chat

Akce roku 2013

Náš diář

povedený víkend od pátku 11. do neděle 13. ledna

To jsem z toho Medvěd. 39! Jojo, věk, kdy naposledy pokouším plody skvělé trojky na začátku vlastního věku. Vlastně už od loňska pomalu, ale jistě, někteří kamarádi postupně opouštějí (prý) zlatý věk a dávají se s danielsem hůlkou v ruce vstříct vlastním důchodcovským zážitkům. Snad neméně skvělým, jako těm doposud:-) Už dávno od odumření klenbovských radovánek jsem oslavu svých přirozenin přesunul z Kénigu poněkud severozápadněji. Do Hotelíku na konci světa. Totiž na Zátiší. Až tam někam lze dojet z Ostravy tramvají. A až tam někde lze zažít něco velmi netradičního. Třeba medvědoviny, které se pro mne staly luxusním základem celého teprve nadcházejícího víkendu. A propos, pozvali jste někdo Brekouna, kamarádi...?

Hotelík na konci světa

      Přirozeniny na Hotelíku jsem začal v rámci svého klasického nestíhání zařizovat pět dnů před akcí samotnou. Nad celou Otravou ležela nejen deka plná sněhu, ale především smogu. Nebo naopak? Původní myšlenku jízdy na kole jsem kvapem opustil. A dobře jsem udělal, že jsem se do Hotelíku v neděli (byť tramvají) dokopal. V pondělí a úterý totiž na Hotelíku cérez zimu nepremávajú. A středa, uznejte sami, by byla až příliš velká hoňka se zařizováním. Takhle jsem se s Milanem (výčepákem a majitelem, tudíž nefalšovaným hostinským) domluvil na podrobnostech nadcházejícího pátku a nic mi vlastně nebránilo opustit lokál. Leč chuť psát byla větší a tím pádem ani u jednoho radíka nezůstalo:-)
      Hotelík je stále již několik let ve výstavbě. Oproti loňsku přibyla nádherná "býlí" fasáda a částečně i podhledy na zakryté části zahrádky. Milan (tentýž majitel myšlenky jako hospodský) zcela správně razí teorii, že buduje postupně podle toho, kolik má peněz. Dluhy a hypotéky zduše nenávidí. Jsme na tom velmi obdobně. A jeho Hotelík dávám rád jako kvalitní příklad naší společné kapitalistické obrody. Jedinou šmouhou na běloskvoucí fasádě je tak loňská hodně předčasná smrt koktavého Romana. Číšníka, jehož dny byly až příliš brzy sečteny. Velká škoda, neb i s ním tady bývala vždy sranda. Na jeho počest na baru stojí i dnes jeho fotka se svíčkou. Byli s Milanem sousedi a kamarádi. Chápu.

      A jsme o pár dní dále. Pátek. V naší sviňákovské továrně se postupně scházíme jako švábi na pivo. První doráží Had, jehož jsem neviděl vlastně celý rok. Ano, ano, je smutné, když už se scházíme jenom (jak by řekl klasik) na vlastních pohřbech. Pardon, oslavách:-) Netrvá dlouho a přibývá i Pivko (v podstatě tentýž případ) a po nějaké chvíli i Kufberek. Očekávané startovací kvarteto je kompletní. Tudíž nám nic nebrání dopít a opustit stavědlový koráb vstříct zážitkům nových Sviňákovských mostů, které se za tři týdny zatím svou novotou kupodivu neokoukaly ani mně. Pánové nemají mnoho času na obhlídku, neb čas tlačí a pětek do Zátiší sice jezdí relativně hodně na trať do Pérdelovy Lhoty v Zátiší. Nikolivě však zase moc často, jak bychom si možná představovali:-)
      Na Vřesinské, jinak konci všech ostatních tramvají bloumajících různými směry Městem Omezených Možností, se k našemu kvartetu předpokládaně přidává Skoumal. Klára stejně jako návštěvníci z Města hanáckéch Možností (MhM) jsou očekáváni později, poáč je to stále přes konkurenci na drahách časová darda. Při družné zábavě se zdá, že cesta kvalitně zabezpečenou a udržovanou (ehm, totiž námi...:-)) tramvajovou tratí utíká nečekaně rychle. Zátiší přichází nezvykle rychle. Nejen naším družným hovorem, ale také přítomností staré dámy u níž mne napadá z první vody jediné: Svéráz národního lovu:-) Na nějaké obhlídky okolí (Zátiší? Díra s pěkným okolím:-) není čas. Vzhůru rovnou do Hotelíku!

