Tichá Orlice - Moravská Sázava

<<< Tichá Orlice - Moravská Sázava >>>

FREEDLAND.cz W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í chat <a href="http://www.weblight.cz/chatbox/?id=21809">Chatbox weblight.cz</a> Akce roku 2011 Náš diář	středa 29. června: do kopce s Orlicí, z kopce Sázavou V malebném hlubokém údolí, kde hučí jen vlaky po koridoru a Tichá Orlice, snad blíž k Brandýsu než k Chocni stojí starodávný mlýn. Vodním kolem již vybaven není, zato Plznička otáčí kolem dostatečně. Dokonce i sleva se najde, poáč opotřebovanost koridoru lidem s lehkým spaním dobré noci příliš nedopřeje. Má mi to snad vadit? Kdepak! Báječná únava ze sportovních výkonů mi nedovolí se soumrakem oka nezamhouřit. A když se šenkýřka ráno ptala po dobrém jitru? Rád jsem odpověděl, že dobré rozhodně je. Odpočinut a natěšen na další zážitky jsem posnídal a vyrazil. Po předchozí nijak neplánované a tím nejasné části cesty jsem se dostal do míst, která jsem si předem plánoval. Mělo by jít o cyklistův ráj to na pohled. Vyjde mi plán? Mítkov - Brandýs nad Orlicí - Bezpráví - Kerhartice - Ústí nad Orlicí - Hylváty - Dlouhá Třebová - Česká Třebová - chata Maxe Švabinského - Nad Zlatou studánkou - Psí kuchyně - Nový Rybník - Třebovické sedlo - Damníkov - Luková - Žichlínek - Krasíkov - Tatenice - Popelák - Hoštejn - Hněvkov - Lupěné - Zábřeh, 86,26km Brandýs Comenius po pár prvních kilometrech ... i tak nešlo o první zastávku. Jak až později zjistím, dnešním osudem mi budou věčně zavřené přejezdy. Vždy a všude a že jich dneska bude! Inu, stojím před přejezdem po prvních desítkách metrech jízdy a nožičky bólí. S tímhle materiálem se mám dneska někam dostat? Ještěže dneska mířím "jen" do Zábřeha. To je druhý konec druhého údolí kolem stejné trati byť s jinou řekou. Vlak projel a jsa zasněn do dávných pubescentských vzpomínek se těším na Brandejs. Tak, hopsa, hejsa! Ospalost kdysi městečka na hlavní trati, ale také na konci světa už přece jen ustoupila. Částečně, s grácií a hrdě v čele se zrekonstruovaným lázeňským domem. Že jste o ždáném lázeňském domu netušili? Já taky ne. Čekal jsem spíš na zámek, který kdysi sloužil jako ubytovna námi vysněných žen. "Za nás" se rekonstruoval, aby se jen o rok později rozparcelován na pidimístnosti (inu, komunistická brutalita) vrátil původním majitelům. Jenže jsem jej nějakým omylem úplně minul. Naopak jsem neminul hřiště a místo, které učinilo Brandýs slavným: "Tak tady v té noře s nápisem JAK napsal Komenský svůj Labyrint světa?" Aby nikdo nebyl na pochybách, hned naproti památníku jeden přírodní labyrint stojí. Teď však pochopitelně zavřený. Asi znají můj dezorientační smysl. Nezbývá než se poklonit a popojet dále kolem vyzývavého koupaliště dále proti proudu Tiché Orlice s pocitem, že takhle nějak by měl vypadat pravý cyklistův ráj srdce. Bezpráví je krásný název. Vždy jsem kolem pótrati hledal jeho význam a nikdy jsem jej nenašel. Vždyť i místní mají stále zachováno právo nastoupit do vlaku. Tak jaké Bezpráví? Až jsem to našel. Místo v lesích, které neodhalí ani podzimní padající listí. Umně skryto zrakům a tady najdete všechny ty vyhnané Leniny, Staliny, Gottwaldy a další upřímné komunisty, kteří to s námi tak "upřímně" dotáhli do úspěšného konce. Už o tom vím a vím, kde ty parchanty najít. Upřímně, mnohem raději jsem se zastavil na cyklostezce dále po proudu, kde k dokolnalosti odpočívky chybělo jen beznadějně zavřené hladové okno. Snad příště. Pojeďme dále, protože zatím se cyklostezka stále tváří jako nekonečná. Paráda, ne? Vačkov aneb Ústí. Paradox. Stále podvědomě stoupám proti proudu Orlice, ale zároveň mám pocit, že se vlastně blížím k domovu, takže cesta je tak nějak lehčí. A pak že nejsem upoután k rodné hroudě? Ve Vačkově jsem vlastně zastavil jen před přejezdem. Bylo mi jasné, že Vačka neseženu, poáč vytváří hodnoty zřejmě kdesi v Chocni. Takže jsem si vystál béčkového Vsacana a dříve než mu pinďa zadýchal na záda, byl jsem za dalším přejezdem. Cyklostezka sice skončila už kousek dříve, ale s výjimkou kousku přes město jsem se vrátil na Hylváty a místními cestičkami mířil dále k České Vepřové. I tu Dlouhou jsem pochopitelně musel dát a než jsem ji "načal" zastavil jsem u kouzelné chaloupky, kterou bych tady vážně nečekal. Možná byla znamením, že i cesta přes "Dlouhou" bude pohodová, po hrázi Třebůvky a bez provozu. To neznám!!! chata Maxe Švabinského na Kozlově. Jsem plachý Medvěd. Ani provoz v České Třebové jsem neustál a prchal jsem dál. Nejprve zadem "pod intrem" na Skalce až mne cesta vyhodila překvapivě vyhodila pod náměstím (jak jsem si myslel, že Třebovou dobře znám!) a