| Hlavní stránka | <<< | 2002 | >>> | Náš diář |
|---|
Jsme kousek za Olomoucí. Před vjezdem do Štěpánova. Náš vlak pomalu a jistě zastavuje. Výpravčí stíhá postavit cestu i návěstidlo sice dříve než náš vlak úplně zastaví, nicméně na povolených 40km/h do odbočky se už rozhodně rozjet nestačíme, protože hned za návěstidlem fíra musí stáhnout sběrač a projíždět setrvačností do stanice. Ano, dovolil jsem si myslet, že aspoň tam mu bude dovoleno nabrat si šťávu a popojet.
Leč chyba lávky! Vlak zpomaluje a zpomaluje i nadále. Mašina a první vagon jsou už na výhybkách; to už jedeme krokem. O několik málo minut stojíme zcela a máme štěstí - i poslední vagon se vlezl za poslední výhybku a zezadu na nás z jiné (jediné zbývající) koleje může najet dízl, aby do nás drcnul. Dobrá věc se podařila. Ovšem nedokážu si představit stejný manévr u předchozího vlaku, který měl dvakrát více vagónů, totiž deset. Do toho to klasické hanácké: "Héj, Fandó, daló tó?" Inu, koridor po hanácku. Vlakvedoucí mne ujisťuje, že toto je na denním pořádku...
Mohelnice - Stavenice - Úsov - Veleboř - Kamenná - Obědné - Libina - Václavov - Třemešek - Bedřichov - Rabštejn - Hvězda - Skřítek - Zelené Kameny - Alfrédka - Stará Ves - Žďárský Potok - opět Stará Ves - Janovice - Stříbrné Hory - Skály - Rešov - opět Skály - Horní Město - Tvrdkov - Mirotínek (106km)
Výše popsané se stalo v pátek 5. července. Fünf mne pozval na plánovano/neplánovaný Mirotínek a taková nabídka se neodmítá! Sraz máme na Mirotínku až odpoledne a tak mi zbývá spousta času, abych nakrkounil nějakou tu turistickou známku, čehož využívám a po půl deváté opouštím firemní kolejové vozidlo v Mohelnici, abych se ihned pustil do ukrajování prvních kilometrů.
Prvních deset kilometrů mám za sebou v Úsově. Městečkem vládne ospalá sváteční pohoda. Zbytky ranní mlhy se válí v početných dvorech, kde se dnes jen smýčí a mne překvapuje, jak pěkná to je obec. Ke hradu jsem si ještě musel šlápnout a o pár chvil později již třímám svůj první dnešní úlovek v ruce. Mezičas mám přímo skvělý a navíc chci šetřit sil, které budu potřebovat později a usedám na lavičku. Schválně koukám, kdy jsem měl naposledy na cestách chuť psát a hned mám jasno - Roháče! Vzpomínka příjemná a teď po ránu ještě ne docela ideální. Na můj vkus by mohlo být podstatně tepleji.
Úsovsko je pro cyklistu atraktivní kus světa. Mírné kopce, silnice ve vsi dvakrát širší a desetkrát kvalitnější než mezi nimi, kde jsou pro změnu lesy. Domy v obcích ještě jsou hanácké, ale přece jen mezi kopci vypadají poněkud zvláštně. Bradlo - mýty opletenou horu - jsem oproti původním plánům nakonec netrefil, ale jen ji poněkud objel, abych se o pár okamžiků později dostal nad Libinu. Tady už asi každý, kdo na Mirotínku někdy byl, zavětří. Nicméně na pobyt na chatě je ještě hodně brzy a mě se ani za nic nechce "spadnout" zpátky do údolí. První pokus mi vyšel (při průjezdu Václavovem jsem si nemohl nevzpomenout na památnou fünfovu pravotočivou zatáčku, která jaksi nedala...) a přes brutální kopec jsem dojel do Třemešku. V kopci se už vzpomínka na Roháče hodila podstatně více! V Třemešku jsem jen nakoupil jakousi potravu a vydal se po modré značce dále, abych uznal, že trojnásobný elektrický ohradník zrovna nemusím a otáčím kolo o sto osmdesát stupňů. Sjezd do Bedřichova je sice slastný, ale na druhou stranu pocit, že to všechno budu muset znovu vyjet, není kdovíjak povzbudivý. A propos - Béďarov. Trošku jiný a jinde než jizerský, nicméně, proč neposlat SMS a nezmást Qětuli?
