chat

Akce roku 2010

Náš diář

Mé první americké vánoce

      Za okny začalo před hodinou hustě sněžit, děti koukají na Nema a s mou sestrou tajně doufáme, že jeho hledání vydrží našim dětem co nejdéle:-) Švagr Bobby sleduje fotbal a doufá, že za čtyři hodiny zvítězí zrovna jeho tým z Nové Anglie nad Buffalem. Vlastně ani ne, protože výsledek je téměř předem jasný. Vyhrají jeho Patrioti. Fotbal je skvělá věc, ale podíl reklamy na vysílání je přímo fatální. A tak teprve dneska po pěti dnech hry na vzorného strejdu mám právě na druhý vánoční svátek, který tady v podstatě nic neznamená, chvilku čas začít tříbit myšlenky, fotky a zážitky a pokusit se napsat cosi o mých prvních amíkovských vánocích. Čekáte-li, že budu nějak zásadně srovnávat, asi máte smůlu. My jsme se tady v Provincetownu totiž po letech sešli kompletně jako jedna rodina a v tak vybrané společnosti mohu jen skromně popisovat své zážitky:-)

      Airbus mi připadá jako dřevěné prkno, za to Boeing je proti němu v podstatě fantastická gaučovka! Tolik můj dojem z cestování přes Atlantik. Jenže co z toho, když gaučovka lítá (letos spíš nelítá:-)) z Londýna, zatímco prkno z mnou zvoleného Zurichu. O hodinu delší let na prkně jsem rád upřednostnil před nekonečným mnohahodiným pobytem se špetkou proslulé britské "dokonalosti a suché, leč obvykle nefunkční, preciznosti" na letišti v Heatrow. Už na Ruzyni jsem byl rád, že jsem se nemusel jako mnozí jiní postavit do nekonečné fronty před stánkem British Airways a řešit, jak vlastně dopadnou mé vánoce. Pravda, i můj let byl malinko zpožděn, nicméně i díky tomu jsem neměl čas vychutnávat si letiště v Zurichu a rovnou jsem pádil z jednoho terminálu metrem na další. Žádné zbytečné prostoje a šupinky šupinky vzhůru nahoru. Fijá do Zálouží!
      Jasan, že jsem sedmihodinový let na pryčně proklínal. Měsíc v úplňku byl však skvělým bonusem navíc a kdesi ve výšce kolem desíti kilometrů báječně prosvětloval jinak potemnělou téměř už spící zeměkouli. Marně se snažil náš ocelový pták dohnat světlo na druhé půlce zeměkoule. Doba Concordů bohužel dávno nešťastně skončila. Sotva jsme začali rotovat nad letištěm, hned mne pobavil pohled na Boston. Jaký je rozdíl z ptačí perspektivy mezi zšeřelou Evropou a Amíkovem? Třeba v tom, že Evropa před vánoci sice intenzivněji svítí, kdežto Amíkov mnohem intenzivněji bliká v rytmu očekávání příchodu Santy. Až jsem se zasmál, zatímco ostatní (fakty nevím proč) tleskali za úspěšné přistání našeho letadla na americké hroudě:-)
      Šok u imigračního se letos nekonal. Ostatně, přišlo mi, že se jinak chovají k člověku, který se zde vrací, než k nezkušené prvničce. Už jen nekonečné čekání na bagáž a konečně přivítání se švagrem. Přiznám se, že jsem docela rád, že naše firma uspěla se svými produkty tak, jak uspěla, a mně Amíkov zřejmě navždy zůstane "jenom" za odměnu. Ona to totiž vážně odměna je. Zatraceně skvělá! Lhostejno, zda tady jsem v létě či v zimě. Při jízdě kolem svítícího bostonského Downtownu budu jednoduše na měkko vždycky, když spadnu z nebe na zdejší hroudu. Švagr má navíc dar k takové situaci nalézt správnou hudbu a nenápadně, jakoby nic, koukat, jak postupně měknu. Taky umí zaparkovat vždy a za všech okolností, takže z letištní haly k autu to není nikdy více než pár sekund. A už se opět cítím jako Delegace:-) Když a pár desítek mil později za poslechu Monkey Business míříme na Cape Cod po Route No. 6, už se jen marně bráním návalům dojetí. Tahle země mne dostane zřejmě vždycky:-)
      Vida, hodinu před půlnocí jsme doma. Sestra zaslouženě usnula po celodenní šichtě, všechna tři pimpulata spinkají spánkem spravedlivých a já si medím nad šestihodinovým bonusem, který jsem jen tak dostal. Další kouzlo cestování na dálný západ, byť vlastně amíkovský východ. Bonus je vážně příjemný. Nijak se nezdržujeme a uleháme na kutě. Až ráno se shledávám s pro mne zatraceně povyrostlýma ratolestma. Součástí Amíkovské terapie je i má hra na vzorného strejdu Honzu, což plním od první chvíle, kdy mne jen jedním očkem poprvé zahlédla Emmy Lue. Bobby Blue i Madlenka se objevili jen o pár okamžiků později. Nevím, kdo z nás čtyř byl vlastně nejvíce zvědavý. Doják číslo 2? Emma běží do ložnice rodičů a říká: "Strejda Honza je tady!" :-)))
