chat

Akce roku 2012

Náš diář

v noci na svahu Medvědína a taky trochu na Pecce U Karloj od konce vánoc do Nového roku 2013

To jsem teda ale dopadl. Slíbili mi nové lyže (moje první LISTÍ!) a super lyžovačku na parádním svahu navíc s luxusní cenou za permici. A taky parádní atmosféru ve vymazleném více než domácím prostředí přilehlého občerstvení. To vše ve Špindlu. A já? Uvěřil! Celé vánoce jsem se pak těšil jako malý kluk až s kamarády ráno proti své naprosté přirozenosti vstaneme na Pecce U Karloj v sedm ráno, ještě za tmy a dobrovolně vyrazíme nach Špindl. Výsledek? Ze všeho nejlépe dopadly lyže. Už si nepřipadám ve společnosti svých kamarádů jako lůzr a zapadám do hromady Listí co všude kolem mne lítá po svazích hor, pán hor, pán hor... Paráda! Ale pak místo na můj pochopitelně oblíbený Medvědín zamíříme na Stoh. Navíc bez sirek, jen s Listím. Zatímco Medvědín nefungoval, poáč námraza a prudký vítr zabránili v pohybu zdejšímu lanu, Stoh je suverénně nejprudší ledovec hódně široko daleko, kde slunce ani v poledne nezasvítí. A přesně tam jsme přijeli. Takže teď mám tohle: první letošní jízda, nové lyže a prudký ledovec. Chápete? Miluji své kamarády a jejich potřebu mne už hned na začátku zničit...:-)

      Přitom vše začalo tak nádherně romanticky o den dříve. Česká dráha mne dopravila ve správný čas na správné místo. Fakt, či věc, kterou fatálně podcenili pouze peckovští hostitelé, které potkávám zcela překvapené až při klesání za hřebenem kopce nad Borovnicí směrem na Pecku. Ale, kua, s radostí potkávám! Svítí si na cestu a také do svých xichtí s tím, abych je náhodou omylem nepřehlédl. Nelze. Už jste někdy přehlédli Laštovky? V zimě!? Sami pak uvažují, zda před chvílí v lese zmizelá červená blikačka nebyla zcela náhodou právě má maličkost. Společně se už teď kloužeme na stejné silnici se stejným umem, jako neuvěřitelné množství aut kolem nás. A to oběma směry. Nahoru i dolů. My jen band:-) Mé zbytečně vystresované nohy uvolňuje už druhá zatáčka. A především druhý frťan. Co frťan, co zatáčka. Nebo snad naopak? A není to jedno? Charlie s Královnou Delegací I. totiž dnes vynechali lyžbu. Pro vysvětlení: Charlie o vánocích marodil. Asi až teď jste pochopili předchozí na první pohled zcela nesmyslnou větu:-)
      Jaj, Pecka! Jako vždy. Jeden, druhý i třetí welcome (vyjímečně plumPivko 53 volume) drink a je nám všem třem tak nějak fajn. Ježíšek hned za chvilku po příchodu a znovu opakovaně v druhém kole nám všem třem nadělil a všichni jsme byli nadmíru spokojeni. Doufám:-) Po Ježíškovi přišla plánovaná kremace Charlieho hodně letitého pižma. Ponurou atmosféru podpořili svou tvorbou snad až nechtěně Limp Bizkit a všichni tři jsme uronili slzu dojetí. Jen urnu na pozůstatky jsme nějak (naštěstí?) nesehnali. Nevadí. Na stole přistály karty a Autobusem jsme se s úspěchem dopravili až kamsi za půlnoc. Frontální úspěch v kartách stejně jako a obrovská dávka štěstí mne svorně opustili kdesi v půli autobusového souboje, tudíž nakonec na výsledkovou listinu musela napsat Lenka své "Děkuji." Stejně jako včera její kamarádka Blanka. A šlo se na kutě. Má nadrženost (nebo snad natěšenost?) lyžařských zítřků byla znovu dokonalá. Zvykám si s radostí!

Když jsem uslyšel kdesi fákt brzy ráno v době, kdy byla stále ještě tma tmoucí, v koupelně Charlieho, říkal jsem si, že si přeci jenom na chvíli dolů do přízemí odskočil. A zase se spořádaně vrátí zpátky do kanafásu. Omyl. Bylo už (samozřejmě zcela náhodou, poáč na Pecce vždy čas běžel nějak divně:-) sedm hodin ráno. Jsme na chatrči pouze tři a využíváme nebývalého luxusu, kdy jsme schopni se naprosto všichni vystřídat v koupelce během pár krátkých pikosekund. O půl osmé jsme na parkovišti Pod Karloj chatrčí připraveni k automobilovému startu. Teplota je na zimu velmi zlověstná. Naprosto příšerné 2°C nad nulou! Na lyžbu rozhodně nic moc, ale proti včerejšímu večeru na nás aspoň neprší. Cesta nach Špindl sviští. A i toho pobouchaného pardubáka (dle SPZ) stejně nakonec dostáváme. A logicky předjíždíme, poáč spěcháme. Jen linkový a pomalu vlekoucí se autobus nás nakonec "dostal." Přeci jen sami uznejte, tolika "štěstí" v několika málo místech úzkého labského údolí k předjíždění jsme jednoduše pořád mít nemohli. Po chvíli přijíždíme do Špindlu na parkoviště pod Medvědínem. Včas na první lano.