Vida, vánoční výzdoba tady i po pěti dnech stále trvá. A množství dárečků pod stromečkem mi jasně naznačuje, že kamarádi na mé maličkosti zřejmě nijak nešetřili! Nebo snad nejsou všechny dárky moje? Má tady snad ještě někdo jiný přirozeniny? Třicáté deváté přirozeniny?

      "Televizní" stůl jako jediný na Hotelíku nese hrdou cedulku RESERVÉ. A tak nějak podvědomě tuším, že jde pro dnešní večer o náš stůl. Jeho slavnostní úprava všemu nasvědčuje. Zasedáme a já si připadám jako na školení. Zatímco si coby osravenec sedám logicky do čela stolu, ostatní zasedají ale na úplně opačnou stranu. Rezignuji (dneska fakt nehodlám školit, spíš skolit...:-) a přesedám si za ostatními "školenými" do zadních partií. Přece jen nejsem osamopíčem. Jen pro ten dnešní den...:-)
      Atmosféra se nám během chvilky slušně rozjíždí. Místo avizovaného a zároveň nešťastně ochořelého Vendelína (family inclussive:-) přijíždí plnohodnotná předem nedlouho nahlášená náhrada: Nadporučík Lukáš! Vloni čerstvě zamilován, tudíž na kamarády nemyslel a přirozeně ignoroval. A letos? Situace se stabilizovala a překvapil! Zřejmě nadchází první spermouš a po chvilce i oficiální vinšovačka. To už na Hotelík dorazili bratři v chlastu Petr a Pavel z Olomouce. O obouch na stránkách Thájmsovských v poslední době řeč byla, takže netřeba představovat. Peťan navíc zaslouženě vyhrál v soutěži o Dárkového referenta, což je funkce nadmíru zodpovědná. A obvykle přísluší pouze rozumným lidem. Peťan se funkce ujal s rozvahou a šarmem. Uspěl a všichni byli mou volbou nadmíru spokojeni;-)
      Ano, nastalo rozbalování dárků pod stromečkem. Zcela sobecky jsem nikoho poblíž nepouštěl. Alespoň do doby, než jsem našel ten správný dárek. Bond, James Bond. 50let. Na blue-ray. Kdo by to řekal? Jo, dárek jako sviňa! Pravda, tady na Hotelíku nebylo na čem přehrát. Ostatně nebylo třeba, protože jsme si vystačili sami se sebou. K večeru totiž započaly Aktivity. Hra nadmíru vhodná do hospod k pobavení nejen svým stolovníkům, ale i bezprostřednímu okolí. A nebýt pivkova pro všechny zcela nepochopitelného urpuťáctví (a mémo nasrání, poáč jsem jej vážně nepochopil...), hráli bychom Aktivity snad až doteď. Takhle zklamané skoumalově Kláře rád slibuji, že na mnohem povedenější repete zcela určitě někdy v budoucnu dojde!!!
      A pak se to stalo. Někdo na malou, skutečně malou chvilku zhasl obrazně světlo a když znovu rozsvítil, už nebylo osm hodin večer, ale čas těsně předpůlnoční! Všechny zábava evidentně brala, protože i přespolní (říkejme jim pracovně) Ženáči zapomněli na předposlední možný spoj ze Zátiší, který jim ještě jakštakš garantoval dnešní dojezd do rodinných příbytkům k nebožatům. Takto jim nezbylo nic jiného než společný odjezd s námi ostatními skutečně poslední možnou tramvají:-)
      Stejně jako minule i letos jsme nedobaštěné jídlo shrnuli na jednu velkou mísu a vydali se k domovům. Nezvyklý tramvajový catering mnohé pocestné překvapil. Málokdo odmítl a tak na konečné u vozovny v Porubě zbyly už jen suché masaprosté rohlíky. I ty se mi nakonec podařilo udat. Dva mlaďoši byli tak vykalení, že nakonec nepohrdli ani suchým pečivem. Ano, celou dobu jsem obsluhoval anglického krále já. A bavilo mne to, poáč nejeden pocestný bral nikým nečekaný catering za skrytou kameru:-)
      A tady někde by měl být konec. Měl, kdybychom na Třebovické nezahučeli do tuctuctárny. Ono totiž (říkejme jim pracovně třeba) Ženáči dostávají povolenku k vycestování z rodinných okovů maximálně třikrát za deset let. Schovávají se za jakousi pro mne neznámou zodpovědnost. Jejich drahé polovičky by si měly uvědomit, že pak se z nich stává neovladatelná zvěř čerstvě utržená z řetězu. A logicky naprosto netzřízená zběř:-) U druhého tuctuctárenského piva, které jsem snad už ani nedokousal, jsem se však jasně rozhodl k odchodu. Necháváme (říkejme jim pracovně třeba) Ženáče vlastnímu osudu a posouváme se směle k domovům. Kufberka opouští naše svatá trojice u Luny. Snad nějak dobře dojde.
      I my tři dóbro došli. Pochopitelně nikoli rovnou do kanafásu, ale k TV, kam jsem zasunul Dr.No a dali jsme tím pádem prvního Bonda. Nikoli však celého neb někdy kolem páté hodiny ranní nás neočekávaně u nedopité pivkovice 53 vol. přemohla únava. A kdo že bude ležet v posteli uprostřed? Přece já, mám narozeniny!

