| Hlavní stránka | <<< | 2002 | >>> | Náš diář |
|---|
V předposledním dubnovém týdnu jsme se Skoumím společně dobojovali jednu bitvu (správně řečeno "stavební postup") modernizace Sviňákovské stanice, abych následně odešel na zasloužený odpočinek, zatímco Skoumal nadále v práci skoumal; tentokráte Studénku a na konci týdne si zajel na Majáles do Žiliny. Již před měsícem jsme se na srazu v České Třebové domlouvali s Tábynem, že vyrazíme na kola někde kolem Roudnice a taky do Krušných hor. A o tom všem (a nejen o tom) je tato stránka.
Je sobota ráno a já velmi ztěžka vstávám na vlak. V Hranicích na Moravě dávám do Vsacanu kolo se slovy "do Roudnice", aby mne vlakvedoucí chvíli přesvědčoval, že do Roudnice skutečně nelze, protože "jedeme do Chebu přes Plzeň."
"Tak to jsem v háji!" No, zas tak špatné to nebylo, jen jsem neplánovaně přestupoval i v MNM (Fuj, nemám to město rád!) a následně ještě v Kralupech. Místo plánované jedné odpolední mne Tábyn vyzvedával na nádraží v Roudnici až o půl třetí.
Z Roudnice jsme odvezli věci a kolo do Židovic, abychom se v podstatě hned přesunuli do Krabčic, což je vesnice pod Řípem, na jejímž území každoročně kolem svátku svatého Jiří propukne Řipská pouť. Co si pod ní představit? Kolotoče, stanky, kolotoče, pak ještě stanky a krom toho kolotoče. Davy lidí v nekonečném proudu, který se valí k hoře a zpátky, hluk z hudby a přeřvávačů, jednoduše je třeba vypnout mozek a nechat se davem unášet. Dokonalá relaxace.
Někdy k večeru jsme měli již všeho dost a přejíždíme zpátky do Židovic, abychom po večeři znovu vyrazili na cestu, tentokrát do Roudnice na náměstí, kde je hospoda Na podhoubí, a kde máme sraz s Břéťou, Ferencem, Mášou s polovičkami, Tábinou a panem Romanem. Na náměstí přijíždí ve stejný čas i Zipp s Danou, čímž už nás je větší než malé množství. Vykládat se vykládalo a krom tradičních stabilních témat (Vendelín a spol.) jsme si na sebe řekli, co je u nás nového. Jarní Svojanov skutečně chyběl.
Kolem půlnoci odchází část lidiček trsat na jakousi místní tuc-tuc, zatímco my zbývající ještě chvíli posedíme a počkáme až Zipp vystřízliví ze svých dvou piv, aby mohl odjet zpátky do MNM.
ŽIDOVICE - Roudnice - Podlusky - Nížebohy - Budyně nad Ohří - Žabovřesky - Radovesice - Libochovice - Klapý - HÁZMBURK - Klapý - Libochovice - Radovesice - Kostelec nad Ohří - Roudníček - Budyně - Nížebohy - Podlusky - Roudnice - Račiněves - Roudnice - ŽIDOVICE (75km)
Domluva zněla na desátou hodinu, kdy se před domem u Ference scházíme s ním a panem Romanem. I přes včerejší tuc-tuc nevypadají nejhůř, takže můžeme v klidu vyrazit na cestu. První kilometry jsou nic moc. Stálý protivítr, stoupák, nadjezd nad dálnicí. Není o co stát. Před Budyní se provoz přece jen zmírňuje a cesta ubíhá údolím Ohře směrem k Házmburku. V Klapém se dělíme na měkoně (ti odjíždějí čekat na drsoně zpět do Libochovic) a drsoně, kteří vyrážíme až nahoru na horu Házmburk. Stoupání po turistické značce je z počátku v pohodě, ale závěrečná otočka pod hradem nás dostává. Na tohle nemáme!
