zatímco já se ségrou zašel po dvou dekádách do ostravské ZOO mrknout na zvyřátka, Kufberek pokračoval ve spanilé jízdě a Bernina expresem se chystal dojet k místu své pěší tůry. Bláhově zapomněl, že Alpy nejsou Beskydy a koncem března je tam kupodivu stále mnoho sněhu. A když se přidá mlha, ani Grümchatu na nejvyšším bodě tohoto báječného úzkorozchodného expresu minete. Rád jsem na fotky koukal a vzpomněl akci starou sedm let.
      I Charlie, Fünf, Michal Požár a v neposlední řadě náhradnice Lenča Delegace I. se rozhodli, že začátek jara oslaví zcela jinak. Nabrali zásoby jídla a pití, zimní výbavu, větší než malé množství lyží a prkének a vyrazili do Norska na Hemsedal. Už jsem o akci mnohé slyšel a vzhledem k jejím fatálním následkům si říkám, jestli by si Fünf a především Charlie neměli konečně najmout nějakého dobrého učitele, který by je naučil správně a efektivně využívat darů nekonečně manšestrových hor. Jinak nevím, nevím:-)
      Konec března odnesl nejen (k mé nelibosti) ségru zpět do Zálouží, ale také přišlo vysněné jaro. Oprášil jsem kolo a vyrazil vstříct novým zážitkům, mnohdy také nostalgii a fotkám. Řeknu vám, povedl se ten březen!

Od PECky po čarodějné Vrané...
      Fotím, takže jsem. Vnímám přírodu a sleduji, jak rychle se mění. Od zimní šedi, přes první sněženky a bledule, rychle kvetoucí třešně a také třeba vrby, které stojí v nekonečné aleji na hrázi rybníka Bezruče mezi Jistebníkem a Košatkou. Jeden jediný víkend se přirozený tunel zažlutil, pak už vrby přecházely do všední čerstvě zelené barvy. Nádhera. A ke konci dubna nastane doba, kdy nás naši "farmáři" začnou přesvědčovat, že planeta není zelená, ani modrá, nýbrž žlutá. Ano, řepka, s malý ř:-)
      Jaký byl duben v roce 2010? Jaký by asi tak mohl být, když začal velikonocemi a navíc, což mne velmi potěšilo, Peckou. Jak říká Charlie: "Na Pecce se nikdy nic neplánuje..." a jednoduše pobyt projde z představ pohody a klídku k pracovnímu nasazení. Vždyť bylo přece sundat sršní hnízdo z půdy a především vyměnit stará a nefunkční kamna v kuchyni. Vidět šťastnou paní Laštovičkovou, máte teprve ty pravé vánoce. Mne navíc těší, že přes chladné a drsné leč občas přeci jen slunečné počasí jsem si zafotil. Navíc, jak jsem se později dozvěděl, jsem uhnal Lenču Delegaci a to se prý už dlouho nikomu nepovedlo! Jak? Přece výletem k Novopackým pádovodům, které vinou kalamity už bohužel přišly o svou původní romantiku.
      Ve čtvrtek po velikonocích se v Praze sešli (prý) nejdůležitější světové persóny, takže jsme zaplatili pár miliónů z vlastního pro potěchu krále Václava Narcise I. a jeho podivné hradní suity. Nelze se divit, že jsem ani já, a taky pracovně, v MNM chybět rozhodně nemohl:-) A když jsme u té politiky, o dva dny později nám spadlo letadlo s VIPolska a poláci si tak udělali nechtíc druhou Katyň. Nechystá se podobná decimace tzv. elit i u nás. Možná bychom si troštičku pomohli...
      Druhý a třetí týden v dubnu pobýval pro změnu v MOM Zipp, starajíc se o svého otce, což zadalo příležitost k rozhovoru U Vlka ve Sviňákově. Také nám dává čas najevo, co nás brzy všechny nemine, totiž starost o naše rodiče. Nelze se divit, že nám čas přinese změnu postojů i zvyků. Víkend na to jsem nemohl nevyužít parádního počasí a vyjel jsem do Kopru k Pivkům, o den později pak navštívil znovu Kozlovice a Hukvaldskou ohradu. Bylo moc příjemně.
      A konec dubna? Inu, konečně se udělalo hezky a já poslal svůj cyklistický tachometr pěkně vzhůru až k osmé stovce, abych více než týdenní ježdění a focení stylově ukončil odjezdem do Vraného, kde se mělo sejít na sabatu větší než malé množství známých tváří, z nichž mnohé jsem vážně dlouho neviděl...

