chat

Akce roku 2013

Náš diář

sobota 21. září

Náš včerejší Pop-Popický plán byl zcela jasný. A o sobotní taškařici se starala znovu (zcela vyjímečně - děkujeme!) Jytule. Hlavním plánem druhého dne bylo pokud možno úspěšné přemístění koštérů za velkou moravskou louži a přilehlé moravské velikány:-) Totiž do Mikulova. Důvod? Řízená degustace po předchozím výplazu na Svatý Kopeček. Zkuste vysvětlovat Dusalce, že výšlap je nekompromisně nutný. Pro povzbuzení všech zbývajících chutí:-) A třeba i proto, že v ceně "výplazu" je i následné (ne)vinná degustace. Přičemž kontrolní bod (k oprávnění následné degustace), je právě nahoře...

      Přiznám se, že jsem byl zklamán. Obvyklý (nejen) jihomoravský, ale především vikýřovický generál byl nezvykle upozaděn. Netuším proč. Ale Květa ráno nikoho nebudila ba nevyhazovala z postelí. Nekontrolovala ranní úklid, ani pravidelnou výměnu prádla v šest nula pět. Tímto fatálním pochybením normálně spolehlivých členů výpravy zůstali Vítek s Mulou ráno mrtví dost dlouho na to, aby byl ohrožen společný odjezd jediným možným antabusem do Mikulova. Až v bezprostředním ohrožení a ve vznikajícím čase nezadržitelného průseru se Květa projevila všemi od rána očekávaným způsobem. A tak vlastně ani nevím, zda oba dříve zmínění pánové snídali před kvapným úprkem na rozcestí. Prý až moc rychle:-)
      Bydlíme sice na nádraží (respektive k nádražce přilehlé ubikaci), ale na nejbližší antabus musíme přeci relativně daleko a svižně k nejbližší křižovatce za Popicemi, což znamená ostrý čtvrthodinový pochod. Ano, správně. Něco pro věčně remcající Dusalku:-) Nicméně s přehledem stíháme. Dokonce s rezervou a s obrovským údivem řidiče našeho přibližovadla: "Tady je zastávka?" Jytule jasně všechny přesvědčivě a drsně (jak to přirozeně umí:-) přivedla až sem. A mohli jsme (sami dva, kdybych měl rychlejší reakce:-) mít dokonce i luxusní odvoz do cíle, poáč na křižovatce stálo neznámé auto s (pro mne) známou tváří vyptávající se na cestu. Ani vlastně nevíme, kdo z nás dvou byl překvapen více:-)
      Zmíněný krutě přeplněný antabus nás nakonec všechny pobral. Byť nikdo z nás nečekal, že haškova VHD bude až takhle narvaná. Školská omladina naštěstí vystoupila hned ve Věstonicích am See a zbytek cesty byl přeci jen pro všechny zbývající (a v klidu) pohodlnější.
      Prvním společným úkolem v Mikulově pod Kopečkem (Nikolsdorf un der berg:-) byly záchody. Květa se, jsouc podcenivší ranní kvapík, statečně držela až do neotřelé, originální, příjemné a hlavně nedaleké kafetérie. Průzkum jejího prostoru (myšleno vinárenské prostory pochopitelně:-) jsme se nakonec rádi věnovali úplně všichni. Hned několik různých důmyslných prostorů z různé doby a jiných nápadů tvoří pro lidskou potěchu příjemný slepenec. Přičemž nejde o nadávku. Naopak. Každý si tady našel kus svého. A já třeba i ranního vyprošťovacího panáčka u sympatické a milé šenkýřky:-)
      Byl však nejvyšší čas vyrazit do "downtownu." Tady v Nikolsbergu un der Berg jde samozřejmě o jasný uptown. Vstup na náměstí je ještě rozpačitý (vstupní "brána" se před lety až tak úplně nepovedla...), ale pak nás snad všechny město přirozeně sebere. Některé při vzpomínkách na pubertální prenatál, zbytek třeba na mikulovskou (přeci jen) poněkud ospalou, jinak příjemnou atmosféru. Stanki nabízí burčáček, nějaký ten mls a lidé kolem pozorují stejně jako my "vír velkoměsta." Je tady vážně fajn:-)
      Zámek jsme pochopitelně nemohli vynechat. Dokonce až na horní nádvoří. Vnitřek nás nelákal, protože po válce zcela vyhořel a dneska je vším možným než historií. Byť městu vážně velmi sluší. Vracíme se dolů. Hlad nám naopak velel k ústupu do downtownu. Pravda, irský pub nesedl úplně všem mým přátelům, ale já jsem si pořád jist, že jde o jeden z nejlepších prostorů k vyhledávané mikulovské restauraci:-)
      Po hutném (jasně, jak pro koho:-) obědě byl nejvyšší čas vystartovat znovu zpátky do uptownu směrem pod Kopeček. U bývalých kasáren nás už čekal předem domluvený průvodce CHKO Pálava, jehož přítomnost inspirovala Dusalku k mnoha standardně uštěpačným poznámkám. A také k následným přirozeným protivenstvím, kterým stejně průvodce přišel na chuť. Musel. A odvděčil se:-)
      Průvodce se vážně snažil a protáhl nás (pro mne částečně) známou trasou až na Svatý Kopeček. Pak po nezbytném výkladu o historii a přírodě však brázdíme neuvěřitelně "vysokohorský" terén (hřeben) dále k východu. A i já chápu (vida...:-), že ochranu si zdejší kopce zaslouží. Poznáváme dokonce i hovnivála!
      Ještě o kus dále, na konci všech možných i nemožných cest (s předchozím "kartáčem" cyklistů:-) a nad bývalým kamenolomem nevěřícně čučíme do díry pod sebou asi úplně všichni. Pak nás čekal už "jenom" sešup k nástupu túry a moje úvahy nad myšlenkami velmi mladých letušek, které si upřímně vykládaly o tom, jak vypadá život, poáč mne starce mohly ve svých myslích v klidu ignorovat. Zapomněl jsem zmínit (zcela logicky, poáč stařec:-), že náš průvodce se patřičně na vysokohorskou tůru vyzbrojil a potěšil nejen naši Jytuli, ale i našeho krasavce (misáka) Dusalku:-)