Z Bedřichova jsem si tedy šlápnul. Cesta obcí byla v pohodě, leč hned za posledními domy se stoupání zvyšuje a kvalita cesty zhoršuje. Tak tady by mě Zipp asi s úspěchem poslal do háje. Stoupání nakonec nebylo tak nepříjemné a dlouhé, jak jsem si myslel a navíc cesta vedla příjemným kaňonem plným pádovodů místního potoka. Na křižovatce jsem naposledy změnil směr a už už dojížděl k první dnešní horské prémii - chatě na Rabštejn. Lepší by bylo, pravda, napsat u Rabštejna a na bývalou chatu. Ta totiž vyhořela na Svátek práce. Co na ní bylo hořlavé, dnes už není. Místo střechy obrovská celta a uvnitř panoval čilý ruch na opravách a také ve výčepu prodávali! Lidí kolem bylo větší než malé množství. Spousta aut, kol i pěších. Kdo by nepřispěl do kasičky na novou střechu? A Otravar za dvacku se za těchto podmínek taky skousne. A že byl! Výčepní pult, který snad pamatoval Frantu Pepu Jedničku, přežil pohromu a fungoval přímo skvěle.
Víc než jedno pivo jsem riskovat nechtěl a tak chvíli po poledni vyrážím na další cestu. Jsem už dost vysoko a červená značka na rozcestí Hvězda vzdáleného asi 4 kilometry, šla příjemnou traverzou lesem. Utekla jako nic a vlastně mě zpomalovalo jen neustálé kličkování před bahnem. Hory jsou hory! Od Hvězdy měním červenou za zelenou (neplést s tou divnou tekutinou) a cesta začíná pořádně stoupat. Nechce se mi ani trochu věřit, že by to bylo na Skřítek tak vysoko a cesta mi dává po dvou kilometrech za pravdu. Na zbývajících třech kilometrech si užívám rovinky nebo mírného klesání.
Ovšem Skřítek bylo jedno velké zklamání. Horské sedlo na silnici první třídy je holt o ničem. Ani bych se tady nezastavoval, nebýt turistické známky. Jedno vím určitě: příště mě tady už nedostanou (teda urkitě ne na kole!). Raději mizím na další cestu. Ovšem až potom, co domlouváme s Fünfem další postup. Nemám kam spěchat.
Ze Skřítku cesta i cyklotrasa kilometr stoupá na nejbližší rozcestí a u něj jakoby si další postup rozmýšlí a začínám extrémně ztrácet výšku. V kopci zažívám něco, kvůli čemu mne nikdo jen tak nedostane na Šumavu - je tady cyklistická dopravní zácpa. Lidí jako malých sviní, úzká cesta, neustálé zastavování... No, řekněte, kdo má ten benzín platit!? Na nejbližším rozcestí však naštěstí měním směr a začínám stoupat kolem Zelených kamenů směrem na Alfrédku. A zrovna tento kopec mě dostává. Drsný povrch, v některých partiích fakt nelze jinak než pěšky. U Zelených Kamenů už jsem naštěstí tak vysoko, že cesta na dalších pěti kilometrech jen příjemně traverzuje. Vodopády v šíjích okolních kopců jsou pak velmi příjemné nejen na pohled, ale také jako občerstvení.
Po několika minutách už stojím u bývalé Alfrédky. Lidí je tady více než dost, jen tady jaksi něco chybí? Ano, chata tady taky v předjaří shořela a zbyla z ní jen poměrně malá kupička ohořelých zbytků. A hlavně obrovská betonová plocha připomínající Stalinův pomník v MNM. Vylezl jsem si po těch schodech do nebe a koukal na rovnou betonovou plochu, aby na mě po chvíli přišel smutek. Kdepak, tady nebudu už ani minutu! Ostatně mne čeká báječný sjezd do Staré Vsi, tak proč jej oddalovat? "Pane, pojďte si hrát..."
Tak tohle bych mohl každý den! Deset kilometrů a úplně zadarmo! Krásná lehce kroucená cesta, nikde ani živáčka natož mrtváčka. Prostě žůžo! Jedinou chybou bylo, že jsem včas neodbočil na Žďárský Potok na začátku Staré Vsi a tak jsem si musel vystoupat zpátky právě tam po silnici I/11. Kopec naštěstí nebyl dlouhý. Marně v Potoce hledám hospodu a nakonec dojíždím až k Annenské Huti. Proč jsem to takhle vlastně objížděl? Ano, jsem magor a chci turistickou známku. Leč ji neměli. Nicméně totální vysílení a dostatečná časová rezerva mi přikazují: Najíst a odpočinout! Stalo se a nebýt šíleně staré svíčkové, byl bych spokojen zcela. Šenkýřka mne dokonce i dvakrát vzbudila. Poprvé, když se ptala, zda si dám ještě třetí a podruhé, když mi jej přinesla. O půl páté pak uvažuji, zda si tělo dostatečně odpočinulo, abych o chvíli později zaplatil a vydal se na předposlední část cesty.