Zámecká zabijačková sobota

Kdo mohl tušit, že Pavel je svým zaměstnáním natolik ovlivněn, že o půl osmé začal kramařit po baráku a nás tím nenápadně budit. Po osmé jsme už definitivně vzhůru všichni tři a nezbývá nám než nastartovat dalšího Bonda a pustit se do krutého vývaru...

      Vysvětlovat Bonda nemá asi valného smyslu. Bonda lze po předchozích řádcích celkem v pohodě pochopit. Ale krutý vývar? Napekl jsem jej spoustu. Takovou spoustu, že ještě teď týden po akci mi jej dobrá polovina zbývá. A to vlastně celý týden nebaštím v podstatě nic jiného! Krutý vývar vznikal od úterka. Postupně, pomalu, mnoho hodin. Tak, jak vývar vznikat má. I kosti z krůty postupně změkly a rozpadaly se. Ano, odtud krutý vývar. Baví mne, když mohu vařit pro někoho jiného. Nebaví mne vařit pro sebe. Proto vařím málokdy a velmi rád. Z toho vyplývá, že vzpomínka na dávného freedlandského sojového psa je zcela na místě.
      Kromě krutého ukrutného vývaru a druhého Bonda, Jamese Bonda, jsme dali ještě Brak. Film, se kterým přišel Pavel a který nás bavil. Vlastně oba:-) Spokojenost vládla celým podolednem a po jedné odpolední nadešel čas opustit medvědovo doupě a alespoň na chvíli dát vyvětrat svým rozpařeným kostem na čerstvém zimním smogu. Kupodivu i slunce zasvítilo, takže do dnešní další naplánované destinace jsme vyrazili pěšky. Člověk (potažmo medvěd) by nevěřil, jak nebývale zdravotní se stává procházka jižní částí Města Omezených Možností. Byť jsme to vzali šturmem hlavním dopravním bulvárem zvaným Výškovická. A kam? Na Zámek, pochopitelně:-)
      Skotty nás v pivnici zábřežského zámku už čekal. Nikoli dlouho. Pochutnával si na první z hřady příjemně hořkých jedenáctek, zatímco my se rozkoukávali po zabijačce na nádvoří. Prasátko už viselo na šibenici a kousek vedle něj u stánků na levnou krásu prodávali všemožné výrobky, které z něj lze jen vymyslet. Sliny se nám jenom sbíhaly. Jenomže my pořád nevěděli, zda budeme po včerejšku schopni něco do sebe pozřít. Povedlo se. Objednaná mísa lahůdek všechny (kromě mne) rozladila svým malým množstvím a vysokou cenou. Leč jsem je varoval, že za dobrou krmi je třeba zaplatit. U nás a bohužel. Nicméně s pivním mokem byli všichni nadmíru spokojeni.