      Přípravy na vánoce jsou úplně stejné jako kdekoli jinde. Peče se, vaří se, smaží se, vaječný koňak se chladí a především ochutnává, zda už dozrál. Klasika. Santovi se tady zatraceně podstrojuje. Žádné alibistické psaní na Boží Dar jako u nás. Jednoduše je toho tlouštíka třeba nějak přilákat, aby ani náš dům, až poběží v noci kolem, rozhodně neminul. Takže se pro Santu odkládá od každé z laskomin. Mezi dětmi má snad každý pochopení pro podobné chování, lhostejno, zda jde o něj či o ježíška:-)
      Štědrý den se nám náramně vyvedl. Během dopoledne jsme drobotinu a starého dědu vyvezli nejprve do parku nad dunami, abychom pořádně vytrávili nezbytnou procházkou a později pak ještě zajeli i na pobřeží kouknout, jak vysoké vlny dnes vyvrhá na pobřeží Atlantik. Žádné dlouhodobější pokoukání silný vítr nikomu nedovolí. Za to k městu připadající mořský záliv je klidný téměř jako beránek a vyloženě láká k ještě jedné procházce. Ovšem jenom mne. Hučící voda v základech hráze záměrně netěsné hráze, která zkracuje jinak náročnou tůru na špici Cape Codu, dává jasně najevo, že příboj ještě zdaleka nevyvrcholil. Jenže pokušení je velké!
      Provincetown má evidentně po sezóně. Dobrá polovina domů je opuštěná, mnohé z nich jsou na prodej a v ostatních probíhá tu menší tu větší rekonstrukce. See you later, in summer 2011 visí úplně všude. Cestou do přístavu potkávám pár podobných šílenců a těší mne, že lidé se tady na ulici docela obyčejně zdraví na potkání. Nevím co tomu říkáte vy, ale pověstný americký úsměv je příjemně nakažlivý a ve spojení s pocitem, že jsem u moře právě na Štědrý den, vyrůstá stále víc i u mne. Myslíte si, že je divné být právě tady o vánocích? Ale hovno. Marry Christmas!!! :-)
      Štědrý večer je plně v české režii. Jen zcela nedostatkový kapr je nahrazen místně příslušnou a také čerstvou treskou. Salát je originál, hrachovka také a prostřená tabule pro celou rodinu skvělou nezbytností. Po večeři je dovolen pouze jeden dárek, "zbytek" necháme na druhý den. Jestli ovšem Santa bude mít cestu kolem...:-)
      A co myslíte? Měl? Sakra, že měl! Každý dostal svou ponožku plnou laskomin a i rozbalování dalších dárků nám naplnilo celé sváteční podoledne. Strejda Honza musel uznat svou fatální zanedbanost, poáč i zrovna čerstvě rozbalené puzzle bylo pro děti hračkou. Zatímco pimpulata svou práci pomalu končili, byl jsem kdesi uprostřed. Puzzlový specialista ze mne asi nikdy nebude. Marně uvažuji, zda naši drazí rodičové v nás, když jsme byli malí, vůbec kdy pěstovali rozvoj osobnosti tímto směrem. Zřejmě ne, nebo si rovnou přiznám, že nemám talent:-)
      Druhou polovinu dne jsme strávili v širší rodině. Pantátou Bobbym jsme byli pozváni na dinner a u stolu se sešlo čtrnáct lidí. Pantáta Bobby je nejen smíšek, ale i specialista přese všechno, co lze vařit, péct, smažit a následně požívat. Však i jeho kuchyně je nikdy neuskutečněným snem všech dobrých kuchařů. Na panelákovou špeluňku raději rovnou zapomeňte. Po pořádných stejcích měl přijít ještě zákusek. Jenže ten už jsem do sebe vážně nedostal, byť vypadal lákavě. Takže jaký je rozdíl mezi svátky v Předlouží a Zálouží? V podstatě vůbec žádný. Vše je o setkávání a "vyrábění" radosti dětem.
      Náš druhý svátek vánoční tady v Amíkově neznají. Státním svátkem mají vlastně jen den Díkuvzdání a Christmas day. Jinak jsou vždy lidé způsobilí vydělávat další a další dolary. Se sestrou jsme vyrazili aspoň na chvíli do parku, o kterém jsem zatím neměl ani tušení, vyvenčit drobotinu před večerem. Padal mokrý sníh a protože bylo nad nulou, velké sněhové nadílky jsme se nedočkali. Za to večer přišel blizzard a zrovna když jsme měli rozdívanou pohádku, dvakrát bliklo světlo, pak přišel záblesk zvenku, tupá rána a tma nad celým Provincetownem. Udělali jsme si skvělý romantický večer při svíčkách a jsa dokonale zblbnut mnohými americkými horory zasazenými do velmi podobných kulis jako tady kolem našeho domu, těšil jsem se na příchod nějakého toho Freddyho Krugera. Přiznejme, že tentokrát můj humour sestra nijak lichotivě nebrala:-)))
