chat

Akce roku 2011

Náš diář

Editorial No. 146

Ahojda všem,
      až po čtrvt roce jsem zjistil, že jsme se na přelomu roku předběhli o jedno číslo v Thájmsech. Divím se, že si nikdo z vás ničeho nevšiml. Ani ty, Vačku, náš nejpečlivější čtenáři? Tudíž zůstává stejné číslo Thájmsů, zatímco vychází další, tentokrát druhé dubnové číslo.
      Žádná společná akce se zatím nekonala. Škoda. Nicméně z české politiky se mezitím stala taková žumpa, že mne to nenechává vůbec klidného a musel jsem se vyjádřit. Články uzrávaly postupně od okamžiku, kdy nám Václav Klaus konečně jasně ukázal, jak to před dvaceti lety myslel s neviditelnou rukou trhu. Některé články během těch tří týdnů třeba i zestárly a nejsou aktuální. Ale chtěl bych vás vyprovokovat k přemýšlení. Jak asi přemýšlíte vy? Nevadí vám ten úpadek?
      Protože byste mohli nabýt dojmu, že poslední dobou vidím svět černě, jsou články proloženy mnoha barevnými fotkami. Svět (především příroda) se totiž nádherně barví a já skutečně nikdy neváhám s sebou na výlety brát foťák. Právě v přírodě, kde kromě signálu gsm není nic, coby připomínalo lidskou blbost, je mi vážně fájně. Navíc nám přispěl se svou trochou do mlýna na mou žádost Pan Roman v podobě vlastního článku k autorskému čtení. A tak když už ty Thájmsy jsou tentokrát až tak o hovnu, jeho povídka výsledný dojem urkitě vylepší...

Mějte se fajn a ať se daří! medvěd:-)

Novinka - cesta z města

tajná mise: GONAP - MOM

      Asi začínám pomalu stárnout. Ne, nestěžuji si na fyzičku, poáč tu mám teď v dubnu naprosto superlativní. Ale přestává mne nějak bavit jezdit v drsném terénu. Hřeben ze Skalky až pod Malý Polom známe se Zippem takřka dokonale. Nesčetněkrát jsme tudy prosfištěli na našich (tenkrát) profi prkýnkách. Jenže na kole jsem tady byl kdysi pouze jednou. Přesto jsem si neuvědomil, co mne čeká. Jo, fajn, dva držkopády byly mojí blbostí, výhledy super, ale jít půlku plánované cesty pěšky? To byla přece jen silná káva. A propos, už aspoň vím, proč ten hřeben je mezi Malým a Velkým "Polomem." Stromů bylo za zimu sestřelených větší než snesitelné množství a velmi komicky působila má snaha předběhnout rodinku s malými osmiletým/šestiletým caparty. Občas jsme se snažili i zazávodit, kdo bude za chvilku vést. Kdo byl vítězem? Beskydské hory. Pochopitelně.

Bystřice - Návsí - Mosty kolo Jablonkowa - chata Skalka - Velký Polom - Čubaňov - Malý Polom - (...bloudím...) - Kršle - Pod Malým Polomem :-)) - Morávka U Bebků - Morávka - Pražmo - Raškovice - Skalice - Staré Město - FM - Sviadnov - Staříč - přehrada Brušperk - Krmelín - Stará Bělá - Ostrava, 100km

Chata Skalka, 26.km
      ... a přitom všechno začalo tak skvěle! Upřímně, ještě někde za Bystřicí jsem rozhodně neuvažoval, že pojedu právě výše uvedenou variantu. Chata na Slavíči byla podoledne pro mne stejnou výzvou jako Skalka. Jenže v Mostech u Jablunkova, na rozcestí nad dědinou jsem se musel definitivně rozhodnout: "Slavíč nebo Skalka? A proč ne oboje!?" Však to zvládnu. Čas vynikající a fyzička taktéž, takže doleva dále do kopce. Žádný sjezd zpátky do údolí přes Lomnou. Navíc dolů. Šupinky šupinky stále výš!
      Byl jsem tvrďák a vzal jsem to rovnou na Skalku. Po makadamu by to šlo kolem bývalého Tetřeva taky a možná i pohodlněji, jenže pak (jak se znám) by se mi zpátky na Skalku rozhodně nechtělo. Pamatuji si ji naposled s Nadporučíkem a byl jsem zvědav, co se změnilo. Nic! Naštěstí. Jen sníh před hřebenem a z něho sálající zima majinko překvapili. Po chvíli jsem zcela spokojen usedl na zahrádku zády ke slunci, vyhříval záda, dal dva (naprosto vynikající!!!) Radíky12 a super ostré nakládané tvarůžky (vzkaz pro Pana Romana - tohle´s ještě, kua, nežral!) a s parádním pocitem jsem mohl vystartovat k další cestě. Nadržen, nabušen, spokojen...

