chat

Akce roku 2011

Náš diář

aneb Na Praděd hned nadvakrát

      Nemohl jsem nevzpomenout Charlieho a jeho známou historku s blembákem jenž odhodil v dál na vrcholu Pradědu s podotknutím, že absolutně nechápe, proč to dělá? I já se tak cítil kdesi pod Kamzíkem, když jsem tupě šlapal pěšky šotolinu do nekonečného kopce s pocitem, že přece už někde tady musí být, kua, ta Švýcárna! Řádně nacucané mraky všude kolem něvěstily nic dobrého, i Mravenečník se svou přehradou se občas ztrácel v mlze. Ale ta příroda! Ne, nelitoval jsem. Dokonce jako bonus jsem našel praváka! Malého, ale krásného. Sotva jsem odstavil na chvíli kolo ve srázu, koukám kousek nad sedlo a tam si pohodově trůnil. Nechal jsem jej svému osudu a věnoval se dalším metrům stoupání...

Zábřeh - Nový Dvůr - Postřelmov - Sudkov - Dolní Studénky - Králec - Třemešek - Šumperk (naštěstí jen lehce líznutý:-) - Vikýřovice - Petrov nad Desnou - Rapotín - Velké Losiny - Filipová - Loučná nad Desnou - Rejhotice - Kouty nad Desnou - Pod Hřbety - Petrovka - Kamzík - Švýcárna - Praděd - Švýcárna, 58km

      Jenže to jsem se v povídání zatraceně předběhl! V Zábřehu jsem akorát vybral peníze na cestu a jsa plachým Medvědem, prchal jsem znovu z dosahu všudypřítomné pidlivizace. Ani zima, ani teplo, každopádně pod mrakem a s vidinou nutných kilometrů přede mnou. Naděje? Jediná! Dolů z kopce to půjde až někdy odpoledne. Kdybych nyní po ranu tušil, jak všechno dopadne:-)
      Více než elegantně se mi podařilo minout Šumperk, z čehož jsem měl radost. Naopak Velké Losiny jsem se snažil užít, protože prázdniny teprve začínají zítra a dnes (kór takhle po ránu) je všude kolem lidí jen pár. Spojnice mezi zámkem a papírnou se sice snaží tvářit jako cyklostezka, ale jen do chvíle, než vyrazí úzkým chodníkem kolem Losinky. Zákaz vjezdu a basta. Tak takhle ne, soudruzi. Zákaz sice ignoruji, ale lávka z jednoho břehu na druhý je docela hustá i na mne zdatného cyklistu. Když teď vlastně uvažují, vlastně jsem nebyl z Losin nijak nadšen. Čekal jsem asi něco jiného.
      Bizardností jsem cestou kolem Desné zažil hned několik. Třeba cyklotrasa, v potřebě vyhnout se hlavní cestě, dokázala tolikrát měnit směr, až jsem žasl. Po hlavní cestě bych najel možná polovinu kilometrů. Žasl jsem také při pohledu na zdevastovaný zámek v Loučné nad Desnou, který obklopuje zrovna za evropské peníze opravovaný park. Zhusta se do něj vráží peníze snad proto, aby zdevastovaný objekt "lépe" vyniknul. Vedle něj pak stojí zrekonstruovaný "kulturák." Ten jsem však považoval spíš za novostavbu a zhovadilost zároveň. Necitlivě zasazen na kraj parku vypadal jako právě přistálé ufo. Chápu, že zřejmě tohle taky dokázal vymyslet jen bolševik. Škoda, že kulturák raději nezbořili a nepostavili nový někde jinde.
      Po 40 kilometrech jsem už byl docela vyčerpán a potřeboval zastavit. Do oka mi padl hotel Pod sedlem. Netušil jsem, kam mířím, takže jsem tady zastavil. Lokál smrdící směsí spáleného tabáku a čehosi nedefinovaného, poáč děsivě starého. Jenže sodovka (0,5l za 17Kč) i Holba (za 18kaček) tečou ze (jak pevně doufám) zajisté čistých trubek, tak čeho se bát? Kdo má rád retro, měl by se tady ubytovat (rozsah cen za ubytování: 120 až 150kaček!). I jméno majitele mne zaujalo: Jiljí. Netušil jsem, že jde o mužské jméno:-) Pan domácí ochotně načepoval a já mohl šlápnout do pedálů.
      Neujel jsem ani kilometr a ocitl jsem se ve zcela jiném světě! Totiž hotel Pod sedlem nedaleko nádraží mne šoupl kdesi do 80. let, zatímco teď civím (doslova!) na MEGA lyžařské středisko. Ano, tušíte správně, funguje teprve první sezónu. SKInáměstí (lepší příměr mne nenapadl) je naopak z ryzí současnosti. Moderna, rekonstrukce hotelu, který jen málokdo pozná. Takže další kontrast. A zároveň neuvěřitelná blbost s lanovkou. Kua, na parkovišti se mám obout do přezkáčů a vyrazit hned lanem nahoru. A ne se lopotit nějaký půlkilák do kopce. Spálená hadr! Nicméně je vidět, že stavební ruch neutichl a pracuje se stále na vylepšeních. Třeba to bude napřesrok lepší. Uvidíme.
      Od SKIstřediska už mi chyběl jenom poslední kilometr k rozcestí, odkud lze buď na Červenohorské sedlo nebo na elektrárnu a nebo na Švýcárnu. Ano, c) je správně. Nevím, zda jsem už za pár dní kvalitně natrénoval nebo zda rozložil správně síly, ale větší polovina cesty až k chatě Petrovka (totiž po asfaltu) mi šla jako z partesu. Problémy začaly až dále, kdy asfalt vystřídala místy hodně hůůůstááá šotolina a byla místa, kde jsem jednoduše tlačil. Odměnou byla kochajda a neustále se měnící mraky kolem. Do mlhy jsem padl jen jednou. Hrůza mne oblila s vědomím, že absolutně nepamatuji tuhle část cesty ze zimy, když jsme se tudy ploužili na běžkách. Měl jsem pocit, že cesta nebyla tak drsná, jako nyní.
      Švýcárna dobyt!!! A mé uspokojení je pochopitelně na vrcholu, byť na vrcholu ještě nejsem. Ale Plznička s polívkou učinili zázrak a po hodině zaslouženého odpočinku jsem se vydal dále. Vysílač na dohled, jen stále nějak daleko. Ale dal jsem to! Kolem druhé odpolední vcházím do restaurace (kua, Starobrno!!!:-((() a koho nevidím? Zdeno! Letos Roháče nebyly, takže jsme se neviděli půldruhého roku. Druhé Starobrno už vážně nedáme (humáč nad humáč), takže ladíme plán, co s načatým podolednem? Venku se roztáhla mlha, začalo pršet a tak se plán jednoznačně určil sám: "Nejedeme rovnou na Kurzovní, ale zastavíme se aspoň na chvíli na Švýcárně!"