Deštivý, Mistrovský a hlavně Vítězný květen!
      "Chčije a chčije!" Pan Komárek by byl nadmíru spokojen se svým rčením po celý květnový měsíc. Trhal rekordy a to nejen v počasí. Marně uvažuji, jestli mi větší radost způsobili zlatí Mistři v Německu, kdy se z podceňovaného týmu srdcem nakonec vybýčili i nad strojovou a obávanou Sbornou, nebo vítězný český národ, který se přece jen rozhodl nepodlehnout populistické vábničce a vyhnal Paroubka do horoucích pekel. Pamatujte si: Paroubek je první vítěz na světě, který po vyhraných volbách odstoupil. Takhle na něj hledí svět a měli bychom si to pamatovat. Česku tím začíná další tradiční dvacetiletí, do kterého začínám rád hledět s optimismem...
      A přitom ještě začátkem května na nás mnohé šly chmury. Na mistrovství světa odjelo naprosté noname družstvo s Jágrem a Růžičkou a Paroubek se naparoval, kde to jenom šlo, se svými 35 až 40 procenty hlasů. Děsivá představa! To jsme byli na Kampě, kde slavil Reflex 20. přirozeniny a celé podoledne věnoval dětským hrám, kterým sám začal povážlivě odrůstat. Nikoli však sami redaktoři, kteří se ukázali veselí a hraví. Dokonce i JXD po boku své mladé manželky vypadá mnohem méně opelichaně. Muži vedle krásné ženy vážně kvetou! Večerní koncert jsme však dali už zase v pohodlí Zippova obydlí ve Vraném.
      Další víkend byl neméně významný. Na zastávce Českých drah ve Velkých Karlovicích se totiž odehrál kdovíkterý, každopádně asi patnáctý Tradiční podzimní oldřichovický dejchánek. Svou atmosférou byl (rád si zvykám) jako vždy dokonalý, pohostinností domácích Valachů pro mne velmi překvapivý a podobností s Opevněným areálem Českých drah ve Freedlandě také pořádně nostalgický. Pišta nechtíc zřejmě navázal na dávno zhynulou akci a Spolek za starý dobrý Freedland s předsedou Lockayem může být spokojen s odvedenou prací. Vizionáři jedni! Čas jim dal za pravdu. Vyzráli jsme:-) Jen Kufberek může litovat svého hloupého nápadu vzít na akci Vačka pod zubem s sebou. To se rovná dětinskému nápadu oslovit kamaráda, jehož jméno se nesmí vyslovit. Nedorazil, čímž jsem se já příjemně na kole zničil na Pustevnách a Soláni, abych pak jako jediný mohl komentovat nejen přechod mnohých účastníků Dejchánku ze dne A do dne B, ale i Pištovo R.E.M.:-)
      Týden orazu, poáč emcy, a další akce. Majstrovstvá svetá v Germánii. S obrovskou haluzí, štěstím a kolektivním duchem začali naši borci bourat jednoho silného soupeře za druhým. Po Švédech jsem jim ve finále už věřil a průběh finálového zápasu dokonce i předpovídal. Ale nervy to byly! Nekonečné minuty do konce a slavná Sborná nakonec potupně na příkaz svého kata, pardon kouče, musela po anglicky zmizet v šatnách. Zlato pršelo pro tým, který nikdo nefavorizoval. Ba naopak! Má stará fráze o tom, že do Zlína si jezdím zásadně pro výhru, odolala i tentokrát. A propos, konečně jsem ze Zlína poznal i více než cestu na Čajkárnu a zpátky. Tady se vážně musí dobře učit moderní architektura, které se i komunista bál!
      A máme tady slastný konec měsíce. Slastný, byť původně přijímaný v obavách z časů budoucích. Však jsme se již ve volební pátek snažili nabrat pořádnou kocovinu na Skoumalových šestatřicátníkách, abych (když jsem se po druhé odpolední konečně vzbudil) se dozvěděl, že Paroubek sice vyhrál, ale úplně jinak, než si představoval. Zatímco se dusil vlastním egem, jeho příšerná blondýna v růžovém rozdávala na spřátelené redakce úsměvy přesně dle pokynů svého sexymozku. Ale kašlete na mrtvolu, byť si myslím, že mrtvolu zcela dočasnou. Důležité je, že jsme s Kufberkem kocovinu přepili a nebyli jsme jediní, koho oslavy zcela pohltily. Jak jsem posléze na několika zahrádkách pochopil, Paroubek to u sprostého lidu, kurva, prohrál především tou blondýnou. To se prý neodpouští. Vida, český národ překvapil a Kufberek o den později vyrazil na svou poslední (kolikrát už to říkal...!) spanilou jízdu po Švýcarsku.