      Co však musím ocenit, je přístup Amíků k podobnému (pro nás stále nepochopitelnému, ale jinak zcela přirozenému) chování přírody. Jednak o příchodu blizzardu informovali úplně všichni a hlavně se každý rád podřídil doporučení, aby nikam nikdo nevycházel. Že pak nejezdily vlaky, nelítala celou noc letadla, leckterá cesta byla neprůjezdná a nad městem byla tma? No a co? Kdo si nestihl zajet pro naftu, udělal to zrovna po výpadku a jak říká má sestra: "Jenom my jsme široko daleko jediní lůzři a nemáme vlastní elektrocentrálu!" Druhý den byly v novinách zprávy o tom, jak většina spokojeně dlela doma, záchranáři neměli skoro žádnou práci a energetická pohotovost vše zvládla. A těch pár nešťastníků, kteří nedojeli? Nic se neděje, však jsme s tím počítali. A teď úplně vidím tu krví a nasraností zalitou v podstatě jakoukoli českou televizi a lidi nadávající všem kolem za neschopnost. Mám to tady vážně rád:-)
      Čas se rychle naplnil. Ráno před Silvestrem naposledy krmím divou zvěř a přichází na mne ten hnusný sentimentální pocit. Pocit, že se mi, sakra, odsud opět nechce. Jako bych se tady už nikdy neměl podívat! Když o něco později se ségrou odjíždíme směrem k Bostonu, počasí zřejmě záměrně ukázalo svou podstatně vlídnější tvář. Route number six znám už téměř nazpaměť. Navíc jsme se urvali již dopoledne a jdeme si udělat den jenom sami pro sebe. Začneme shoppingem v Hayenees, kde dáme i parádní papu, abychom už k večeru odstavili auto na pobřeží v Playmounthu, ospalém městečku, které se rozkládá v jedné z mnoha zátočin Cape Codu. Co tady? Tady to totiž všechno v roce 1620 začalo. Tady první nešťastníci založili své nové bydliště. Čert ví proč bylo později vzniklo pro život příznivější klima kdesi v Novém Yorku. Ale tady vše skutečně začalo. Provincetown zřejmě tenkrát nenadchl a námořníci popojeli o kus dál k jihu. Asi by zdejší památník měl navštívit každý Amík. Je to jejich mekka a teď na konci roku působí fantasticky ospale. V létě je to tady prý jeden velký masakr. Tak ještě pár posledních přímořských fotek zapadajícího slunce a hurá k odletu. Jak mne mrzí, že zrcadlovka zůstala v Předlouží!
      IKEA. Čtyři písmena asociující u mé sestry "kousek rodné Evropy" a zároveň něco jako IPPavlova:-) Zvláštní. Jenže už po zaparkování začíná má sestra podezřele spěchat, aby užuž byla v ráji. A když se ocitneme za vstupními dveřmi, jakoby do ní vstoupila nová silná energie. Zařící očka, úsměv, nadšení a bezměrná radost. Pochopil jsem, že teprve teď nás teprve čeká ten správný shopping:-) Proč nevyhovět? Chápu, že ženy zde dokáží strávit celé hodiny v pořizování nutností pro správný chod domácnosti. Role nákupního košíku jsem se ujal s pochopením a v podstatě i radostí. Viděť štěstím zářící sestru je vlastně i pro mne odměna. Není-liž pravda:-)
      A už je to tady. Odlet. Poslední (a již tradiční) pivko na rozloučenou v letištním baru, pár slov, slibů, pozdravů a následný vstup do bezcelní zóny. No a co, že jsem to při čekání na odlet probrečel. Kua, se mi z Amíkova nechtělo ani za nic! Tahle země je vážně za odměnu. Cestování zpátky se podobá spíš agónii a jsem moc rád, že se mi pořádný kus cesty podařilo prochrápat. Ještě poslední pohled na obrysy Cape Codu, nad kterým jsme začali stoupat směrem ke starému kontinentu. Pořádně se v letadle prochrápat je třeba, poáč v Zurichu jsem před polednem dalšího dne a na Ruzyni kolem třetí. Východ slunce byl až srandovně urychlený a stmívání nad Práglem přišlo vlastně překvapivě brzy. Před přistáním na Ruzyni jsem nejprve nevěřícně koukal na oblouk českých hor od Šumavy přes Český les, Krušné hory a Krkonoše až po Orličky. Země česká, domov můj. Nad Vraným se jakoby mávnutím kouzelného proutku rozestoupily mraky a já mohl zkontrolovat stav Zippohauzu, který byl zrovna pode mnou. Vypadá vážně krásně ta naše krajina. I teď takhle skrytá pod sněhovým příkrovem přerušovaný jen spletí klikatících se silnic a cest. Jaká příjemná změna po fádní přímočarosti amerických cest:-)