Klidně to tady napíšu: Víno je na jižní Moravě významný byznys. A tady v Mikulově velmi hustý byznys. "Mikulov je větší pojem než naše vesnička," zřejmě si myslí domorodci a podle divné formulky se také chovají. Přesně odtud musí (jak jsem pochopil) pocházet známé heslo (či definice): "Dá sa. Nedá sa. Dá sa Pražákom." Vinařský byznys krutě dohnaný do nepřirozeného extrému, kdy už si nikdo ani nehraje na to, aby se aspoň snažil tvářit upřímně. Takový Václavák. Či Stodolní, abych zůstal MOM přízemní:-) Ale smysl přirozeného byznysu asi těžko pochopí někdo, kdo nebyl třeba v Tyrolích. A zkurví vlastní hloupostí (a pocitu dokonalosti), co může...

      Takže mne mikulovská degustace vůbec nebrala. Skvělý včerejší Málek byl nahrazen namachrovaným frajírkem, který věděl, že tenhle byznys skončí asi za tři čtvrtě hodiny. Škoda... Mno nic. Ani další zastavení v odhlehlé vinárně na moravské úrovni mne nebralo. A byl jsem rád ve finále, že ostatní zablokovali svou koupí šenkýřku natolik, že toho měla moc. Byla na to sama...:-)
      Rozdělili jsme se. Někdo chtěl posedět (já), jiný projít kus další cesty a nakoupit. Sraz byl jasný - na nástupišti u antabusu. Našli jsme se zcela v pohodě. Počasí bylo celý den aprílové a vlastně k dalšímu pochodování vůbec nevybízelo. Čekáme na svůj spoj s vysvobozením a mírné pachuti na patře. Přitom třeba velmi rád vzpomínám na šenkýřku, která mi na náměstí prodala burčák (Müller Thurgau) ze zítřejších zásob:-)
      "Kamže to jedete? Tam jsem nikdy nezastavoval!" Luxusní a vlastně očekávaná upřímnost řidiče. K tomu jsme si ve vozidle konečně všichni sedli. A občas i sledovali scenérii kolem. Bílá skaliska Pálavy se u Bulhar nádherně rozzářila v zapadajícím slunci a někde tady jsem dostal nápad na zítřejší trip. V klidu dojíždíme na "naše" rozcestí a docházíme při zapadajícím slunci za stále neutuchající špačkovské střelby do "našich" Popic.

Večerní plán jsme měli jediný možný: Posedíme "doma." Naštěstí se počasí natolik umoudřilo, že jsme mohli připravit stůl, pohoštění, připravené vzorky, vzbudit Květu (vtip!) a sedět na uzavřené zahrádce naší ubytovací "nádražky." Připravili jsme vše, co jsme přivezli a našli, k hostině, ochutnávání a dobré náladě. Všichni se na naší uzavřené zahrádce (17b...:-) nakonec objevili a poklábosili. K jisté Květině nespokojenosti s "hučící omladinou," jsme se bavili kamsi za půlnoc. To už spali nejen špačci, ale i okolní střelba. Zůstali jsme jen my a dobrá nálada. Byl nám všem moc fajn. Dobrý večer:-)

16.10.2013
medvěd:-)

Fotky z Mikulova

Pravda, není jich zrovna málo. A to jsem musel rozdělit celý víkend aspoň na třetiny. Atmosféra byla a podmínky pro focení dokonalé. Počínaje ranní kafetérií a konče (třeba) zpátky v Popicích. Pohoda...:-)