      Sedm kilo dolů, zdvojnásobení počtu dosavadních kilometrů na kole, návrat fyzičky z dob, kdy jsem ještě nepsal na začátku trojku. Ale taky třeba druhé povodně, které nám přinesly nový ostrov do Poodří (řeka si jednoduše udělala druhé koryto a na první nezapomněla), cyklo Pecka se zkušebními koly... Ano, červen, jaký má být. Upřímně, kdo z vás to má?

      Očekávám, že všichni:-) Mezi prací a nocí jsem vážně docela stíhal jezdit na kole. Dokonce i v době emcy se mi kolo občas rozpovídalo a devadesátka za den pak nebyl problém. Když pak sedmého června Charlie zavolal s dotazem, zda dorazím na Pecku, byl jsem poctěn a druhý den hned vyrazil na cestu. Stejně jako Jelda chodí s oblibou na Pecku z domova pěšky, já jsem aspoň jednou chtěl dojet na Pecku na kole. Co bych vám vykládal, nápad skvělý, cesta zhruba načrtnutá a setkání třetího druhu takřka všude, kde jsem zavítal. Znovuobjevil jsem si Adršpach, abych zjistil, že představivost je úplně někde jinde než kdysi (více procítěná), stejně jako jsem zjistil, že časem jsem stále více plachý...:-)
      Pecka byla skutečně Cyklo a s výjimkou drobných prací se jenom jezdilo na kole. S Charliem jsme zjistili, že některé cesty se až příliš rychle zapomínají, což je dobře, poáč jinak bychom je už nikdy nedali. A pak jsou cesty, na které se zapomíná a je to škoda. Člověka ovlivňuje hodně věcí, na kole pak nezřídka únava:-)
      Cestu z Pecky jsem nedojel. Po deseti dnech jsem se těšil domů a počasí hrozilo litím. Z Jeseníku jsem dojel vlakem a cesta byla sama o sobě také dobrodružstvím. Polsko nemusím a třeba takové Orlické Záhoří je horská rajská zahrádka sama o sobě. NEsmíte však koukat za Orlici na buš, která spolu s devastací vládne v celé té severní divnozemi. Vážně ji nemusím.
      Po předčasném návratu z Pecky mne hryzalo svědomí a 17. června jsem musel vyrazit na Lysou. Nešlo jinak! Forma vynikající, jen kopec na horu samou je stále brutální. Nicméně i tak potěšilo 130km a mé tělo bylo i večer stále k nezastavení.
      Den po Lysé jsem sfaral dolů do dolu pod Landekem, byv účasten firemní výroční akce jednoho našeho dodavatele. Můj příspěvek s příjezdem na kole a tvrzením, že jedeme s kolegou až z MNM se stalo jen malým spestřením akce, jejíž organizace by se dala ještě dlouho pro svou preciznost do nebe vynášet. K tomu nasazení hlavy firmy, jeho smysl pro humor, bojovnost a herectví, jež by mohl závidět kdejaký jiný generál. Inu, Elvac.
      Na konci měsíce se mi pak povedla kuriózní věc: vyhnat Pivka pod zástěrkou organizačního výboru Barev na kolo. Když jsem nedávno dával dohromady staré fotky, zjistil jsem, že mu ježdění na kole v roce 2004 docela šlo. Ale to je pravěk. Teď skončil fájny měsíc červen 2010:-)