Kamenná chata, o dva kiláky dále...
      No jasně, kochací zastávka. Chata Tetřev zmizela dávno v propadlišti (požáru) dějin, zato kdysi šedivá Kamenná chata svítí čerstvou bělobou fasády do daleka. A, kua, co ten Ostravar tady v horách, karamba!??? Ne, ne, popojedu s klidem hnedle dále. Však mne čeká to nejdrsnější.
      Nicméně musím zmínit svah Severka. Na místní poměry nemístně prudký svah. Šířka á-la české hory, ale jinak červená část sjezdovky nad Zubrem. A možná i dále! Charlie, kdyžtak to ber v patrnost a případně vyrazíme. Moc se mi ten svah zamlouval a mrzí mne, že jsem jej dříve nějak neakceptoval:-)

vrchol Kršle, skála kdesi uprostřed Beskyd, 40.km, jsem death...
      Mám za sebou příšerných dvanáct kilometrů. Trvalo mi je ujet "pouhou" hodinu a půl. Mno, ujet, z dobré půlky ujít. Mazec! Tady byly oba držkopády z nichž jeden mne pobavil dokonale. Cca dva centimetry tlustá větev modřínu trčící do půlky řídítek se určitě ohne nebo zlomí, ne? Ani jedno, křup a ležím. Jsem rád, že mám diváky, jen potlesk na otevřené scéně nějak schází. A to už jsem se seznámil s rodinkou z FM a fandíme si navzájem. Až pod Malým Polomem vítězím, byť o fous. Stezka je vážně nejetelná a z dobré půlky připomíná spíš pořádně nacucané rašeliniště. Aspoň teď na jaře. To kdyby náhodou někoho napadlo tady jet, poáč v mapě je tahle drsárna pořád značená jako cyklotrasa. V terénu už nikoli. Nedivím se:-)
      A co tady na Kršle? Kde to vlastně je? Dlouho jsem hledal, kde vlastně jsem: žádná značka tady nevede, pod skálou končí i cesta a za skálou je drsný sráz kamsi do moraveckých hlubin, ale taky sakra výhled na Lysou horu. Kua, miluju kolo, poáč jinak bych se do tak bohem zapomenutého místa těžko kdy podíval. Těch zbytečných kilometrů! Ale chápu dřeváky, že tady chodí rádi posedět. Takový příjemný skvěle schovaný výhled. Jediné, co mne mrzí, že asi vážně nezbyde než se vrátit zpět pod Malý Polom a zjistit, kde soudruzi z NDR udělali chybu. A Slavíč? Tak o tom vážně už nechci slyšet, poáč jsem už pod Malým Polomem mrskl svým fiktivním blembákem na zem zcela stejně jako Charlie tenkrát na Pradědu: "Tady už mne v životě nikdo nikdy neuvidí!!!"

Krmelec FM, 78.km.
      Teprve ve čtyři hodiny odpoledne jsem opouštěl to správné rozcestí pod Malým Polomem (inu, tři sta metrů vedle, opačným směrem...:-)) a před pátou už sedím v Krmelci FM na jednom z mála volných míst. Ony jsou vážně velikonoční prázdniny, ne? Celý FM paří a lidí kolem je všude jako těch malých prázdňujících sviní. Stejně jako na Morávce, kam mne kolo dovezlo zcela zdarma a odkud jsem jen tupě šlapal. Proč? Se mne ptej. Nevím. Prostě jsem těch hor měl plné zuby a jakýsi zvláštní pud mne hnal dále. Těšil jsem se do naší krásné pidlivizace. Návozy lufťáků do hor ve čtvrtek před víkendem nebraly konce stejně jako pomalu začínající vůně steaků všude kolem. To bylo pro mé vyhladovělé tělo vyloženou provokací a řeknu vám, že Radík12 mi chutnal i v KrmelciFM. Že blázním? Ale ne, KrmelecFM je zahradní hospoda u červeného mostu pro pěší přes Ostravici mezi Frýdkem a Místkem. Už víte?

přehrada v Brušperku a hospoda hned vedle, 89.km
      Teprve tady jsem si sedl a vyžral hospodu ze všech zbývajících zásob jídla. Rád se tady kdykoli zastavím, poáč jsou v baru s citem čepovány (mimojiné) Svijany a ty mi poslední dobou dělají na kole (nebo na žaludku?) moc dobře. Popisovat cestu z FM právě sem není proč. Jízda kolem dolu Staříč je pro otrlé či zvyklé a případné výhledy za křížkem na Beskydy a Moravskou bránu jsem tentokrát zcela ignoroval s vidinou dobrého jídla a moku. Pocity? Kua, spokojenost, ale na ten polomský hřeben příště jedině pěšky. Nebo na ski!