přes světla na křižovatce jsem prchal kolem alma mater dále do parku Jezerka kolem Národního domu. A dále do kopce. Kozlovského. ... a něco se změnilo! Vždyť přece, když jsem vyjel z lesa, byl jsem nahoře! A dnes? Dnes jsem v půlce, trapně odbočuji s pocitem, že přece vím, a vracím se zpátky uctivě na asfalt. Až nahoře na chatě se dozvím, že tady poměrně nedávno řádila vichřice a i z chaty stojící na pokraji lesa (takřka na mýtince), se stala chata stojící sice na vrcholu, ale v polích. A to jsem si, prosímpěkně, nepamatoval! Naopak jsem byl rád, že se mne i přes zavíračku ujali a nechali mne spočinout u Plzničky. Výsledkem bylo několik plzniček, výstup na nedalekou rozhlednu a příslib (především sám sobě), že tady bych se měl ještě někdy objevit. Snad brzy. Žichlínek, kam nás vždycky na pařbu lákala paní učitelka Frýbortová (nepopletl jsem to?), jsem v podstatě vždy míjel. Vlakem i kolem. Tentokrát nikoli. Tentokrát jsem totiž dal na doporučení Pána Domorodce a další cestu jsem projel podle jeho doporučení. Psí Kuchyni si pamatuji ještě z pradávných jízd na kole na jarní Svojanov (kua, už zas?), ale dále na Nový Rybník, padák jak sviňa, jsem ještě nikdy nejel. Nedivu, že v Třebovickém sedle jsem za chvíli. A tam se projevilo moje železničářské ego naplno. Nebo spíš železniční historie, poáč z bývalého tunelu nezbylo zbla, jen nadjezd, který vlastně dnes nikam nevede. Marně jsem procházel šáším v domnění, že z tunelu, který nás ve vlaku před Třebovou spolehlivě budil, něco najdu. Prt! Elegantně jsem se vyhnul rozladěn z předchozího zážitku hlavní cestě a mířil jsem dále přes Damníkov. Špatné odbočení v Lukové? No a? Máme techniku a ta i Medvěda vytáhne ze ZVZ spolehlivě! Takže i Žichlínek jsem našel. Nejdříve jsem si postál u přejezdu, aby mohl projet "vlak", ehm, regionova, a pak konečně zbytek světa. V Žichlínku jsem na křižovatce zavítal na Plzničku (tahle mocná přitažlivost P mi prostě nedá pokoj:-) za 28. Hospůdka páté cenové skupiny mne vrhla o mnoho let zpátky (i cenově) a já si vzpomněl na atmosféru, kterou jsem už drahně let nezažil. Díky za ni! Stanislav Břeh, Zábřeh. Milý Břehu ze Zábřehu. Už i tady jsem bydlel! Aspoň na chvíli a skromně, poáč nebylo času. Nicméně ještě před posledním sesednutím z kola jsem dvakrát zastavil. Jednak mne zaujal Krasíkov, nový tunel a opět vlak, který by tady snad ani neměl co dělat. Pak mne zaujal starý tunel. Chtěl jsem se dostat k jeho východnímu portálu jenže cena železa je vyšší než malá a železniční most, který by mne k portálu přivedl, už dávno zmizel. Stejně jako jeho pilíře. A dávám díře v křoví tak ještě pět roků a nikdo, vůbec nikdo, nepozná, že tady někdy jezdily všechny vlaky na Moravu? Dokonce i zastávka v Tatenicích vypadá jako obyčejná polňačka. Je neuvěřitelné, jak rychle pracuje příroda a bere si zpět, co člověk jen nedávno opustil. Inu, pokrok nezastavíš. A my pořád někam spěcháme! A taky jsem zastavil za Hněvkovem. Výhled na pótrať je šotoušsky profláklý, jenže já jsem vážně neodolal! Odsud se dělají fotky tak nějak samy. Takže jsem si taky zastřílel. Chvíli jsem si na vlak musel počkat, ale i slečna na bruslích dole vedle něj se snažila. Tušila snad, že ji někdo fotí? A pak už jsem tedy fakt dojel do Zábřeha. Pohodová cesta celým úzkým kaňonem Moravské Sázavy si vyloženě koledovala o srovnání s podoledním zážitkem na Orlici. Takže? Orlice má luxusní cyklistickou hájwej navrch. To se ji nedá upřít. Sázava byla z kopce a nedotaženost určitých úseků docela mrzí. Navíc je škoda, že místné nechali zarůst železniční násek, po kterém jsme se vesele proháněli osmdesátkou z domova i zpátky. Obě údolí mají své. A tak dávám za vítěze sebe, poáč jsem dokázal obojí nenásilně propojit výplazem k chatě Švabinského. Z ní (a zaslouží si to!) je to oběma směry dolů. Je jen třeba plivnout a zjistit, zda je to blíže do Čech nebo Moravu. Každopádně jde o krajinu dodnes neobjevenou a to je moc fajn. Tolik můj tip na výlet: Choceň - Zábřeh (nebo naopak). S Matesem a Petřinem jsme se už dlouho neviděli. Naposledy v neděli. Sejít se v Zábřehu nebylo plánováno dříve než dneska. Fajn náhoda a díky nim jsem poznal ze Zábřehu i něco více než samotný hotel. Byl jsem dost unaven na to, abych se ploužil rozpáleným městem. A zážitek? Holba se dá pít asi vážně tady na horách či těsně pod nimi. Hory, rýže, Holba...:-) 110711 medvěd:-) fotky, co zbyly Brandýs a J.A.K. údolí Ústí nad Orlicí... chata Maxe Švabinského, rozhledna a výhledy dookola A šup do údolí Moravské Sázavy. Nejdříve kolem tunelů, co již dneska nejsou, až po Hněvkov s profláklými výhledy:-)
Poslední aktualizace:

FREEDLAND.cz
W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í

chat

středa 29. června: do kopce s Orlicí, z kopce Sázavou

V malebném hlubokém údolí, kde hučí jen vlaky po koridoru a Tichá Orlice, snad blíž k Brandýsu než k Chocni stojí starodávný mlýn. Vodním kolem již vybaven není, zato Plznička otáčí kolem dostatečně. Dokonce i sleva se najde, poáč opotřebovanost koridoru lidem s lehkým spaním dobré noci příliš nedopřeje. Má mi to snad vadit? Kdepak! Báječná únava ze sportovních výkonů mi nedovolí se soumrakem oka nezamhouřit. A když se šenkýřka ráno ptala po dobrém jitru? Rád jsem odpověděl, že dobré rozhodně je. Odpočinut a natěšen na další zážitky jsem posnídal a vyrazil. Po předchozí nijak neplánované a tím nejasné části cesty jsem se dostal do míst, která jsem si předem plánoval. Mělo by jít o cyklistův ráj to na pohled. Vyjde mi plán?

Mítkov - Brandýs nad Orlicí - Bezpráví - Kerhartice - Ústí nad Orlicí - Hylváty - Dlouhá Třebová - Česká Třebová - chata Maxe Švabinského - Nad Zlatou studánkou - Psí kuchyně - Nový Rybník - Třebovické sedlo - Damníkov - Luková - Žichlínek - Krasíkov - Tatenice - Popelák - Hoštejn - Hněvkov - Lupěné - Zábřeh, 86,26km