      Červenec končí až příští sobotu. To, jak doufám, budu pobývat buďto S Kufberkem na Letní filmové škole v Uherském Hradišti nebo třeba na Bystřičce v Luhačovicích. Obě akce budou bez pochyby povedené a druhá pak určitě bude i povedená taškařice. Předposlední víkend v červenci jsem strávil pyžamkově, poáč emcy a také si s náma příroda pořádně zahrává a stejně jako se brutálně ochladilo na Barvách v neděli, o pět dní později se stalo totéž jako přes kopírák a ač se mi mezitím ve třicetistupňových vedrech zdálo, že se potím vedrem, bylo za pocením schované také slušné nachlazení. I v červenci tak přišel k chuti čaj s medem:-)

      Červenec začal nádherně. Počasím, Karlovými Vary, jehož znělky se opět povedly a Pan Roman je povážlivě vynechal, poáč má nového patnáctiletého programového ředitele. Já začal mandlovou Požahou a pak příjemným pobytem u Zippů ve Vraném. I na malý výlet na kole v Povltaví došlo a zároveň jsem se stihl vidět s mnoha lidmi včetně slečny Kateřiny a s jejím Koljou, který je příjemným společníkem, až se tomu nechce věřit:-) Vendelajn vytáhl rodinu na výlet k Telči a i všichni ostatní si začátek prázdnin určitě užili:-)
      Prostřední část července je už devět let v Ostravě vyhrazena Barvám. Festival Colours of Ostrava opět povyrostl ve všech směrech, v mnohém se zlepšil a asi těžko by člověk hledal nějaké mínus. Radegast podražil na 30 kaček a můžeme konstatovat, že největší hvězdy jsme celkem s úspěchem ignorovali. Na druhou stranu jsme sfárali dolů do dolu pod horou Landek a zároveň se i příjemně prokoupali v Kuňkališti, byť se to mnohým zprvu moc nezamlouvalo. Spoustu věcí jsem zajistil a vypiloval, přesto všechno pozitivní zůstane divná pachuť, poáč atmoška se mi nezamlouvala. Určitě i vlastní vinou:-)
      Z emcy do emcy. Před i po Barvách. A jsme najednou u víkendu, kdy se asi nedělo nic. Spočnout před Bystřičkou bylo velmi dobré. Hurá na jih!

      Brzkým ranním návratem z Bystřičky respektive z uherského Hradiště a jeho Letní filmové školy pro mne začala druhá polovina prázdnin. Dny se už evidentně krátí a ani vedra, která nás trápila v červenci, se už naštěstí nevrátila...

      V prvním týdnu jsem se viděl se Zippovou rodinou. Pracovní povinnostě mne zavály do MNM a Roztok na dva dny, tak jsem s radostí pobyl i ve Vraném. Jestli o sobě někde nechal podzim poprvé o sobě vědět, bylo to právě tady. Mlha a zima, která mne provázela cestou k vlaku, vytvářela přesně tenhle pocit. Cukrák byl ukryt hluboko v mlze a ta se hustě vznášela nad hlubokým vltavským kaňonem.
      Cestou na tradiční Trutnov jsem se zastavil v Adršpašských a Teplických skalách. Myslel jsem, že v druhých jsem ještě nikdy nebyl, ale zrovna nedávno skenované fotky z pravěkého roku 1994 mne usvědčily z opaku. A Trutnov? Nářez a totální dávka pohody, kterou jsem si (a určitě nejen já) užíval plnými doušky. Vzhledem k prožitému jej zařazuji na první příčku i když je fakt, že festival má setrvale tak vysokou laťku, že jen těžko nějaký podobný žebříček můžu sestavovat:-)
      podzim přišel nebývale brzy. Poslední srpnové dny už se o létu hovořit nedá, počasí nás trápilo i na Kufberkových odložených přirozeninách, stejně jako nevídaná zima doma. a propos, Kufberek sám prohlásil, že příště už takhle narozeninovou párty neodloží. Nedivím se. Naše bloudění ve tmě ve vysokých lopuších nedaleko Hradce nad Moravicí zůstane ve vzpomínkách stejně jako povedený koncert Ebenů pod zdejším hradem. Vzhledem k počasí už na další - sobotní - pokračování chuť nebyla. léto skončilo...