      ... kdo mohl ve čtvrtek tušit, že krátké zastavení na Švýcárně se poněkud protáhne. Až do pátečního poledne:-) Kolem čtvrté odpolední opustili poslední hosté chatu a zůstali jsme jen my dva přesvědčení cyklisté a místní personál. A co se děje po zavíračce na takové chatě? Leccos! Vykládá se, řeší se různé věci včetně zásadních světových problémů a k tomu se pije rum. Mnoho rumu:-)

Švýcárna - Praděd - Kurzovní chata - Ovčárna - Hvězda - Karlova Studánka - Ludvíkov - Vrbno pod Pradědem - Karlovice - Holčovice - Hynčice, 43,87km

      Když jsem se kolem deváté hodiny probudil na pokoji číslo 4, kam jsem se dostal ani nevím jak, měl jsem pocit, že mi do očí někdo svítí ostrým světlem. To se slunce na chvíli vyklubalo ke své dnešní pouti. Opatrně jsem se protáhl na dolní palubu qíčepu, kde už panoval standardní denní ruch. Jen hostů naštěstí mnoho nebylo. Jal jsem se spravovat Plzničkou a kolem poledne jsem došel k rozhodnutí, že buď okamžitě opustím přívětivé prostředí Švýcárny a pojedu dále, nebo mi hrozí další nocleh. Vzhledem k počtu ubytovaných by to nebyl problém, ale to bych se rázem časové naprosto ztratil. Takže děkuji všem novým známým a pouštím se znovu zahryznout chuť Starobrna...
      Ano, dámy a pánové, dal jsem i dnes Praděd! Jednak by byl docela trapas si ty dva kilometry nezajet a dát si tak vrchol hned dvakrát za sebou. Dámy a pánové, upřímně, kdo z vás to má? Vstupuji do zcela prázdné restaurace a říkám, že to snad ani není možné. Prvního července a nikde nikdo. Mno, upřímně se ani nedivím. Divím se pachuti Starobrna (jsa nepoučitelným necitlivým kokotem) a po Plzničce v lahvi raději volím úprk. Leckomu jsem volal z vrcholu, ostatním pak později. I na Ovčárně jsem si totiž našel správný důvod...
      Nejprve jsem se však musel zastavit za Zdenou na Kurzovní. Zdena byl v noci odvážný a v mlze se pustil na cestu domů. Zkontroloval jsem tedy jeho stav (nebo spíš on můj:-)) a po řádné porci oběda a rozloučení jsem se vydal na další část cesty. Už u Kurzovní mi přišlo, že je docela zima a na Ovčárně se vše potvrdilo. Prosím pěkně: 1. července 2011 bylo na Ovčárně ve čtyři odpoledne neuvěřitelných nula stupňů!!! Tím se vysvětlila absence jakýchkoli lidí a já byl moc rád, že jsem v rámové brašničce přece jen našel celoprstové rukavice...
      Parádní sjezd! Ani kola, ani auta proti mě! Celá cesta na Hvězdu jen a jen má. I Karlovu Studánku jsem jenom prosfištěl a zastavil U Jiřího v Ludvíkově. Proč? Hlad jsem neměl, ale jednoduše jsem musel pomoci tělu a podal mu předčasnou večeři. Spěchat nebylo kam a Plznička mi také chutnala. Navíc stále ještě mířím z kopce dolů. Zastavení U Jiřího nemá chybu! Domácí kuchyně, pohodové ceny a šumné děvčice za pultem, z nichž tady svého času zjihl i Nadporučík Lukáš. Co více si přát? Snad jenom troštičku střízlivět...:-)
      ... a tak mířím dále dolů z Kopce. Vrbno nechávám během chvilky za sebou a vlastně zastavuji až za Karlovicemi. Zaujala mne totiž telefonní budka na zahradě a pak (na druhý pohled) kompost, jehož ohrádku nějaký O2 technik umně vytvořil z několika krabic stejné firmy. Uznejte sami, nemohl jsem (jsa mimořádně pobaven) se nezastavit:-)
      Sedlo mezi Karlovicemi a Holčovicemi bylo pro mne v minulosti strašákem. Jenže tentokrát jsem se do něj dostal tak rychle, až jsem zíral. Pohled na Praděd je odsud malebný a pár fotek jsem jednoduše vyfotit musel. A teď? Teď už jen dát pápá vysílači a vzhůru dolů, do údolí, do lékárny, do prdele...:-)
      Jak už to tak po celou mou dovolenou bývává, když už někoho jednou potkám, potkáme se klidně i podruhé. Takže v noci z neděle na pondělí jsem pobýval v Modřicích a celou Vendelajnovic rodinu jsem viděl i dnes v Hynčicích včetně Évikových rodičů. Apalucha nám vytvořila báječné zázemí a vlastně jen Vendelínova emcy nám zabránila v další konzumaci:-)