23. až 28.12.2010 a 21.1.2011 medvěd:-)

zbytek fotek

Den před českým Štědrým dnem jsme s ratolestma věnovali zdobení perníků. To máte tak: Santu je třeba nějakým elegantním způsobem třeba přilákat i k našemu domu. Už podle jeho typické rachitistické postavy jednoduše usoudíte, že stařík je sladké. Aby i děti měly pocit dobře odvedené práce, dostaly do ruky párátka a misky s různýmii barvami s cukrem, pomoci nichž se snažily vylepšit jinak suchopárné perníkové postavičky. Brzy jsem pochopil, že se svým suchopárným technickým vkusem nemám absolutně žádnou šanci proti talentu drobotiny. Stylů, že si nevyberete, barev, které by ségra nenamíchala ani náhodou. V Emulce jsem jednoduše objevil bujícího impresionistického ducha:-)

Jak se dalo poměrně jednoduše předpokládat, Santa se přes noc dostavil a každému přinesl ponožku plnou laskomin každému. My se takhle těšíme na Mikuláše, jinak je to úplně stejně. Jen děda Bob nasadil moderní prostředky a zespod z firmy zavolal na domácí telefon a coby Santa prohodil pár slov s drobotinou:-)

Ranní rozcvičku a krmení dravé zvěře měl na starosti strejda Honza. Zaspat v podstatě nešlo, poáč si vás drobotina vždycky dokáže najít a doslova vynutit svůj ranní příděl džusíku. To je chvíle, kdy je čas na rychlou ranní hyenu. Pak už není šance:-) Tyhle fotky vznikly při jedné z ranních rozcviček. Než došlo k definitivnímu rozbití všech tří deštníků, rádi je všichni tři používali ke schování před strejdou. V těch fotkách je kus parádní atmosféry, při které jsem si tolik medil:-)