Na hradě mají známky dvě a k nim ještě kupujeme vstupné. Rozhled z hradních zřícenin nemá chybu! Široký a daleký výhled na Středohoří, Krušné hory i Jizerky; pod hradem velmi pěkné vesnice se zachovalým původním tvarem. Podřipsko je pěkný kraj. Po chvíli se do něj s Tábynem spouštíme a míříme za Ferencem a panem Romanem do Libochovic, kde nás čekají v místní pizzerii. Následuje zasloužený oběd a po něm cesta zpátky do Roudnice. Zatímco Ferenc s Tábynem spěchají domů, my s panem Romanem si prodlužejeme cestu po levém břehu Ohře, abychom se v Budyni vrátili na původní cestu, po které dojíždíme do Roudnice.
Ference s Mášou potkáváme na tenisových dvorcích a Tábyn už mezitím odjel hrát fotbal do Račiněvse, kam po rozloučení s ostatními odjíždím i já. Zápas domácí prohráli a k tomu ještě jeden domácí přišel o kotník a Tábynovi prošlápli koleno. To už na mne bylo moc (řev, který se hodně vryl do uší) a jdu na jedno pivo do hospody, zatímco Tábyn koleno rozchází a dohrává poločas. Ve druhém už naštěstí nehrál. Doma jsme před sedmou a kromě hokeje nás už nic nezajímá. Chystáme se brzy k spánku Vždyť zítra brzy vstáváme!
KOMÁŘÍ VÍŽKA - Cínovec - Nové Město v Krušných horách - žst. Moldava - cykloroute 3010 - Cínovec - KOMÁŘÍ VÍŽKA - KRUPKA (47km)
Ráno vypadá nadějně. Někdy po deváté odjíždíme s naloženými koly autem směrem na Teplice a Krupku. Podkrušnohoří je fakty šílený kraj. V Krupce začíná cesta hodně nabírat do kopce a na parkovišti pod Komáří Vížkou trvá felicii pěkně dlouho než se vypne motorový větrák. Trošku se do kopce zadýchala.
Tady už vypadá počasí o poznání hůře. Silný vítr a nic moc teplo. "Tábyne, co noha?" "V pohodě." "Aha, tak jedeme!" První kilometry směrem na Cínovec jedeme po liduprázdném hřebenu a červené značce. Okolní krajina trochu připomíná Jizerky, ačkoli ty nejsou zase až tak ploché. Přes cínoveckou starou celnici a obec jako takovou raději přejíždíme co nejrychleji. Není tady o co stát. Dva proudy kamionů, jeden k nám druhý od nás, jsou všudypřítomné.
Cesta do Nového Města už je zase jiné kafe. Kvalitní asfalt, pohoda a žádný provoz. Jen ten vítr kdyby tak nefoukal proti nám. Nad Mikulovem prohlížíme jeden z mostů místní dráhy z Litvínova do Moldavy. Velmi pěkná je i celá pótrať. Cílem naším je Bouřňák, leč máme smůlu, poáč chata na jeho vrcholu je dnes uzavřená. Podobných nacházíme ještě několik, abychom nakonec sedli do chaty přímo na návsi. Dobré jídlo, Budvar a hlavně kukina s velkým K. Móóc pěkná, ochotná, prostě jsme na ní oba viseli. (I když já víc!) Odjíždíme neradi a navíc přesně v okamžiku, kdy začíná krápat.
Horská sibérie nás nakonec dohnala k nádraží v Moldavě. Původně hraniční stanice ze sedmi kolejemi pamatuje rozhodně lepší časy a o její zašlé slávě vypovídá staniční budova, za kterou by se nemuselo stydět ani lecjaké krajské město. Obrovská a zachovalá hala, hospoda; jen z levé části budovy bují jako nechutný vřed samí trpajzlíci a samé další kvalitní zboží made in Ťaman. Zvláštní shodou náhod patří nádražka stejnému majiteli jako chata na Novém Městě. Je vyzdobená památečnými fotografiemi připomínající dávnou minulost. Tipnul bych, že se tady čas zastavil po první světové válce. Příjemně rozjímáme, ale venku už přestalo pršet a tak vyrážíme na další cestu.