Zapomněl jsem zmínit jednu drobnost: Prezidentské holby. Nešťastně totiž procházely mou předem naplánovanou oslavou. Ano, další z hřady klausových schválností:-) Svůj plán jsem měl jasný: V pátek absolutně nestíhám, takže v sobotu vstanu, opařím se čajem, vyhrnu rukávy, vezmu přidělenou várku devíti losů a půjdu k urně. Leč nestalo se. Úplně jsem totiž na volby zapomněl! A přitom jsme se kolem volební místnosti za pět minut dvě dokonce prošli. Nikoho z nás tří nenapadlo mne tam dokopat...

      Dobrá hospoda se pozná i podle flexibilní obsluhy. A také flexibilní rezervačky. Ta první brzy pochopila, jak dlouho se zdržíme a druhou elegantně posunula kamsi jinam. I tohle jsou přece body plus, ne? Vskutku jsme poseděli poměrně dlouho a na cestování se dali tak, aby hosté měli sdostatek času a poslední možnost dostat se domů. Brněnský koženkový expres před devátou večerní jim byl souzen stejně jako přestup v již tři roky rozestavěném Přerově. Podle všech zpráv dorazili na správné místo určení. Oproti skupině (říkejme jim pracovně třeba) Ženáčů, jejichž celá jedna polovina procestovala kus Moravskoslezského kraje. Inu, první vlaky k cestování nejsou zrovna nejpohodlnější. A neočekávaná konečná v Českém Netěšíně jakbysmet...:-)

Nedělní lyžba v Koutech nad Děsnou

Hned na začátku neuvěřitelné lyžařské neděle mne napadá jeden typický bonmot: Kdepak byste našli u nás v republice s největší pravděpodobností Medvěda lyžovat? Buď na Medvědíně ve Špindlu nebo na Medvědí hoře tady v Koutech nad Děsnou! Ano, zcela zodpovědně moho prohlásit, že jsem za posledních pět let u nás nikde jinde nelyžoval. A přidáme-li k tomu medvědí přirozeniny, pak nelze Medvěda vážně potkat nikde jinde než právě na Medvědí hoře v baru U Medvěda...