Znovu jsem si tedy projel Starou Ves a hned na jejím konci, vlastně v Janovicích, měním směr cesty. Začíná stoupání do Stříbrných Hor. Cesta je příjemně lemována alejí, ale já už fakt mám co dělat. Dojezd ze Skal do Rešova byl pak nad očekávání pohodový. Jen mě trápila myšlenka nad zpáteční cestou. Jinak do Mirotínka totiž nelze.
Hospoda v Rešově, kde mám šanci koupit dnešní poslední známku, bývává mimo sezónu otevřená jen v pátek a sobotu. Nicméně teď o prázdninách jede den co den a ani o hosty nemají nouzi. Navíc i mě se tady leží víc než výborně. U stolů bylo plno a tak rozhodně nepohrdám volným pláckem u parkoviště. Fünf mi volá, že už je skoro na cestě právě tak akorát, kdy řeším, zda-li dám ještě jedno pivo či ne. Mám vyřešeno a můžu se pustit do ukrajování posledních kilometrů.
Cesta do skal mi moc nešla. Táhlé stoupání, neustálý výhled na špičku kostela v Horním Městě a oprávněný pocit, že si zbytečně zajíždím. Jak už se těším na Mirotínek! Naštěstí další cesta ze Skal, byť se dvěma hlubokými sedly, už jde. Dokonce až na úplný závěr, tedy ve sjezdu do Mirotínka, jedu dnešní maximální rychlostí 75km/h. Rekord bych mohl dnes překonat, ale přece už dnes nebudu zbytečně šlapat? Na závěr už jen uvažuji, zda zvolená rychlost je vůbec vhodná na dva metry širokou cestu. Přeci jen poměr 50 na 75 km/h nevyznívá v můj prospěch.
Brzdím před chatou a musím říct, že ji ohromně rád vidím. Vítáme se s Fünfem a ladíme večerní program. Nakonec volíme pohodovou variantu a po mém ošetření tekoucí vodou a mýdlem sedáme do auta a vyrážíme do Rýmařova nakoupit zásoby. Cestou tam se ještě zastavujeme u fünfova strýce ve Tvrdkově, kde si způsobím hned několikanásobné faux-pas (přece jen můj styl humoru nemusí každému sedět...). V Rýmařově později nakupujeme zásoby a na chatu se vracíme pomalu za tmy. Nějak lehce nestíháme. Naštěstí je noc teprve mladá a tak u vykládání pášeme večeři, abychom si následně pěkně snědli to, co jsme si navařili.
Vykládání nám vydrželo pěkně dlouho, totiž do půl čtvrté do rána. Mezitím jsme ještě stihli zahrát autodráhu na noťasovi, což byl dost slušný úlet. Co bych tady vykládal, prostě nás to chytlo na dobré dvě hodiny...
Někdy kolem desáté hodiny ranní nám začíná velmi příjemná a pohodová sobota. Ani jednomu se nám odtud nechce a tak se pouštíme společnými silami do opravy zchátralého pole plotu. Jedinou škodou bylo, že Fünf nepoladil při odjezdu z MNM to, že by vzal kolo s sebou. Mohli jsme kus světa projet. Takhle jsme neměli kam spěchat a pohodová snídaňová siesta se nám protáhla do poledne. Následovala avizovaná oprava plotu, aby nás kolem třetí hodiny přijela navštívit Vlaďka. S Fünfem vyrazili po obědě na koupaliště do Uničova. Mě se nechtělo nikam do pidlivizace a raději jsem zůstal "hlídat" chatu.
Na večer za námi přijeli aspoň na chvíli Salajovci s malým Marečkem, aby pak před setměním Mára vyvezl galantně Vlaďku na kopec na Mirotínek a pak i oni se vydali k domovu. Večer už zase jen ve dvou jsme s Fünfem klábosili a už jen velmi mírně popíjeli. Kdyby náhodou někdo měl pocit, že my dva nemáme spolu o čem hovořit, asi by se hodně divil, Přišlo i na vzpomínky na minulé Mirotínky a hlavně plány na Selátko budoucí. Měli bychom se dočkat ještě letos. Teď už jen marně vzpomínám, kdy jsme šli spát? Někde nad Olomoucí se pěkně blýskalo, i u nás se semotamo obloha zatáhla, nicméně deště jsme neužili.