      A? Nic. Ale vůbec nic! Medvědín dneska nepremáva. A toto čo? Kua, co teď budeme dělat? Místo svahu mám jít luštit Stoh? Sorry, nemám sirky! "Nevadí, máš nový Listí, to bude stačit," povídá Karel. Netušil jsem, že i uprostřed Špindlu lze najít něco tak krajně lůzrovského, byť krutě prudkého. Dopolední permice za 240. Bufet pamatující dřevní doby klasických kotev. Začátek lyžby v sedm. Ano, v sedm hodin a.m.! Jen naprosto pohodová crew a nesmyslná obrovská LED cedule ruší dojem fatálního propadu do dob naštěstí dávno zmizelých. Vážně naštěstí. Těch dob, pochopitelně. Laštovky mne tady lákali na samá pozitiva a sociální jistoty a já si až později uvědomil, že když Charlie slibuje luxusní lyžovačku za minimum peněz, mám být ve střehu. Druhé Bansko už v životě nebrat! Takže valíme nahoru kotvou - naším dnešním celodenním údělem a mým tak oblíbeným dopravním prostředkem - do fakt hustého kopce, jehož horního konce lze dohlédnouti, ale netuším, co mne tam čeká...

A vidíte, přesně tady skončil poslední medvědův zápich z roku 2012. Pak už jsem celé tři dny..., ba co víc! Celé čtyři dny vážně vůbec nic nenapsal. Bo nebyl čas. Baník!!! Jen se lyžovalo, luštilo, lyžovalo, luštilo a lyžovalo. A místo toho, aby se můj otevřený dopis dle původního záměru stupňoval, stupňoval a stupňoval, užíval jsem krás a pohody hor, nových lyží, parádního Špindlu a především svých kamarádů, na kterém jsem tak nějak přirozeně hrdobec. Ano, mohu klidně a zodpovědně napsat, že až do konce roku jsem se nechal unést vším tím fantastickým, co mne potkávalo především v jeho poslední části. Je to snad málo?

      Není. Vím to. Moc dobře to vím. Vztek na akci "Stoh" mne totiž přešel po pár hodinách. Už tam na Stohu. Sirky jsem neměl. Ale. Dávno slibovaný bufáč se přeci jen rozjel a když mi podali svůj dokonalý borůvkový koláč, rozsentinelněl jsem se natolik, že jsem začal být nejen krajně spokojený, ale také čekal na Charlieho s Delegací při vzpomínkách na čůčo-brůču z Osviežovně 90210. Ano, dřina na lyžích mne už nebavila. Nešlo to. Ale včas jsem dokázal odpískat první den v sezóně. Ostatně i oba dva před chvílí zmínění se nijak nadšeně netvářili, že by chtěli dále jezdit a luštit na Stohu. Zaznamenali jsme sice při svých sjezdech, že Medvědín se před polednem rozjel, ale lyžby jsme "užili" dostatečně a raději jsme se vydali zpátky ke Karloj. Cestou jsme nabrali pár nutných "surovin" k přežití a těšili se, jak zalezeme do kanafásu a aspoň částečně dospíme předcházející spánkový deficit.
      Jenže, objevila se omladina. Ten obtížný hmyz (fór, děcka:-), který tvrdí muziku. Objevily se obě Lenčiny (pardon - Delegácké) cérky se svými polovičkami. Janiného Petra známe již nějaký čas, Alýščin Martin ohromil především vzrůstem. Malá a Velký. To se bude dobře pamatovat, jeď, hňupe! :-) Ze spánku nezbylo nic než skvělé plány a mezi námi všemi započal lítý kokockový boj. Nové železné kostky bylo třeba pořádně zajet. A co jiného než Postupky bychom měli hrát? Počáteční ostych rychle opadal a plány na brzký odjezd J&P také. Příjezdu dalších účastníků zájezdu z Brna se sice oproti nám již nedočkali, nicméně odvahy nedohrát hru, se jim nedostávalo:-)

A ještě další pauza. Tentokrát dvoutýdenní. Sedím v pardubickém vyžieráku a vedle si zrovna přisedli dva závodníci. Přijeli z běžkařských závodů v Orličkách a já majinko nestíhám. Probírají nuance závodu, detaily, kterého borce ve které zatáčce dostali... Dohromady jim bude minimálně sto dvacet. A já se teď mám před Alpáčema soustředit na nějaké psaní a dopisovat nějakou Pecku? Pokusím se. Je třeba. V událostech za pár hodin nastalých je dost pravděpodobné, že mé vzpomínky budou převálcovány jiným frajerstvem. Zillertal nepočká a já mám toho tolik k napsání. Achjo...