      Sáhl jsem si na dno svých sil? Nevím. Nadával jsem pod oběma Polomy jako špaček, házel svým fiktivním blembákem, ale stejně jsem byl nakonec nadmíru spokojen. Vážně, spokojen. Navíc je Gorolia pro mne stále výzvou, poáč dobrých lidí je všude kolem dost. Tak příště snad pro změnu na Trojmezí:-)

110427
Medvěd:-)

kraTce

Král zlodějů
aneb
Neviditelná ruka trhu

      Jste stále hrdi na našeho hradního pána Narcise I.? Máte snad pocit, že stáří přináší zmoudření? Cože? Taky ne? Musíte mi dát tím pádem dát za pravdu, že konání stále ješitnějšího Václava Klause na poslední zahraniční návštěvě překonalo tu nejtemnější představu, jakou si jen kdy slušný člověk dokáže představit. Zvykl jsem si, že hradní pán se rád obklopuje obskurními figurkami, neb jak praví klasik: Chceš-li vyniknout, obklop se blbci. Staneš se jím dříve či později také. Jenže jeho naprosto katastrofální chování začíná být trapné a především ostudné. Ostudné pro nás všechny.
      Ano, myslím onu nedávnou návštěvu jižní Ameriky, kde si Václav Klaus bez jakýchkoli servítek ukradl před kamerami pero. Normální? Mne přesně tohle dohání k zoufalství. Není zrovna takový případ (dle naší jinak velmi ohebné ústavy) právě oním naplněním paragrafu velezrady? Nebo se jednoduše mám smířit s tím, že každý, kdo tvrdí, že Češi jsou národ zlodějů, dostal jasný úkaz, že krademe všichni, vše a kdykoli? Marné mé volání, poáč i jinak politicky mrtvý Paroubek přispěchal s vysvětlením, že na krádeži pera neví nic problémového. Ano, až natolik se staly krádeže mezi lidmi samozřejmostí. Inu, tupé stádo deprimovaných hovad, kteří kamery berou jako samozřejmou součást svého života, že se nehodlají nijak kontrolovat. Ani v základních věcech.
      Jediné, co mne na celé aféře vlastně těší, je fakt, že sám autor prvobytně pospolného kapitalismu mi konečně veřejně ukázal, jak se to má s proslulou neviditelnou rukou trhu. Jak to tenkrát vlastně myslel. Ano, přesně jak předvedl. Psal jsem nedávno, že se za tohoto prezidenta stydím. Upřímně stydím a zoufám si, že není jak jej sesadit z trůnu. Znáte to, kde není vůle... A na našem politickém kolbišti chybí víc než cokoli jiného. Až po slušnosti, samozřejmě...
      A tak ve světlech současné klausovské doby temna stále více září postava bývalého prezidenta Havla. Vím, že mnozí z vás jej nemůžou, jenže sami teď musíte uznat, že proti Klausovi (ne Havel, ale Klaus to byl, kdo zavedl neviditelnou ruku trhu - pro připomenutí) byl čestným a nonšalantním člověkem. Ve světě byl uznávaný a jeho osoba byla známá snad úplně všude. Klaus se nestydí vůbec za nic ve své ješitnosti a snaží se jej dohnat. Jde mu to. Já uvažuji, kdo škodil našim zemím více. Husák nebo Klaus? Ano, až takto srovnávám. Klaus se snažil přerůst svého předchůdce, kterému časem ozobal pravomoce až k prostému kladeči věnců. Havlovi se to sice nelíbilo, ale věc vzal s nadhledem sobě vlastním. Zato Klaus se nám ve své trapné pýše předvádí úplně neuvěřitelně. Doufejme, že pýcha předchází brzkému Klausově pádu...

Jsem pro předčasné volby!
... není se totiž čeho bát ...

      Lhát a krást se stalo i v klausově Podhradí jasnou normou. Když zalžu, rychle najdu někoho jiného, na kom učpělo kus svinstva (v podstatě kdokoli) a začnu zatraceně vyzývat morálku (že, Kalousku?) a mít se k činu, že se soupeřem zatočím. Nejdříve tuto metodu vyzkoušel zmíněný Kalousek a po něm jistý Radek John, autokreatura jak vyšitá. Jako pravičák bych se měl modlit za domluvu vládních pantátů, jenže já nechci. Proč? Protože hůř nebude už ani se socany se Sobotkou v čele. Ono to vážně nejde.
      Socani slibovali, že mi zvýší daně, abych jako lehce nadprůměrný mohl živit chudé (v lepším případě) a ulejváky (totiž socany tolik oblíbené voliče). A pravice? Nebudeme nespravedlivě zvyšovat daně! Řval Kalousek s Knížetem, zatímco Nečas nám mezitím ukazoval dvě síťovky (zdravím tímto Vačka!), z nichž ta červená jen z poloviny naplněná základními potravinami mi hrozí, když zvolím socany. Úsměvné? Nikoli! Jediné, co dokázal Pan Tragéd se svou silně astabilní skvadrou učinit, bylo zvýšení daní. Tím jeho ani ne roční účinkování skončí. Aspoň doufám.
      Co dále? Vydělali (na oko) doktoři, kteří tím odepsali svou nadřazenost a stali se z nich v mých očích kšeftaři a vyděrači. Možná Kalousek stihne rozjet takzvanou penzijní reformu. Chcete ji? Já ne! Ani mne nenapadne vstoupit do něčeho, co slibuje světlé zítřky za nějakých čtyřicet let. Za tu dobu stihli skončit i komouši. Navíc rozhodně Kalousek není člověk, který mne o něčem přesvědčí. Pro to všechno chci předčasné volby. Jasně, budou se tam znovu cpát tíž samí a zřejmě se tam i dostanou. Ale volby jsou jediná šance, jak je vydírat a znepříjemnit jim život. Mnohým bude u zadku pořádně cvakat (John, Tluchoř, Kočí a hlavně Kalousek) a nervy budou mít nadranc: "Kua, dostanu trafiku nebo ne?"
      Přiznejme si, že naši slavní politici jsou v silném vleku lobistů. Logicky, ti jim přinášejí momentální ukojení a (jejich) světlé zítřky. Umí to, jsou evidentně inteligentnější a nebo si dokáží zaplatit správné lidi. Budoucnost našim politikům je zcela ukradená, protože všechny reformy se jich netýkají. A vo tom to je! Je potřeba zastavit škrty na lidech. V době prosperity se tady rozjelo tolik staveb, které zapříčiňují krvácení rozpočtu. Je logické, že je ještě dražší, když se stavby zastaví nebo smlouvy vypoví. Jednoduše to chce zastavit další přípravu staveb do doby, než na ně zase bude. Jenže to je otázka třeba deseti let a to žádného krátkozrakého politika neukojí. Žádného.