Kynu aneb Malá podzimní statistika

      Na kynutí vlastně není nic špatného. Třeba takový král si vezme do ruky žezlo s jablkem a kyne svým podřízeným. Jeho výhodou je, že nikdo z těch, kterým kyne, netuší, co si přitom myslí. Netváří-li se u kynutí jako náš ostravský primátor Kainar, který své chování nemá mnohdy pod kontrolou. Ale to jsem zašel úplně jinam, byť připouštím, že statistika musí fungovat i u králů a těch fantastických, dobrých a špatných je stejně jako poměr jiných osob v civilizaci obecně. Tohle mrazí především u doktorů, kteří nejsou výjimkou. Znám jednoho doktora, který..., ale nechme toho:-)

      Mluvím však o kynutí jiného druhu. Zatímco král se pokloní, u mne má stejný význam ona pneumatika zhruba v oblasti pasu, která se nezadržitelně s věkem nafukuje. Tukem. Proč o tom píšu? Možná proto, že jsem ji letos docela povolil a cítím se lépe. Čím to? Položil jsem si tuhle otázku a o chvíli později vzal svůj Deníček, který (jak jsem teď s ohledem na blížící se oslavu 10. výročí Thájmsů zjistil) vede leckdo:-)) Ten můj prozradil několik zajímavých věcí. Ano, statistika je zde:
      Především: byly časy, kdy jsem považoval za neúspěch méně než deset tisíc kilometrů ujetých za rok. Na kole, pochopitelně. Kdysi takových roků bylo osm (v minulém tisíciletí...) a pak se cosi začalo dít. Nejprve jsem změnil místo, byť pracovní zařazení ani pomyslná továrna se nezměnili. Přechod z Kundic do Sviňákova mne poznamenal ukrutným pádem na polovinu kilometrů a pět kilo navrch. Co z toho vyplývá? Na pořádné jídlo nebyl čas, v práci často od rána do pozdního odpoledne, večer často pivko (i s Pivkem) a na kole bůra za rok. Někde těch pět ubylo, jinde přibylo:-)
      Mnohem destruktivnější však byla změna zaměstnavatele. Nafasované auto, samojedinost v celé Ótravě a třicátý rok způsobili tristní tři tisíce kilometrů na kole (hodně zoufalé!) a dalších pět kilo navíc. Dostal jsem se někam k 85-88. Už vidíte, jak vám kynu? Druhé číslo přišlo v zimě a to je už opruz. Poprvé jsem se cítil tlustý jako prase, byť stále docent:-)
      Další roky už jsem malinko standartizoval svou spotřebu, přidal zhruba patnáct set kilometrů, ale zlepšení nepřicházelo. Pravda, rok 2005 byl úletem a dostal jsem ze sebe dokonce více než sedmičku tisícovek. Marnost nade vše, kynutí se stabilizovalo na klasických plus/minus pět kilo (zima/léto), ale žádná výrazná změna.
      Až letos. Nápad s červnovou Peckou a dvoutýdenní dovolená cestou tam i zpátky, začali přinášet plody. Sedm kilo dolů a držím se. Držím se i teď, začátkem října, kdy mám vlastně psát především o tom, co se stalo v září. Než dám ten enter a začnu, chci říct, že je mi líp a chci se držet! Kynutí bylo už dost:-)
      Konečně to září: Zatímco konec prázdnin a začátek školního roku neslibovali dobré počasí, do MOM přijeli Charlie s Lucií. Proč? Nevím. Asi chtěli vidět medvěda. Nebo Otravu? Každopádně neviděli jenom ty dva, přidali jsme Štramberk a historické tramvaje. Historický trolejbus nejezdil, ale v Brně u Michala rozpoutala aspoň jeho pohlednice (myslím trolejbusovou...:-) potřebu vidět někdy Ótravu:-)
      O MOM se otřel i Zipp s rodinkou. Bohužel nebyli u Medvěda, takže Medvěd neměl situaci pod kontrolou a zcela nepochopitelně jsme se minuli. Mou vinou, pochopitelně.
      A pak to začalo: kolo, kolo a zase kolo! Nikde daleko jsem nebyl, ale Opičí hory mají své kouzlo, takže najezdit necelou tisícovku (sic!) ani tak nebyl žádný problém. Letní spokojenost jednoduše pokračovala a už v polovině měsíce jsem mohl konstatovat: "Bůro už mám! Bude letos i šestka?" Teď, třetího října, začínám kroutit druhou pětistovku. A jde to!
      Nevzpomenout na závěr na Pivka, když už jsem si tady o něj otřel svou Nevymáchanou, by bylo chybou. Jeden kolega v práci mi kdysi vyprávěl o tom, jak jeho (skoro)žena vlastně ani neví, co je to kamarád. Myslím si, že to neví ani on a netuší, že i větší než malé množství existuje. A jak s tím souvisí Pivko? Čtenáři, kteří ví, si domyslí. 33. Pivkoviny se nadmíru podařily. Ty ostatní kamarády jsem začal prudit s příspěvkem na brzké podzimní Thájmsy. V listopadu bude, kua, deset let od okamžiku, kdy vznikl tenhle web!