Brandýs Comenius po pár prvních kilometrech ... i tak nešlo o první zastávku. Jak až později zjistím, dnešním osudem mi budou věčně zavřené přejezdy. Vždy a všude a že jich dneska bude! Inu, stojím před přejezdem po prvních desítkách metrech jízdy a nožičky bólí. S tímhle materiálem se mám dneska někam dostat? Ještěže dneska mířím "jen" do Zábřeha. To je druhý konec druhého údolí kolem stejné trati byť s jinou řekou. Vlak projel a jsa zasněn do dávných pubescentských vzpomínek se těším na Brandejs. Tak, hopsa, hejsa!
Ospalost kdysi městečka na hlavní trati, ale také na konci světa už přece jen ustoupila. Částečně, s grácií a hrdě v čele se zrekonstruovaným lázeňským domem. Že jste o ždáném lázeňském domu netušili? Já taky ne. Čekal jsem spíš na zámek, který kdysi sloužil jako ubytovna námi vysněných žen. "Za nás" se rekonstruoval, aby se jen o rok později rozparcelován na pidimístnosti (inu, komunistická brutalita) vrátil původním majitelům.
Jenže jsem jej nějakým omylem úplně minul. Naopak jsem neminul hřiště a místo, které učinilo Brandýs slavným: "Tak tady v té noře s nápisem JAK napsal Komenský svůj Labyrint světa?" Aby nikdo nebyl na pochybách, hned naproti památníku jeden přírodní labyrint stojí. Teď však pochopitelně zavřený. Asi znají můj dezorientační smysl. Nezbývá než se poklonit a popojet dále kolem vyzývavého koupaliště dále proti proudu Tiché Orlice s pocitem, že takhle nějak by měl vypadat pravý cyklistův ráj srdce.

Bezpráví je krásný název. Vždy jsem kolem pótrati hledal jeho význam a nikdy jsem jej nenašel. Vždyť i místní mají stále zachováno právo nastoupit do vlaku. Tak jaké Bezpráví?
Až jsem to našel. Místo v lesích, které neodhalí ani podzimní padající listí. Umně skryto zrakům a tady najdete všechny ty vyhnané Leniny, Staliny, Gottwaldy a další upřímné komunisty, kteří to s námi tak "upřímně" dotáhli do úspěšného konce. Už o tom vím a vím, kde ty parchanty najít. Upřímně, mnohem raději jsem se zastavil na cyklostezce dále po proudu, kde k dokolnalosti odpočívky chybělo jen beznadějně zavřené hladové okno. Snad příště. Pojeďme dále, protože zatím se cyklostezka stále tváří jako nekonečná. Paráda, ne?

Vačkov aneb Ústí. Paradox. Stále podvědomě stoupám proti proudu Orlice, ale zároveň mám pocit, že se vlastně blížím k domovu, takže cesta je tak nějak lehčí. A pak že nejsem upoután k rodné hroudě?
Ve Vačkově jsem vlastně zastavil jen před přejezdem. Bylo mi jasné, že Vačka neseženu, poáč vytváří hodnoty zřejmě kdesi v Chocni. Takže jsem si vystál béčkového Vsacana a dříve než mu pinďa zadýchal na záda, byl jsem za dalším přejezdem. Cyklostezka sice skončila už kousek dříve, ale s výjimkou kousku přes město jsem se vrátil na Hylváty a místními cestičkami mířil dále k České Vepřové. I tu Dlouhou jsem pochopitelně musel dát a než jsem ji "načal" zastavil jsem u kouzelné chaloupky, kterou bych tady vážně nečekal. Možná byla znamením, že i cesta přes "Dlouhou" bude pohodová, po hrázi Třebůvky a bez provozu. To neznám!!!

chata Maxe Švabinského na Kozlově. Jsem plachý Medvěd. Ani provoz v České Třebové jsem neustál a prchal jsem dál. Nejprve zadem "pod intrem" na Skalce až mne cesta vyhodila překvapivě vyhodila pod náměstím (jak jsem si myslel, že Třebovou dobře znám!) a přes světla na křižovatce jsem prchal kolem alma mater dále do parku Jezerka kolem Národního domu. A dále do kopce. Kozlovského.
... a něco se změnilo! Vždyť přece, když jsem vyjel z lesa, byl jsem nahoře! A dnes? Dnes jsem v půlce, trapně odbočuji s pocitem, že přece vím, a vracím se zpátky uctivě na asfalt. Až nahoře na chatě se dozvím, že tady poměrně nedávno řádila vichřice a i z chaty stojící na pokraji lesa (takřka na mýtince), se stala chata stojící sice na vrcholu, ale v polích. A to jsem si, prosímpěkně, nepamatoval! Naopak jsem byl rád, že se mne i přes zavíračku ujali a nechali mne spočinout u Plzničky. Výsledkem bylo několik plzniček, výstup na nedalekou rozhlednu a příslib (především sám sobě), že tady bych se měl ještě někdy objevit. Snad brzy.