Bankovní poplatky nejsou normální, pane Kysilko!
... Nevoní vám chování České spořitelny? Nedivte se, ryba smrdí od hlavy ...

      Onou smrdící hlavou je Pavel Kysilka. Možná si jeho jméno pamatujete z dob, kdy vznikala česká koruna on byl viceguvernérem ČNB. Tenhle majstrštyk mu právem přisuzují a on se veze na popularitě mezi sobě rovnými. Tedy bankéři, kteří neumí nic, co by vám vydělalo. Dnes Kysilka dělá nejvyššího trafikanta v České spořitelně a vypouští do světa různá moudra. Třeba to o normálnosti bankovních poplatků. Podle něj jsou zcela v pořádku: "Bance peníze svěřujete a banka má se svěřenými penězi pochopitelně potíže. Je logické, že za správu peněz máte platit poplatek. To je stejné, jako byste chtěli po zubaři, aby vám zaplatil za vytržený zub..." Taky nestíháte? Ne, pane Kysilko, peníze nejsou zuby! Peníze vám nesvěřuji, ale půjčuji! A z půjčky chci mít zisk především já! Upřímně, když jsem si váš názor přečetl a dokroutil po dlouhé chvíli hlavou, dal jsem si za úkol, že své rodiče musím důrazně přesvědčit o tom, že vaše trafika skutečně není dobrá a své peníze můžou půjčovat klidně jinde. Doufám, že takových lidí bude více!
      Jen tak pro zajímavost: Za chvíli půjdou do kytek stavební spořitelny. Kalousek je zařízl (nic proti, tohle jsem chápal) a lidi neumí počítat. Neexistuje jediný bankéř, který by teď v tom srabu vymyslel další trhák á-la nekonečné letadlo. Tihle šmejdi prohospodařili svým mrzkým chováním (a inteligencí) důvěru téměř všech. Jen chudáci závislí na půjčkách je holt budou živit. Je mi jich vážně líto, poáč pro nás všechny by bylo vážně levnější většinu téhle bandy rozpustit na socku. Fakt by to bylo v celku levnější. Já umím počítat, pane Kysilko...

Bankrotuje Řecko?
... skoro na 99% ano a poznáme to všichni

      V půlce dubna se proflákla jedna majinká drobnost: Řecko požádalo (zatím neoficiálně) o odepsání poloviny svého dluhu. Co to znamená? Jednoduše to, že se jim jejich socialismus bourat pořád nechce a dluhy máme zaplatit my. No ano, my! My všichni, protože odepsání poloviny řeckého dluhu znamená ztrátu v řádech stovek miliard eur na straně bank. Že se to našich bank netýká? A kdopak je asi tak vlastní? Komu asi slupneme procenta na úrocích a zvýšíme poplatky, které jsou přece tak normální? (viz výše). Asi už vám to došlo.
      Jednoduše řečeno: Řekům se vinou slavných evropských politiků jasně ukázalo, že dluhy splácet netřeba. Stačí jen tak nějak poladit ty notičky pro Brusel a dál tančit na Titanicu. Však se pořád nic neděje a než vylévat vodu z vlastního podpalubí, je lépe se spolehnout na podporu okolních lodí. Však, kua, máme to ojro a Markela se Sarkozym ho mají jako modlu. No ni?

md:-)

O velikonocích se firma Poléhávat - Chrápat tradičně vyznamenala...