Předtím jsme si ještě prohlédli kolejiště se zbytky zabezpečovacího zařízení a kolem trati po chvíli vyrážíme směrem k hranicím. Po bývalých signálkách vede báječná cyklotrasa, po níž rádi dojíždíme (kochajíc se přitom krásným okolím) až před Cínovec, který raději zase jen projíždíme. I nadále se držíme cyklotrasy č. 3010, která nás pod hřebenem a po kvalitní asfaltce přivádí ke Komáří Vížce. Cesta nějak hodně rychle utekla. Zatímco Tábyn balí kolo, jedu na Vížku pro známku a po domluvě sjíždím onen krásný kopec do Krupky. Báječných šest kilometrů zcela zadarmo!
Z Krupky odjíždíme autem do Prackovic, kde zůstávám u pana Romana a Tábyn odjíždí dále domů. Následoval už jen poklidný večer při televizi (Japonsko - Česká republika a pak Vlčí bouda), abychom upadli únavou do postele po půlnoci.
ZADNÍ TELNICE - Nakléřov - Tisá - Tiské skály - Sněžník - DĚČÍNSKÝ SNĚŽNÍK - Sněžník - Ostrov - Tisá - Antonínov - Petrovice - Krásný Les - Větrov - Adolfov - Zadní Telnice - TELNICE - VARVEŽOV (60km)
Ráno vstáváme brzy, což je před sedmou. Pan Roman odchází do práce a já čekám na Tábyna, který přijíždí o půl deváté, čímž získáváme velmi kvalitní čas. Aspoň nebudeme muset nikam spěchat. Dnes míříme přes šílené Ústí nad Labem do Zadní Telnice. Auto parkujeme u vleků, které dnes dokonce naprázdno fungují! Jen ten sníh už jaksi chybí. První naše dnešní kilometry míří zcela pochopitelně do kopce. Po modré značce stoupáme směrem k Jelenímu vrchu. Je snad ještě větší zima než včera, ale cesta do kopce nás naštěstí rozehřívá.
O cestě za Nakléřovem Tábyn tvrdí, že je o ničem a tak míříme po červené značce, která jde překvapivě úplně jinak než na Tábynově dva roky staré mapě! A její průběh je přímo fantastický. Jedeme evidentně nějakým starým vojenským prostorem ne nepodobným Libavé. Super terény, a až na závěrečný stoupák z lesa k Tiskému rybníku, jde zcela nepochybně o to nejlepší z dnešní cesty. U rybníka je už příjemně. Sluníčko se přece jen rozhodlo, že vyleze zpoza mraků. Cestu do Tisé s větrem v zádech urazíme během chvilky. V Tisé marně hledáme otevřenou restauraci stejně tak jako místo, kde by prodávali turistickou známku. Proto jedeme dále až do Sněžníku. Cesta je tři kilometry rovná jako když střelí a jemně z kopce. Jet ji zpátky proti větru? Ani náhodou!
Ve Sněžníku nalézáme konečně otevřenou hospodu, kam okamžitě zapadáme. A zase Budvar! Příjemný to kraj, jen kdyby tady nebylo tak draho. Musíme se každopádně posilnit, protože máme před sebou nejnáročnější úsek cesty - výstup na Děčínský Sněžník.
Zvláštní hora je ten Děčínský Sněžník. Sopečnou vyvřelinu jakoby země schválně vyzvedla ze sebe ještě o dalších třicet metrů. Na jejím plochém vrcholu (cca 300 krát 1000 metrů) rostou velmi zvláštní rostliny připomínající pravěké přesličky. Výhledy do okolí jsou odtud taky nádherné. Ale abyste tohle všechno mohli vidět, musíte si pěkně vystoupat do strmého krpálu, na který naštěstí mohou jen cyklisti a pěší. I tak si ale dejte pozor na protijedoucí Varhaníky, aby vás nesejmuli. U rozhledny jsme si dali na chvíli oraz (přesvědčit Tábyna, abychom vystoupali na vrchol věže je vzhledem k jeho povolání zcela zbytečné...) a obkoukli okolí. Člověk se jen nesmí dívat moc do údolí. Není tam ni než nepěkná pidlivizace.