      Poslední den jízdy přede mnou. Vendelínovi se stále nepodařilo vyřešit pracovní problém a tak jsem si říkal, že i s ohledem k počasí se vydám na závěrečnou etapu již dnes v sobotu. Plánoval jsem zastavení na Kolibě i Hradci nad Moravicí, ale protivný fukejř a relativní zima mne nakonec přesvědčili, že zrychlím a zkrátím původní plány. Přiznám se, že jsem se už i začal docela těšit domů. V deset hodin jsem tedy opustil pískoviště s malým Vašíkem a vydal se směrem na Krnov...

Hynčice - Město Albrechtice - Opavice - Linhartovy - Krásné Loučky - Chomýž - Krnov - Cvilín - Úvalno - Skrochovice - Holasovice - Držkovice - Vávrovice - Palhanec - Karlovec - Opava - Komárov - Nové Sedlice - údolí Ohrozimy - rehabilitační ústav Hrabyně - Hotelík, Zátiší - Dolní Lhota - Vřesina - Mexiko - Klimkovice - Polanka - Stará Bělá - Ostrava, 90km; celkem 705,95km

      Poprvé jsem zastavil až v jednom z opavských městských parků. V krnovské Kolibě bych byl totiž ještě brzy a navíc jsem se rozhodl pro cestu nejmenšího odporu, tudíž sem se snažil stále využívat okolí Opavice. Přiznám se, že hlavní cesta mezi Krnovem a Opavou není pro cyklistu žádná slast, jenže slibovaná cyklostezka stále není za evropské peníze dokončena. Velká škoda. Ale až bude, bude lyp! V parku přisedl starší pán bez jednoho oka a začal vykládat o životě. Evidentně podnikavý maník nespoléhá na socku a v rámci svých možností se snaží být společnosti užitečný, poáč (jak říkal) by si připadal jinak zbytečný. Poučný krátký pohovor:-)
      Hotelík v Zátiší je mým vyprávěním docela profláklý. Přišlo mi, že je tím správným místem, kde bych dovolenou mohl stylově ukončit. Tvargle jako vždy byly vynikající, momentální svatba lehce prudící, ale pomáhající šenkýřka šumná. Prý jsem se docela v pivech rozšoupnul. Jenže já měl důvod. Vracím se přece z báječné dovolené!

      A jaký je po mém týdenním putování tedy stav cyklotras v naší zemi? Střídavě oblačný. Byla místa, jež si rád zapamatuji a místa, na které už dneska raději ani nemyslím. Vysočina mne nadchla, stejně jako pohodová cesta z Chocně do Zábřehu. Existují u nás místa, kde funguje domácí atmosféra včetně služeb, stejně jako šílená místa, kterým se příště vyhnu. Jsem zase plašší než kdykoli předtím a vyhledávám klid mimo pidlivizaci. Jenže pak mi společnost pro změnu chybí a jsem rád, když vzniknou blízká setkání jiného druhu. Představoval jsem si letošní dovolenou stejnou jako vloni. A byla úplně jiná! Horší? Kdepak! Jsem spokojen, poáč dobří lidé jsou všude. Díky jim všem za společnost, byla radost pobejt:-)

110713
medvěd:-)

fotky, co zbyly

Velké Losiny a Loučná nad Desnou