      ... a mně chudákovi cyklistovi se nechtělo brouzdat silnice plné naprosto nefunkčních preventivních hlídek. Chybí mi zvonek a měl jsem v hlavě jedno/dvě piva. Čili jsem pro tuhle firmu zcela potenciální zabiják. Mám tohle vážně zapotřebí? Půlku té bandy bych propustil, zrušil téměř vše nahoře (a nahradil mladými s tolik nevymaštěnou hlavou - vím jsem najivní...:-)) a pokusil se udělat funkční sbor. Kdo byl v Amíkově, tak ví, že represe je k ničemu a prevence vypadá úplně jinak. Kontrola prošlosti lékárničky a přítomnosti správných nůžek tamtéž skutečně prevencí proti zabijákům vážně nepomůže...

povídka

Skořicová čárka

      Za dva roky mi bude padesát a řekl bych, že vedu celkem normální všední život. Tedy vedu, vedl jsem. Zlom nastal poté, co jsem si rozbalil v pořadí třetí dárek pod loňským vánočním stromkem…

      Ještě než vám prozradím, co mi převrátilo život na ruby, řeknu Vám něco málo o sobě. Vyrůstal jsem v Praze a poté, co od nás odešel otec, mě vychovávala pouze matka. Používala na tehdejší dobu pokrokovou výchovu, tedy to tvrdila ona. Učila mě žehlit, štupovat ponožky , vařit a jiné typicky ženské záležitosti. Prý abych v dospělosti nemusel být závislý na nějaké ženské a uměl se o sebe postarat. Je fakt, že jsem ji později na vejšce musel dát za pravdu, ale jako dítě jsem trpěl. Její autokratické chování se odrazilo neblaze na mojí osobnosti a nebyl jsem schopen klást odpor. Takže jsem byl plně pod vlivem matky. Jednou jsem se matce ale postavil. To když jsem se rozhodl studovat vysokou školu ekonomickou v Brně. Matka nadávala, vyhrožovala, prosila, byl jsem ale neústupný. Poprvé v životě jsem matce odporoval a poprvé zažil pocit vítězství. Konečně jsem se cítil svobodně. Daleko od domova a daleko od své matky jsem plnými doušky hltal život. Užíval jsem si ho naplno. Při škole jsem hrál volejbal, fotbal, tenis a samozřejmě jsem se nezříkal studentského života a všeho co k tomu patří. Alkoholu a sexu. Však jsem měl co dohánět. Na škole jsem poznal svoji manželku. Imponoval jsem jí tím, jak jsem se od ostatních kluků lišil. I přes bujarý život jsem měl v pokoji uklizeno, věci vyžehlené a vařil jsem si normální jídla. Zde je jediná zásluha mé matky, za kterou jsem ji vděčný. Bohužel opravdu jen ta jediná.
      Začali jsme spolu s Marcelou, tak se má žena jmenuje, chodit, žít a po sehnání podnájmu i bydlet. Zanedlouho jsme se vzali. Ještě na škole mi nabídli zaměstnání v Brně. Já ho bez váhání přijal. Do Prahy jsem se rozhodně vracet nechtěl. Matka na mne samozřejmě neustále naléhala, ale v Brně jsem byl šťastný. Měl jsem tady milující a tolerantní ženu, práci která mě bavila a přátele. Prostě skvělý život. Pět let jsem odolával matčiným prosbám k návratu a různým lákavým pracovním nabídkám, za kterými jsem tušil, že v nich má prsty matka. Časem ale přišla její autohavárie, při které málem zemřela. Vyvázla s trvalými následky a ty byly důvodem mého návratu do Prahy. I když jsem k matce necítil přílišné city, přeci jenom jich bylo dost na to, abychom se s Marcelou nastěhovali k matce do její záběhlické vily. Nevím jestli vlivem několikaletého odloučení nebo vinou úrazu se některé její názory změnily. Bohužel ne k lepšímu. Už netrvala na tom, abych byl samostatný, ale naopak co nejvíc hýčkaný. Jsem přeci živitel rodiny, takže se mám soustředit na práci a vše ostatní nechat na ní a především na Marcele, kterou přesvědčila aby se vzdala zaměstnání a starala se o chod domácnosti. Byl jsem překvapený, jak snadno se Marcela nechala matkou zmanipulovat. Vzájemně si padly do oka a během pár let jsem bydlel s matkou a jejím klonem. Chodil jsem jen do práce a domů a na můj oblíbený tenis a volejbal jsem mohl zapomenout. Přece je nenechám samotné doma. Již jsem se zmínil, že nemám v povaze klást odpor a vůbec nesnáším hádky a debaty, takže jsem pomalu přijal roli tuplovaného podpantofláče.

      Do svých pětačtyřiceti, jak jsem se zmínil v úvodu, jsem žil nudným stereotypním životem, kdy jsem dělal kariéru, hromadil majeteček a kila. Pak nastal druhý životní zlom, který opět zamíchal mým životem. Lehký infarkt myokardu. Tato událost vystrašila nejenom mě ale i matku s manželkou. Na radu lékaře změnily stravovací návyky celé naší rodiny a představte si nutily, ano, ano, nutily mě, abych začal se sebou něco dělat. Začal jsem chodit do posilovny, hrát tenis a kolegové z práce mě zasvětili do squashe. Během dvou let jsem shodil sedmnáct kilo a dostal se tak na váhu a fyzičku, kterou jsem měl při návratu do Prahy. A světe div se, dokonce jsem se stal i atraktivním pro kolegyně z práce. Zde musím podotknout, že pro kolegyně poměrně mladé. Mé sebevědomí narostlo do překvapujících výšin. Dokonce tak vysoko, že jsem si pořídil milenku. Právě jednu z mých mladých kolegyň. Vzhledem k tomu, že mám časově náročnou práci a k mým povinnostem patří i občasné služební cesty, nebyl jsem doma nikterak nápadný. Naopak ženě imponovalo, jak mě obdivují její kamarádky a jak mě ho závidí. Začala obměňovat a modernizovat můj šatník, což také kvitovala má milenka. Ach, jak mě bylo po letech krásně. Vše bylo zalito sluncem a láskou na všech frontách.

