Olomoucké nálevny

W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í

Olomoucké nálevky

chat

průvodce tím nejlepším v Olomouci

Určitě letos Olomouc u mne bude mít jeden velký hattrick. Tak čím začít? Kamarády, ovšem. První, co mne během celého roku rozebralo. A kolikrát i rozebralo. S dovolením si nechám sám pro sebe (a dotyčné:-) význam nevyřčených slov. Pak také město jako takové. Tam, kam se pořád rád vracím. A pak místní nálevny. Časy Bunkru či Nausey jsou dávno pryč. Báječné vzpomínky zůstávají. A pak taky zážitky na současné klasiky či novinky, které malinko zaviněně přišly. Vzpomenu na Slavonín, poáč tam jsem byl po sto letech zrovna letos a vše bylo parádní. A tím Slavonín v článku končí. Dal bude řeč o těch NEJnavčětvovanějších. A jedné letošní novince, kterou kamarádi dávno znají. Ale odvahu utrhnout mne od tankového plzničkového dudlíku dostali až letos. Vítejte ve světě MhM. Městě (obzvláště vypečených) hanáckéch Možností:-)

dr. Ápal

      Tak pojďme pěkně od začátku. Za všechno může Cobra! Aspoň si to namlouvám, protože si myslím, že když jsem s Cobrou byl poprvé u dr.Ápala, byl jsem to já, kdo jej tam jako domorodce zval. Nebo se pletu, Skoumale? Myslím si, že ani moc ne. Byli jsme zcela urkitě v Olomouci na školení a mne štvalo, že znám spolužáka z průmky, kterého jsem spoustu let neviděl. Opravdu velkou spoustu let. A možná proto si vzniklý deficit poslední roky vynahrazujeme:-)
      Jenže teď se máme bavit o dr. Ápalovi. Za takový originální trademark nemůže majitel, nýbrž náš kamarád Aleš. Dr.Ápala nepotkat, je skoro blbost. Křižovatku u okresního soudu musel jednoduše projet každý, kdo kdy Olomoucí třeba jenom i pospíchal.
      U dr.Ápala jsme pečení vaření. Máme kamarády, kteří nám doporučují změnu vzduchu. Ale kde jinde najdete nejlepší tankovou Plzničku na Moravě? Upřímně: Nikde! Kdykoli omylem dostanu do své nevymáchané medvědí držky polský plagiád, okamžitě mne to táhne tady do rohu rušné olomoucké křižovatky, abych se přesvědčil, že Lacinův polský úlet (a pak ten známý "úlet" na dálnici D1, kdy odstřelil nevinné auto do lesa) byl vskutku úlet chorého manažera. U dr.Ápala je setrvalý stav. Restauračka je rozdělena na kouřící a pozůstalé, koleno nedostanete (setrvale v čase!) lepší nikde jinde a místní tatarák je vyhlášen. Tak vyhlášen, že jestliže se zdržíte do večera, což se nám vstává jenom zcela vyjímečně, smrdíte každý den ráno právě po něm. Kromě dobré atmosféry mohu doporučit domácí chipsy. Solené nejsou tak dobré jako kořeněné, a těch jsem i vzhledem ke své opačné životosprávě zporcovat tuny. Ještěže je dr.Ápal tak "daleko."
      U dr.Ápala je velmi pravděpodobný ještě jeden naprosto neuvěřitelný úkaz. Totiž výskyt majitele. Pořád říkám, že hospoda má být živnost. Živnost, která živí. A tady najdete výjimku, která se u nás jen velmi těžko hledá. Sám majitel se pravidelně chytá pípy a čepuje. To je jedna ze základních vlastností úspěchu. Druhou je pak ta, že v dobře zavedené chlastací místnosti se v desetiletích udržuje i tentýž personál. Vím, i z Klenby lze vyštvat Věrku. Ale existuje i další příklad živnosti a tou je hospoda U Kopeckých v Trutnově. Marně bych hledal ještě třetí. Ale jo, najdu ji. Dolní Polanka a Hospůdka U Machů, byť tu sráží nikoli majitel, ale z 90 procent příšerné pivo Ostravar. Jinak by šlo o zářez stejně dokonalý, neb i tam chodím s radostí na domácí kuchyni.

A propos, málem bych zapomněl na steaky! Dejte si krávu a pochopíte, že i u nás lze sehnat masíčko "obzvláště vypečené." Třeba i medium:-)

Kohoutí novinka!

Již několik let chodíme v rámci olomoucké Punchparády do Lafayetky. Teď je ta ulice hnusná, poáč místo dlažby jsou tam panely, které mají zabránit jejímu poškození. Kdesi uprostřed je vinotéka, kde dostanete čepovanou Pálavu. Víno svou kvalitou v čase naprosto neměnné. A v rámci punchparády tady navíc dostanete i punč tak dobrý jako nikde jinde. Že naproti stojí dům, to vím dávno. Ale že za výkladem, který takhle z dálky připomíná "zlatá devadesátá" je vyhlášená hospoda, mi nikdo předtím neřek. Přitom restaurace U kohouta je široko daleko vyhlášená. Svými steaky, svéraznou obsluhou a taky tatarákem. Suverénně nejlepším!