Pamatujete říjen vloni? Hned jeho začátkem přišla první sněhová kalamita a Charlie se až do konce roku nezastavil i přesto, že sníh stejně rychle odešel jako přišel. Letos se o příjemném začátku října rozhodně nedalo mluvit, přesto i kousek vedle práce se našel parádní projev barevného podzimu. Vlastně hned na baráku, kde sídlíme. Čmoudíky kolem je obyčejná pára, i když byste čekali asi tradiční ostravský humus. To jen majitelé objektu (SŽDC) se staví ke svěřenému majetku zodpovědně. Totiž socialisticky, jak jsou zvyklí činit celý svůj život. Bohužel...

      A co jinak přinesl říjen 2010? Především jsem po sedmi letech překonal hranici šesti tisíc kilometrů na kole. Věřte nevěřte, každá tisícovka se hodí a je hned vidět. Jsem maximálně spokojen:-) Žádná "velká" akce lidí kolem freedlandu neběžela. Jediným velkým počinem byla příprava prvních Thájmsů bez Medvěda. Prudil jsem mnohé z vás a postupně přicházely články do mimořádného vydání. K tomu však dojde až další měsíc, kdy se desetileté výročí skutečně přiblíží. Pracovně jsem s Docentem Skoumalem po roce opět zavítal do Krnova. I proto je barevný podzim především právě z něj a okolí. Třeba takový kostelík na konci Krnova nedaleko Chomýže s přilehlým pustým a smutným hřbitovem je zatraceně mystické místo:-)

      Když tak koukám na stránku plnou fotek z listopadu, říkám si, že je něco špatně. Listí dávno spadlo už v říjnu, všude nastalo takové to divné hnědé předzimní bezčasí, kdy se člověk rád vrací z přírody do pidlivizace, pokud možno rovnou k teplu rodinného krbu. Tak proč ten divný název jedenáctého měsíce? Napadá mne jeden z mnoha hloupých nápadů myslivecké lobby, který naneštěstí prošel. Říjen si chtěli za každou cenu udržet, poáč věděli, že o měsíc později mají zaručeně po sezóně. Jaké štěstí, že zákaz večerníčku z důvodu nesprávného pojetí mužíčka v zelené kamizolce našemu geniálnímu krajskému hejtmanovi nevyšel...

      V globále však listopad tak šedivý rozhodně nebyl. Na svých už vzácných ranních cyklotoulkách jsem hledal krásu ve vycházejícím slunci. Mnohokrát má snaha byla marná, ale jednou se přece jen povedlo. To když se Javorový vrch nad Werkem v Moravskoslezských Beskydech nejprve vyzdobil nádhernou blyštivou krajkou v celém svém hřebenu. Než jsem stačil vyměnit objektiv a zaznamenat vycházející slunce na špičce jeho vysílače, bylo už venku tak, že kouzlo nechtěného pominulo a vyfotit už nešlo. Inu, někdy je lepší se jen koukat:-)
      V listopadu pak také vyšly v reedici vůbec První Thájmsy a také první Bezmedvědí Thájmsy, na kterých se podíleli mnozí z vás. Obě události předznamenaly ještě jednu velkou zásadní událost, kterou byl první kulatý dort našeho webu. Oslavou v Hotelíku na Zátiší, který se stává pomalu naší novou klubovnou, jsme nejen oprášili na pár vzácných chvil činnost Spolku za kvalitnější Frýdlant, ale také jeho stanovy a dokonce jsme učinili marný pokus o Brekounovo vyloučení za zvlášť odpudivou činnost. Přes usedlý prach ve vyhláškách a dodatcích jsme zcela zapomněli, že "zničit krtka" není tak jednoduchý počin ani ve spolku, natož v životě samotném:-)
      V půlce listopadu jsem se stihl na chvilku podívat k Zippům do Vraného nebo třeba do podzimní Olomouce. Dodnes v tomhle městě najdete spoustu tajemných zákoutí jako vystřižených kdesi ze Stínadel, kde foťákem můžete jen naznačit génia Lockyho. Jak známo, ten se však zvětšiny vyskytuje o pár desítek kilometrů jižněji. Duch tady po něm však zůstal:-) Když potom navštívíte hospodu U Drápala s vyhlášenou Plzničkou, ke které se (nijak předem varována) přisaje vaše přítelkyně tak, jako kdyby nic lepšího v ruce neměla (věřte tomu, že...), říkáte si, že jste na správném místě:-)
      V listopadu jsem stačil zažít i přesný opak. To když jsem byl na místě, kde nebylo dobře. Kde společnost jasně naznačovala, kam nepatřím a odkud mám zmizet. Když jsem o týden později smíšené pocity probíral s mým přítelem Pivkem v příjemném koutě štramberského pivovaru, došel jsem k poznání, že si mnohem více vážím lidí a míst, kde je mi zatraceně dobře. A to je dobře, ne?