      Tedy až do posledních vánoc a třetího dárku, kdy po rozbalení na mne vykouklo desatero bílých moderních trenkoslipů. "Hezké viď miláčku, nemohla jsem se už koukat na ty tvoje zánovní vytahaný trenýrky. Tyhle ti budou slušet mnohem víc," pravila Marcela. Nečekala na moji odpověď a počala rozbalovat další dárky. Je fakt, že co se týče oblečení, má Marcela celkem vkus a co mi koupila, mě vždy perfektně sedlo. Ne jinak tomu bylo i s tímto novým spodním prádlem. Ta pravá katastrofa nastala za dva dny. Zrovna jsem něco v pracovně dělal na počítači, když se ode dveří ozvalo: " PRASE!!!" Zvedl jsem hlavu. Ve dveřích stála Marcela a v rukou držela naruby obrácené mé nové použité slipy. A i z té dálky byla vidět na bílé látce, mezi půlkami, skořicová čárka. "To se neumíš pořádně utřít ? Bude ti padesát a chováš se jak malej harant. Jsi fakt prase. Doufám, že to půjde vyprat!" Poté, co mne takto mile upozornila na malou intimní nehodu, odešla. Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Styděl jsem se a přemýšlel, jak se mi to mohlo stát. Vždyť dodržuji všechny hygienické návyky od dětství vštěpované mojí matkou. Že by nedůslednost? Je fakt, že jsem během vánoc splácal páté přes deváté a bylo mi pak těžko. Přemýšlel jsem, až se mi z hlavy kouřilo, a pak jsem na to přišel. Nikdy jsem neměl bílé prádlo! Moje staré slipy měly vždy nějakou barvu. Nikdy nebyly bílé. Byl jsem odhodlaný si od teď dávat pozor. Bohužel se mi to nedařilo. I přes to, že jsem se soustředil, se čas od času na mém prádle skořicová čárka objevila. Začal jsem být zoufalý. Koupil jsem si dalších deset náhradních trenek, abych je v případě nehody mohl obratem vyměnit a špinavé zahodit. Vzhledem k tomu, že jedny stály skoro tři stovky, se vánoční dárek začal jaksi prodražovat. Ale jiné východisko, jak se již víckrát před manželkou neponížit, jsem zatím nenašel.
      Jednou jsem se pokusil, když měla dobrou náladu, což většinou bývá před usnutím a po sexu, nenápadně nadhodit, že se v novém spodním prádle cítím skvěle, ale že barva se mi nelíbí. " Ale lásko, bílá barva je pěkná a tobě moc sluší, tak si nevymejšlej." A bylo po debatě. Začínal jsem pomalu propadat beznaději, dokonce jsem se se svým problémem svěřil kamarádům v hospodě, kam jsme vždycky zašli po squashi. Dozvěděl jsem se, že je to naprosto normální a stane se to každému. Stačí jen nenosit bílé slipy. Vždyť kdo nosí bílé prádlo? I náš firemní lékař potvrdil, že skořicovým čárkám se nedá zabránit. Může za to nevědomá samovolná plynatost, která ve spojení s potem způsobuje onu nepříjemnost. A u jedinců s nadměrným ochlupením, mezi které se bohužel řadím i já, je riziko o to větší. Smířil jsem se tím tedy. Nakoupil jsem tmavé trencle a měnil si je při příchodu a odchodu z práce. Jestliže je to ale normální, tak podobný problém musí mít přeci i moje žena. Zašel jsem do technické místnosti, kde máme pračku a koš s prádlem. Vysypal jsem obsah na zem a ve špinavých svršcích našel čtyři manželčiny tanga. Je na nich sice jen malý kousek látky, který je na zadku, tedy lépe řečeno v zadku.Všechny byly ale bohužel čisté. Ano, bohužel. Přál jsem si, abych alespoň na jedněch našel třeba jen nepatrnou skvrnku a potvrdila se tak doktorova slova. Ale nic. Zhroutil jsem se na zem a dal se do pláče. Asi po půl hodině, kdy jsem jen koukal do prázdna a zároveň přemýšlel, jsem vstal a byl se vším smířenej. Smířenej s tím, že se budu muset oholit kolem řitního otvoru, soustředit se na utírání zadku a následné mytí v umyvadle. Po příchodu do práce, svléknut bílé a obléknout provozní spoďáry a při odchodu zase naopak. Tak s tím vším jsem se smířil. Po dvou měsících se ze všech těchto úkonů stala rutina. Pouze na to holení jsem si nemohl zvyknout, zejména na to jak mi za dva dny začínaly růst nové chlupy. Život šel dál, pěkně zapadlý zpátky do kolejí stereotypu všedních dní.