      Začněmež od začátku. Především o víkendu, státních svátcích a prázdninách tady nechoďte. Mají zavřeno. Jsou dostatečně odporně bohatí (malý odkaz na Limonádového Joe), že se nehodlají namáhat v čase, kdy jiní mají volno. Vynecháte "vstupní výlohu," abyste zjistili, že i vevnitř vás čekají "zlatá devadesátá." Kýč až praští. Výčepáci se na první pocit propadají ještě o dalších deset let zpátky a pro prvničku (jako třeba pro mne) vzniká pocit, že jsem se opcitl někde, kam bych nepáchl ani za nic. Ostatně ve spojení s předchozí větou je jediná šance na záchranu: kamarádi! Ti vás přesvědčí, že je třeba vyfláknout se na odměřenost až krutě připomínající Jídelní a lůžkové vozy. A vydržet. Plznička za 40? Tatarák za 400? Kua, tady se snad někdo posral, ne?
      Jenže překvapení přichází záhy. Především Plznička je ze sudu a nechápu, jak ji dokážou přiblížit mým dr.Ápalím chutím. Další pochopím v okamžiku, kdy začíná "tatarský ceremoniál." Co to je? Napovím jen jedno: Nikdy si U kohouta nechtějte namíchat tatarák sami! Zbytek je kryt ochrannou známkou prvního setkání s Kouhoutem. A pak se můžeb stát, že za na první pohled nechutné čtyři stovky si dáte tatarák ještě jednou:-)
      Jestli jsem před chvílí psal, že k dr.Ápalovi se chodí na vyhlášené tataráky, tady ke Kohoutům se chodí především na steaky. Přiznám se, že neznám jinou putyku, která dokáže maskovat svou dokonalost prvotní asertivitou. Napadá mne film Obsluhoval jsem anglického krále a hotel Paříž. Ale nechci vychvalovat, poáč s dávno minulou zavíračkou se tady nezhasíná. Naopak odměřený personál roztává a mé podezření z předstírané odměřenosti se jeví jako jasný byznysplán.

Náš odchod byl stylový. S kalíškem proklatě ostré tatarákové směsi pro každého, stejně jako "welcome" drinkem na závěr. Mám jen pár míst, kde je takhle dobře. A tady? Tady se budu kdykoli rád vracet!

A basta!

Výkrmna pro snoby. Mne tady nalákal Řehi na kouřové pivo. Prosím? Anp, i Rýže, pivo, hory se rozhodlo zkusit kouřovou. A Řehiho se pokusili hodit zpátky do Bambergu, o kterém zrovna vychází seriál na pokračování. Takže proč ne? A-basta! je kousek od Horního náměstí, úzkou uličkou k příšernému Domu JEDNOTY. Propadnete se o patro níže a rázem jste suterén. Uznávám, že podnik si na hájsosájety nejenže hraje, ale taky umí.

Přiznám se, že před Svatováclavským pivovarem jsem si potřeboval odfrknout. Normálně by byl na třetím místě, ale po posledních smíčených zkušenostech si nejsem tak úplně jist. Schade. Takhle se bavím A-basta! Pohoda, klídek, džes. Jen čerstvě ukuté kostky nebrali s pochopením. Byť jsme neházeli přímo na dřevo. Nicméně bych se tady někdy rád vrátil. Třeba proto, že teď v předjaří "jedou" stejnou akci jako na našem zábřežském zámku. Mauerův výběr. A to už je za několik málo let dobře zajetá značka. Takže, snažte se a udělejte něco s tím pivem. A-basta! :-)

Svatováclavský vyjímečně hořký pivovar

Klasika nad klasiky, která dokáže stejně překvapit jako zklamat. Naštěstí se to netýká místního piva. To je zcela nejhořší široko daleko a drží si stále stejnou kvalitu.

Mnohem horší, a věřte, že mne ten odsudek mrzí více než vás, je to s úrovní obsluhy a jídla. Ajtakrajta. Jsou dny, kdybyste poslali svatováclavskou úrovní i dr.Ápala do háje, ale pak se rádi po příšerném zážitku rádi vrátíte k soudu. Obrovská škoda pivovary s neuvěřitelným vstupním kapitálem. Ale jsme zase na začátku. Nejde o živnost, jde o provozovnu. A zřejmě provozovnu, kde občas něco skřípe. Šenkýřku, kterou jsem kdysi dávno šanoval vůči nepříjemné kolegyni, mi svým přístupem jasně řekla, že: "Mám v píči nějaký péří!" Škoda, velká škoda. Potenciál pivovaru je jasný. Horčí je to s majitelem...

Přes poněkud smutný konec musím rád říct, že do Olomouce kdykoli zajedu. Je kam! Především pro kamarády a pak pro jejich neutuchající překvapení. Především v toém dobrém. A tím končí má dnešní malá hospodská reportáž. Všřte nebo ne, ale pořád je spousta míst, o kterých jsem nepsal. A pořád jsou v Olomoucu:-)

9. ledna 2012
medvěd:-)