      O prosinci 2010 budu vždycky tvrdit, že je to jeden z těch nejpovedenějších v mém životě. Člověk (natož medvěd:-) mívává potřebu koncem roku bilancovat, česky hodnotit, celý předchozí rok, který zase utekl rychleji než kterýkoli předchozí. Jenže na hodnocení je místo jinde. Tady je třeba popsat onen voňavý měsíc. Od Špindlu až třeba po Amíkov...

      ... měsíc, který pro mne začal báječnou nabídkou. Nikoli kvalitního sexu, ale první vymakanou lyžovačkou. Charlie s Lucií mi totiž naplánovali první letošní lyže na Medvědín. Kde jinde taky medvěda hledat, neřku-li. Takže už v pátek před prvním prosincovým víkendem se mi v očích nezračilo nic jiného než nekonečné sněhové pláně českého Chamonix, nebo-li Chamonix východu. Postaráno o mne bylo přímo vzorně, o zábavu se mi postaralo hned několik známých a Charlie mi v neděli i prudil do stylu, který je stále tak nedokonalý. Dámy a pánové, upřímně, nechce se mi vás nijak dotknout, ale kdo z vás měl tak povedený start do nové sezóny?
      Dny plné radosti vystřídala práce a zase ta práce. Když už to nešlo nijak jinak, naštěstí napadl sníh i v nížinách a s novými pořádnými boty jsem obrážel v dalších dnech alespoň okolí svého bydliště. Na běžkách, jak jinak. Bylo příjemné, když mi příroda dopřála ten nehorázný luxus nazout běžky přímo před domem a brázdit široké a daleké lány. Třeba až do Jistebníka a zpátky, což jsem na podruhé docela přehnal:-)
      A pak to přišlo. Výlet do Amíkova. Na vánoce jsem letos vyměnil Ježíška za Santu Clause a stal se ze mne ten nejvzornější strejda v celé zemi neomezených možností (dle Vendelínem dávno zavedených regulí: ZNM). Kulturně jsem se neocitl v žádném zapadákově (Provincetown:-)), naopak se sestře dařilo propašovat hned několik profláklých prvků evropské kultury, takže Štědrý den proběhl stejně jako u nás. Santu však s dárky neukecáte, ten má naplno vždycky až nad ránem Prvního (a v Amíkově vlastně jediného) vánočního svátku. Nezapomněl samozřejmě ani na nás.
      Příběh o tom, jak jsem neustál časový posun, patří vlastně až do aktuálního roku. Proto mohu jen zmínit briskní přesun ze Zálouží do předsilvestrovského Předlouží. Jak jsem byl najivní, že v celém letadle budu jenom já, piloti a nějaká ta sympatická crew. Chyba lávky! Do Evropy spěchalo mnohem více lidí. A proč jsem spěchal já? No protože v Podkrkonoší běžela Silvestrovská Pecka, tolikkrát již neorganizovaná, nicméně pravidelná taškařice na pomezí dvou roků. Toho končícího (zatraceně povedeného!) i toho začínajícího. Jaký asi bude?

110121 Medvěd:-)