      Tedy až do předvčerejška. Manželka ráno výjimečně vstala dřív, protože se domluvila s nějakou kamarádku, že pojedou už takhle brzy, stoupnout si ke vchodu nějakého butiku, který měl ode dneška velké slevy. Prý aby tak zvýšily možnost výběru a úspěšného nákupu. Měl jsem už také lehké spaní a šramot a šustění, který vytvářela, v okamžiku kdy vstala z postele, mě zlehka probouzel. Pomalu jsem otevřel jedno oko a dostalo se mi zajímavého úkazu. Marcela byla ve zvláštním postoji vedle postele. Nohy měla přikrčené, trochu od sebe, vystrčený holý zadek a byla v mírném předklonu. Nejdříve jsem myslel, že provádí nějaké cviky. Už před nějakou dobou jsem si říkal, že by měla taky začít trochu něco se sebou dělat. Na svůj věk měla celkem pěknou postavu, ale stárnutí se zastavit nedá. Na některých partiích, především Marceliném bříšku, už stáří bylo celkem znát. Asi za dvě sekundy si natáhla kalhotky, takže o rozcvičku nešlo. Pak něco hodila do koše a už normálně pokračovala v oblékání. Po chvíli odešla z ložnice. Ležel jsem stále v posteli a před očima měl ten divný polodřep. Vzpomněl jsem si, že něco hodila do koše. Vstal jsem z lože a nahlédl pod stůl do odpadků. Na vrchu ležel jemně zmuchlaný papír. Rozbalil jsem ho a v rukou držel asi patnáct centimetrů dlouhý a čtyři široký trojúhelník. Vůbec ale vůbec jsem netušil od čeho by mohl být.
      Napadlo mě se podívat do Marceliných šuplíků. Ve druhém jsem objevil krabičku se stejným logem, jaký byl na papírku. Byla to krabička se slipovými vložkami! Zůstal jsem stát jako opařený a cítil jak ve mně začíná vařit krev. Tak já se tři měsíce trápím, holím si dokonce i prdel a ona si klidně používá vložky. Tak tohle teda né! Natáhl jsem na sebe ty zkurvený bílý slipy, ze šuplete, vzal do ruky všechny, co byly u vnitř a rychle seběhl do kuchyně, kde Marcela právě snídala. Mrsknul jsem prádlem o stůl a spustil: "Tak ty mě budeš říkat prase? Ty, která si dáváš srabácky do kalhotek kus buničiny, mě budeš nadávat do prasat? Seru ti na bílý zasraný slipy ! Víš vůbec jak mě je a co prožívám!? Tak a odedneška mi nikdo, opakuji nikdo nebude říkat co mám dělat, co si oblíkat a vůbec mi nikdo už nebude do ničeho kecat. Je to jasný?" Stál jsem nad Marcelou celý brunátný v obličeji a řval jako smyslu zbavený. Asi ze mne musel jít opravdový strach, protože takový výraz v Marcelině obličeji jsem viděl jen jednou na dovolené ve Španělsku, když v hotelovém pokoji objevila na zdi velkého pavouka.. Při tom, co se mi z úst řinuly všechny nashromážděné ústrky, jsem postupně bral do rukou všechny spoďáry a demonstrativně je před ní páral a trhal. Na konec jsem ze sebe svlékl i ty poslední, abych je zničené hodil ženě na hlavu. Odcházel jsem hrdě středem zcela nahý. Ve dveřích jsem se srazil s matkou, kterou probudil hluk a šla se podívat co se to děje. Leknutím vyjekla když spatřila svého syna oděného pouze do svého vlastního vzteku. "A ty už mě taky nebudeš srát," procedil jsem skrz zuby, aniž bych se na ni podíval nebo jen otočil hlavou.
      Vrátil jsem se do ložnice, sedl si na postel a cítil, jak ze mne vyprchává vztek. Pomalu jsem si začal uvědomovat, co se vlastně odehrálo. Byl jsem překvapený, kde se ten nával ve mně vzal. Odkud vzešla ta odvaha a ten vzdor? Ani jsem nevěděl, že můj hlas je schopen takové síly a hlasitosti. Za půl hodiny jsem byl již zcela klidný a přemýšlel jaké následky asi bude mít to mé ranní extempore. Asi za hodinu jsem se oblékl a potichu, abych náhodou nepotkal matku nebo ženu, o které jsem nevěděl, zda-li odešla, se vytratil z domu a odjel do práce. Cestou a pak i v kanceláři, jsem pořád myslel na to, co řeknu po návratu domů. Představoval jsem si, jak obě sedí vedle sebe v kuchyni u stolu, bubnují prsty do desky a svým pohledem mě vyzývají k vysvětlení a omluvě. Při tomto pomyšlení, jsem cítil jak jsem polknul a jak mi přeskočil ohryzek v krku. V tom mi zazvonil mobil. Viděl jsem, že je to Marcela. Chtělo se mi ho vyhodit z okna, nebo utopit v záchodu... Párkrát jsem se z hluboka nadechl a nakonec hovor přijal. "Haló?" Řekl jsem nesměle. "Ahoj miláčku, jsem v tom butiku, jak jsem ti říkala." Její hlas zněl jako by se nic ráno nestalo. Dokonce mě i napadlo, jestli se mi to jen nezdálo nebo jestli se to neodehrálo jen v mé hlavě. "Víš, nevěděla jsem, že ti ta bílá tolik vadí a že se v nich necítíš dobře," pravila již omluvným hlesem. "Mají tady taky výběr pánských slipů, ráda bych ti jich pár koupila, jakou chceš barvu?" V tu chvíli jsem věděl, že od teď už bude vše jinak, že nastala nová etapa a že náš dům dostal nového pána. V odrazu matného skla sekretáře jsem viděl, že mám na tváři lehký úsměv vítěze, který právě dorazil do cíle přetěžkého závodu. Ve zpocené ruce jsem držel telefon a pevným, odměřeným hlasem jsem pravil: "Jestli si mohu vybrat, tak HNĚDOU…"