Sjezd z Děčínského Sněžníku byla lahoda sama stejně tak jako cesta do Ostrova, což je poslední česká ves vklíněná mezi skály, potok, cestu a státní hranici. V létě tady musí být vzhledem k počtu chat a táborů poměrně šíleně, zatímco dnes tady panuje příjemná ospalá atmosféra. Z Ostrova už jen stoupáme na cestu k Tisské silnici a po ní vlastně tupě šlapeme přes Petrovice a Krásný Les až do Adolfova, kde i přesto, že jsou dnes čarodějky (nebo právě proto?) má hospoda u Baby Jagy zavřeno. Škoda. Sedáme na kola a dojíždíme poslední tři kilometry z kopce k autu a já pak ještě dalších šest do Varvažova. Nádhera!
Navečer se extrémně vylepšilo počasí a my už začínáme věřit tomu, že zítra bude konečně vederní počasí. Nicméně je podvečer a tady v Židovicích, kam jsme se mezitím autem vrátili, začíná rej čarodejnic. Od místního hřbitova vyjíždí a vylétá rej čarodejnic, aby obešly (obletěly) všechna stavení s úkolem, zda se ještě v některém z nich nenachází nějaká zaspavší kolegyně. To už se mezitím na místním hřišti připravila hranice, na které během večera zmizí všechny čarodějky. Tedy jen ty hadrové. Šlo o tuze pěknou podívanou.
PRACKOVICE - Litochovice - Malé Žernoseky / Velké Žernoseky - Libochovany - Sebuzín - Brná - STŘEKOV a zpět (59km)
A jsme pomalu na konci. Máme První máj, lásky čas. Sluníčko žhaví od brzkého rána a my se chystáme s celou Tábynovic rodinou na výlet do Porty Bohemicy. Já odjíždím vlakem do Prackovic za panem Romanem, abychom pak společně dojeli do Malých Žernosek, kde počkáme na rodinku u přívozu ve výletní restauraci. Do hlubokého údolí Labe jsme se evidentně nevydali sami a musím říct, že přívoz mezi Žernoseky (nejbližší mosty jsou v Lovosicích a Ústí) na cyklistické stezce Most - Doksy byl vynikající nápad. Je zcela vytížen a posezení v restauračce příjemně zkrátí čekací dobu. Na samotné Polabské cyklostezce je poměrně hustý provoz a nedivil bych se, kdyby taty zavedli dopravní zpravodajství z cyklostezek v místních rádiích. Neustále se s někým míjíme.
V Libochovanech dáváme další pauzu k načerpání pohonných hmot a sil, čímž si především já přivádím báječnou náladku a špičku. Cyklostezka do Brné pak běží kolem toku Labe, aby si ve vesnicích s cyklistou zalaškovala náhlou změnou směru a stoupání, což je překvapivé, ale taky velmi příjemné. Nad Brnou na hradě Střekově nakupuji známku a hned odtud pro jistotu mizíme. Lidí spousta a vstupné do restaurace nás totálně odradí. V Brné pak rodinka obědvá, zatímco my s panem Romanem dojíždíme zpátky do Libochovan, abychom něco malého zakousli taky. "Což takhle dát si špenát, pánové?" Mňam!
Rodinka nás mezitím jenom předjela, abychom se setkali na závěr v Malých Žernosekách u přívozu, odkud už každý odjíždíme svými prostředky domů. Příjemný den pak ještě zakončíme s Ferencem klábosením v hospodě. Zase bude na co vzpomínat!
A to už je konec povídání o jedné polovině jarní dovolené. Den na to jsem už via MNM opustil Podřipsko směrem k domovu. Těch pět dnů stálo za to. Dík všem, které jsem po dlouhé době potkal!
-md-05.05.2002