Žichlínek, kam nás vždycky na pařbu lákala paní učitelka Frýbortová (nepopletl jsem to?), jsem v podstatě vždy míjel. Vlakem i kolem. Tentokrát nikoli. Tentokrát jsem totiž dal na doporučení Pána Domorodce a další cestu jsem projel podle jeho doporučení. Psí Kuchyni si pamatuji ještě z pradávných jízd na kole na jarní Svojanov (kua, už zas?), ale dále na Nový Rybník, padák jak sviňa, jsem ještě nikdy nejel. Nedivu, že v Třebovickém sedle jsem za chvíli. A tam se projevilo moje železničářské ego naplno. Nebo spíš železniční historie, poáč z bývalého tunelu nezbylo zbla, jen nadjezd, který vlastně dnes nikam nevede. Marně jsem procházel šáším v domnění, že z tunelu, který nás ve vlaku před Třebovou spolehlivě budil, něco najdu. Prt!
Elegantně jsem se vyhnul rozladěn z předchozího zážitku hlavní cestě a mířil jsem dále přes Damníkov. Špatné odbočení v Lukové? No a? Máme techniku a ta i Medvěda vytáhne ze ZVZ spolehlivě! Takže i Žichlínek jsem našel. Nejdříve jsem si postál u přejezdu, aby mohl projet "vlak", ehm, regionova, a pak konečně zbytek světa. V Žichlínku jsem na křižovatce zavítal na Plzničku (tahle mocná přitažlivost P mi prostě nedá pokoj:-) za 28. Hospůdka páté cenové skupiny mne vrhla o mnoho let zpátky (i cenově) a já si vzpomněl na atmosféru, kterou jsem už drahně let nezažil. Díky za ni!

Stanislav Břeh, Zábřeh. Milý Břehu ze Zábřehu. Už i tady jsem bydlel! Aspoň na chvíli a skromně, poáč nebylo času. Nicméně ještě před posledním sesednutím z kola jsem dvakrát zastavil. Jednak mne zaujal Krasíkov, nový tunel a opět vlak, který by tady snad ani neměl co dělat. Pak mne zaujal starý tunel. Chtěl jsem se dostat k jeho východnímu portálu jenže cena železa je vyšší než malá a železniční most, který by mne k portálu přivedl, už dávno zmizel. Stejně jako jeho pilíře. A dávám díře v křoví tak ještě pět roků a nikdo, vůbec nikdo, nepozná, že tady někdy jezdily všechny vlaky na Moravu? Dokonce i zastávka v Tatenicích vypadá jako obyčejná polňačka. Je neuvěřitelné, jak rychle pracuje příroda a bere si zpět, co člověk jen nedávno opustil. Inu, pokrok nezastavíš. A my pořád někam spěcháme!
      A taky jsem zastavil za Hněvkovem. Výhled na pótrať je šotoušsky profláklý, jenže já jsem vážně neodolal! Odsud se dělají fotky tak nějak samy. Takže jsem si taky zastřílel. Chvíli jsem si na vlak musel počkat, ale i slečna na bruslích dole vedle něj se snažila. Tušila snad, že ji někdo fotí?
      A pak už jsem tedy fakt dojel do Zábřeha. Pohodová cesta celým úzkým kaňonem Moravské Sázavy si vyloženě koledovala o srovnání s podoledním zážitkem na Orlici. Takže? Orlice má luxusní cyklistickou hájwej navrch. To se ji nedá upřít. Sázava byla z kopce a nedotaženost určitých úseků docela mrzí. Navíc je škoda, že místné nechali zarůst železniční násek, po kterém jsme se vesele proháněli osmdesátkou z domova i zpátky. Obě údolí mají své. A tak dávám za vítěze sebe, poáč jsem dokázal obojí nenásilně propojit výplazem k chatě Švabinského. Z ní (a zaslouží si to!) je to oběma směry dolů. Je jen třeba plivnout a zjistit, zda je to blíže do Čech nebo Moravu. Každopádně jde o krajinu dodnes neobjevenou a to je moc fajn. Tolik můj tip na výlet: Choceň - Zábřeh (nebo naopak).
      S Matesem a Petřinem jsme se už dlouho neviděli. Naposledy v neděli. Sejít se v Zábřehu nebylo plánováno dříve než dneska. Fajn náhoda a díky nim jsem poznal ze Zábřehu i něco více než samotný hotel. Byl jsem dost unaven na to, abych se ploužil rozpáleným městem. A zážitek? Holba se dá pít asi vážně tady na horách či těsně pod nimi. Hory, rýže, Holba...:-)