S laskavým svolením po autorském čtení Thájmsům předal Pan Roman.

letem dubnem

      Už roky si říkám, že naši předkové při pojmenovávání měsíců (respektive počeštění názvů) neodvedli zrovna kvalitní práci. Když už už jsme se chtěli lišit od podstatného zbytku světa, chtělo nad vymýšlením názvů přeci jen posedět déle. Dobrá, leden společně s únorem celkem vyšel, ale co březen? Proboha, co je březí? Příroda je stále ještě buď pod sněhem nebo jen prostě šedivá. S výjimkou prvosenek a bledulí abys březost přírody pohledal. Vše marné. A to prý máme globální oteplování:-) Naopak duben se měl jmenovat květen. To už příroda pučí na plno a fantastickou vůní všude kolem bývám mile překvapen každým rokem. Navíc všechny stromy nejprve kvetou a teprve později postupně přes trsy květů začíná vylézat jejich listí. Tak v květnu klidně ten duben, i když za kamny zřejmě už dávno nebudem...:-)

      Tak tedy duben. Aprílovým žertíkem jsem se dostal z MNM do Olomouce a v jejím centru objevil fantastickou vyhlídku ve střechách kostela svatého Mořice. Jakto, že jsme ji již dříve neobjevili se Skoumalem? Přístupovou věží samotnou navíc vede dvojité točité schodiště (pro každý směr zvlášť), což je vychytávka hodná obdivu našich předků. Navíc obrazový klam, který schodiště vyvolává si nezadá s kdejakým bludištěm: "Kua, tak kde jsou ti lidi, co šli naproti...?" To byl začátek měsíce, který vyšel na maximum. První skutečně hřejivé paprsky slunce do zimou skřehlých zad na zahrádce kousek od Olomoucké Flóry si budu taky ještě dlouho pamatovat:-)
      Začátek dubna přinesl mimojiné i české hokejové finále, přičemž ono slovíčko české letos jaksi nesedí. Ve finále se objevil zaslouženě Třinec a s lehkostí sobě vlastní překvapivě hrající Vítkovice. Pohár po pátém utkání nakonec zůstal zaslouženě na Gorolii, protože Vítkovicím se Třinec převálcovat už nedařilo. Ale jejich čtvrtý vzájemný duel by měl být přiložen k tomu nejlepšímu, co se kdy u nás hrálo. V gorolských alejích bylo ještě týden pořádně nablito a dle ověřených zpráv přišla hokejová horečka i přes absenci digitální televize na celý GONAP. To jen, kdyby se někdo divil, že ve Werk aréně měli pořád vyprodáno:-)
      Společnou akci nás lidí, kteří spolu mluvíme, jsme opět nezažili. Já se musel rozhodnout, zda strávím velikonoce tradičně na Pecce nebo v Kopru u Pivků. Bylo to velmi nepříjemné rozhodování, kór když netradičně pozdní velikonoce slibovaly nádherné počasí. Zvítězil Kopr a tak blízká setkání jiného druhu nechávám na další měsíc. Oprávněně, poáč se chystá tradiční podzimní Oldřichovický dejchánek. Na druhou stranu, co se týče setkávání, jsme po novoročním fatálním výpadku komunikace si s Kufberkem právě v dubnu všechno vynahradili. Kufberek se stal vášnivým návštěvníkem slevomatů a díky tomu jsme se podívali i do podniků, kam by nás to nikdy předtím netáhlo...:-)
      A poslední věc, kterou se rozhodně musím pochlubit, je moje výkonnost. Pět stovek kilometrů za šest dní mi dalo vzpomenout na doby dávno zašlé slávy. Ani v jeden den však nešlo o nějaké tupé hltání kilometrů. Příroda Opičích hor lákala a jak víte, tady jde o slušný graf EKG. Celkově jsem za duben natočil přes tisícovku. Výsledek? Fantastická fyzička a žádný problém se spánkem. Večer jsem jako mimino...:-) A vidíte, nakonec se mi ta nechutná politika do dubna vůbec nevloudila, což je moc moc dobře. Stačily jedny Thájmsy, které byly takříkajíc o hovně...

110427
Pozn.: GONAP je Gorolski Park Narodowy a nachází se (stejně jako Gorolia) za Třincem v jablunkovských kopcích...
Medvěd:-)