Mirotínek - Tvrdkov - Horní Město - Skály - Rýmařov - Albrechtice u Rýmařova - Rýžoviště - Lomnice u Rýmařova - Křištanovice - Dvorce - Budišov nad Budišovkou - Svatoňovice - Vítkov - Nové Vrbno - Dolejší Kunčice - Jerlochovice - Fulnek - Lukavec - Nový Dolní Dvůr - Bravinné - Bílov - Studénka - Jistebník - Polanka - Ostrava (116km)
I dnes vstávám o něco dříve než Fünf. Venku nám nad ránem přece jen sprchlo, déšť smyl prach z cest a kolem deváté již vše pomalu oschlo. To je čas, kdy se vydávám na cestu. Konečně po denní odstávce mám na kolo docela chuť. Včera večer jsme s Fünfem rozjímali, že by nebylo vůbec od věci, kdybychom se vrátili k původnímu sportování na akcích. Jednoduše, aby se jen nechlastalo, ale aby člověk něco udělal i pro své zdraví. Na ještě letos chystaném Mirotínku by se mohla ujmout soutěž Okolo na kole, jejímž prubířským kamenem by se stal výjezd do Tvrdkova. Onen dvoukilometrový úsek cesty je skutečně hodně drsný a tak hned na začátku prověřil moje síly. Nahoře u kravína jsem byl za dvanáct minut a tři sekundy. To jen tak pro ty, kteří uvažují nad zdoláním tohoto kopce. Na esemesku mi Fünf lakonicky odpověděl jediným slovem: Magore!
U Rýmařova už vím, že se dneska pojede hodně dobře. Průjezd přes rozsáhlou, nicméně příjemnou obcí Albrechtice, byl velmi příjemný. Od Rýžoviště s jeho poněkud šíleným socialistickým náměstím cesta na Lomnici vede přes kopec a totéž mne čeká i do dalších Křišťanovic, kde aspoň trochu pospravovali cestu. Nad Lomnicí mám vlastně první zastávku a v nohách kolem třiceti kilometrů.
Další cesta za Dvorcemi už je hodně příjemná. Kraj kolem Budišova mám hodně rád. Jsou tady hluboká údolí, rozsáhlé lesy a téměř liduprázdno. Jen Dvorce samotné jsou důkazem, že vystěhování původního obyvatelstva a následný socialistický experiment, byly poněkud nešťastné kroky. (Sakra, proč se mi hned v hlavě objeví zpívající božská Helenky, fuj!) V Budišově si dávám zaslouženou další zastávku a taky oběd v oblíbené hospůdce Myslivna. Mají v ní dobrou kuchyni a dobré Géčko. Nicméně dnes je hospod v Budišově podstatně více než před třemi lety. Navíc tady ještě nedošel turistický průmysl a městečkem vládne příjemná nedělní ospalá atmosféra.
Po dobrém obědě mne čeká nejnudnější část cesty. Musím vyjet krpál z Budišova a potom absolvovat nudných sedm kilometrů po náhorní plošině do Vítkova. Aspoň, že pohledy na okolní krajinu jsou příjemné a vítr mám v zádech. O Vítkově psal nedávno J.X.Doležal v Reflexu a porovnával ho s dalšími podobnými městečky. Článek o barbarství minulé doby se mi na náměstí přesně vybavuje. I proslulý socialistický slogan na bráně bývalého pivovaru stále nejde zatřít. Rudá je holt rudá.
Za Vítkovem se začíná cesta opět příjemně vlnit a hlavně vjíždím do lesů vod a strání. Cesta ubíhá sama zásluhou toho, že v podstatě klesá do nižších partií. Přesně ve dvě nula sedm stojím před zavřenými dveřmi památníku J.A.Komenského ve Fulneku. Mám holt smůlu, protože v neděli se tady muzejní pouze do dvou. Známku jsem nakonec ulovil až ve středu dalšího týdne.
Sil mi začíná rapidně ubývat a před Lukavcem už musím dát aspoň na půl hodiny odpočinek. Čeká mne poslední zkouška, kterou je kopec směrem na Bravinné. Od něj ještě jedu dále směrem po hřebeni na Bílov, kde měním po dlouhé době asfalt za šotolinu. Od Bítova člověk dohlédne daleko do okolí. Jen Beskydy jsou dnes zahaleny letním oparem. Za to Ostrava leží pode mnou jako na dlani. Čeká mne ještě poslední klesání do Studénky a Poodřím mířím domů, kam už se těším jako malý. Hlavně na sprchu a dobré kafčo, které je vlastně i pěknou tečkou za celým víkendem. Byl parádní!
-md- 12.07.2002