      Takže jo. Pecka U Karloj. Silvestrovská Pecka U Karloj. Pravidelná mimořádnost, jejíž úroveň nelze nikdy docenit. Už jsem tady psal o neustálém vstávání v krutý čas. Ptát se mne před rokem, šel bych dobrovolně na zvirirho pohodovou stranu a lyžbu bych s klidem vynechal. Kua, ale ono už to nejde! Nastal čas, kdy nepočítám Pecku na dny, kdy budu s přáteli, ale na dny, kdy budu s přáteli na lyžích! Cítíte tu malou charakteristickou změnu? Za to vážně nemůžu. Ani moje nové LISTÍ. Prostě mne to baví a dokud to jenom trošku jde, nechci se vzdát ani jednoho, natož druhého. Prosím, vytesat do kamene:-)
      Lyžovačku na Medvědíně lze rozčvrtit. Ptejte se mne, proč? Podle dní přece! Každý den byl naprosto jiný. První byl takový zamračený, druhý skoroazúrový, třetí a další by měl být logicky nic moc. Jenže někde právě tam se stal medvěd (potažmo člověk) skokanem roku. Vždycky jsem říkal, že lyžbit umím, jen mi chybělo to správné nářadí. A když jsem jej konečně dostal do ruky (ehm, vlastně na nohy), něco se stalo. A mne "to" konečně začalo bavit! Neuvěřitelné! Takže jsem stupňoval a zatímco silvestrovská lyžovačka byla ohromný opruz vinou většího než velkého množství lidí, zasloužená odměna přišla na Nový rock. Jedním slovem obrovská paráda! Sjezdovka na Nový rok je jenom pro pár šílenců (a jejich doprovod...), což lze poznat okamžitě. Zbytek Špindlu se obvykle neprobírá, ale letošek začal asi jinak. Hódně lidí. Moc lidí! Ale až od podoledne. A to my lyžníci jsme byli už naprosto v pohodě. On vůbec Nový rok se povedl naprosto celý:-)
      A Pecka U Karloj? Po mnoha letech naprosto komorní. Vždy se nás sešlo jenom pár. Akorát ke kartám či společenským hrám. Delegačtí rodinku jsem tady už vloni zmínil, pustím se teď do zbytku:-) Tak především oba dva Jelinkové. Lála i Jelda byli vypuštěni z domácího zázemí pěkně společně a na oslavu našeho Silvestra dorazili. Zavládla pohoda, protože proti jiným ženáčům tihle dva dokáží užívat free-okamžiků zcela jinak. Že by sourozenecký syndrom? Možná. Každopádně tyhle dva lidičky potkat na Pecce je vždycky velká řachtanda. Bez ohledu na téma, které zrovna vyvstalo:-)
      A pak Volejovky. Vloni také jako medvěd nebyli, poáč byli úplně, ale úplně jinde, zato letos dorazili znovu a v plné síle. A pro jistotu o den dříve než má Michal narozeniny. Tak bylo jasně zaručeno, že lyžba bude a jejich nadrženost ke ski-konání byla jasná od začátku. Přesto jsme neflákali uvítací večírek, byť přiznávám, že časy paření do brzkých ranních hodin máme dávno za sebou:-)
      A jo. Silvestr. Chcete ten originál? Zajisté. Proflákli jsme jej o několik minut. Hráli jsme Soudruhu, nezlob se, a na nějaké povinné půlnoční efekty nebyl tentokrát jednoduše čas. Okolí i operátoři nám byli nakloněni. Vše začalo jasně už po našem příjezdu ze Špindlu: najedli jsme se a šli spát. Ano, spát! Někdy po deváté večerní jsme začali procitat a někteří z nás dokonce snad chtěli v chlastu urvat i zanedbané. Povdlo se. Přesto jsme byli schopni dát popůlnočního panáka. Pak mi přestal chlast chutnat a za zvuků prudce inteligentních keců mých kamarádů jsem s klidem usnul. Spokojen s představou, že zítra..., že zítra začnu nový rok přesně podle svých představ:-)

Ale jó, Nový rok si vždycky zaslouží svůj vlastní popis. Kdykoli a kdekoli! Vstáváme klasicky v sedm. Máme jistotu, že dneska vážně nepotkáme cestou do Špindlu živáčka natož mrtváčka. Cesta pod svah vážně utekla jako voda. Na svahu jsme téměř první. Dokonce i mercedes jasně omylem stojící nesmyslně uprostřed parkoviště nemá botičku. Není tu. Ani on, ani botička. A pár nadšenců jako my parkuje. Přejezd samotným Špindlem vypadal jako průjezd městem duchů. Jakbyne, když každou chvíli prochází kdesi kolem duchové, kteří jsou úplně mimoň svého těla. Jo, tady to žilo! Welcome drink jsme dali hned dole. Nečekaně nebylo kam spěchat a první lano nám nemohlo ujet ani přesto, že kasírka ještě nerozmrzla. Vítejte ve Špindlu!

26. prosince 2012
medvěd:-)

další fotky z akce