      Ranní vstávání nebylo ani tak drsné, jako krutě brzké. My, kamarádi co spolu chodíme luštit sjezdovky, jsme zvyklí začít pěkně od prvního lana. Nejinak tomu mělo být v Koutech nad Děsnou. Avšak noční sněžení a ranní kalamita rozhodla jinak. Když se za Olomoucí na dálnici místo sněhu objevil konečně asfalt, chybělo nám do cíle o dvacet minut více než dle původního předpokladu. Kupodivu cesta Žamberk/Vamberk, kudy dorazily do Koutů Laštovky, byla nepoměrně sjízdnější. Takže zatímco my se ploužili SKOkárou Šumperkem, Laštovky už čekaly na spuštění onoho tolik vzácného prvního lana.
      Říkal jsem si, že se mohu na kamarády spolehnout a že nemusím řešit, jak dopadne na první pohled fatální situace s mou výzbrojí uloženou v Laštokáře. Charlie si ví rady sám, takže klíče od Laštokáry nechal zkušeně na pokladně a neméně vtipně je i zahesloval. Netušil, že stojí pod Medvědí horou a proto nechápal ani potutelné úsměvy velmi sympatické slečny pokladní. Stejně sympaticky se po chvíli smála i na mne a zatímco Skoumalovic rodinka marně a pozvolna rozehřívala své v rakvi drsně vymražené přezkáče, já si to valil k nástupní kotvě zdejšího areálu.
      Ano, Kouty nad Děsnou. Poprvé jsem je zmérčil předloni na kole, když jsem se tudy táhl doslova jako smrad vzhůru na Praděd. Podruhé nyní a znovu mohu jenom nadávat na typicky slovenský vstup na sjezdovku. Neříkám, že se ranní rozcvička nehodí, ale už jsem odvykl sypat se několik stovek zbytečných metrů (pro jistotu navíc do kopce) k přibližováku, který vás teprve přivede k ostrému ježdění, lyžbě či luštění. Pak však už mohu v podstatě jenom pět chválu na celý areál. Sympatický přístup personálu k věci a dvě sjezdovky se zajímavými místy. Modrá by byla možná taky dobrá. Ovšem červená vzhledem k množství lidí držela až do pozdního odpoledne. Měli jednoduše strach. A tu jsme luštili v podstatě neustále.
      Ano, na začátku zmíněný Bar U Medvěda. Tady a teď. Stojí u horní stanice sedačky (je tam i konečná kotvy, která obsluhuje horní úsek - tzv. somárskou lúku) a cenově se velmi podobá Špindlu. Respektive Svatému Petru. Ano, Zubr (a Medvědín) je fakt levnější! Tady zřejmě mají příplatek za tolik oblíbený plastový program. Škoda. Jinak by se tady u porcelánu a skla sedělo výrazně lépe. Odpoledne tady navíc musí příjemně svítit slunce. Nikoli však dnes. Respektive jsme jej taky viděli, ale pouze před polednem, kdy jsme museli s radostí obdivovat i okolní pardorámata.
      Nezávislý pozorovatel by mohl chtít konstatovat, že více než na LISTÍ, viděl nás spíše u mne - U Medvěda. Opak je pravdou! Přiznávám, že welcomedrinků bylo povícero, neb jsme byli slušně rozfázováni, ale ani lyžbu jsme nijak neflákali a naopak se snažili luštit o duši. Ostatně jsme sjezdovku i zavírali! Sluší se podotknout, že kromě Laštokáry a SKOkáry se pod Medvědí horu dostavilo i brněnské družstvo. Dokonce rovnou ve třech! Tudíž jsme kromě starých (pardón:-) známých xichtů Michala a Lenky poprvé poznali i Volejčiného bratra Martina. Pohodový chlapík, který si způsobil takové malé sjezdové vánoce. A především obrovskou radost z lyžby.
      Nevím, kdy naposledy se mi stalo, že bych na konci dne nebyl na konci sil. Vskutku je silvestrovský trénink zřejmě znát i na v zimě spícím medvědím těle. A dnešní lyžba na tvrdém a zároveň rychlém povrchu byla navíc poslední možnou přípravou na přípravu před nadcházejícím lyžákem ve Ski Alpáčích 2013. Ano, Zillertal aréna na nás již pomalu, ale jistě čeká. A já jsem nyní o to více natěšen, že tyto řádky dopisuji vskutku jen pár hodin před naším odjezdem do Tyrol.

Jestliže za odvoz pod Medvědí horu velmi rád a v rámci slušnosti musím poděkovat Skoumalovi, za odvoz naopak děkuji Brňákům, kteří mne bezpečně dopravili do Olomouce, tedy MhM. Nikoli však na nádraží, ale "pouze" na brněnskou výpadovku, odkud je to jen coby kamenem dohodil (a zbytek došel) k Peťanovi. A především k Dr.Ápalovi. Už podruhé jsem letos fantastickou lyžbu zakončil v jeho komnatách a napadá mne, že není vůbec od věci založit další takovou malou áftrpárty tradici u soudu...

Děkuji moc všem, kteří se podíleli na víkendu, který se maximálně povedl a který se mi tak líbil. Dííííky!
18. ledna 2013
medvěd:-)

další fotky z akce