chat

Akce roku 2010

Náš diář

2. až 5. dubna

      Nedělní ráno a pohoda. Dneska se splnil sen babi Laštovičkové a nenašel se jediný odvážlivec, který by si drze dovolil otravovat v pařeništi dříve než před devátou hodinou. Co vám budu vykládat, na Pecce se spalo vždycky dobře! U bohatě prostřeného stolu jsme se sice scházeli jako švábi na pivo, ale před polednem už jsme měli vstávací fázi úspěšně zakončili a přešli do fáze následné - vymýšlecí. Každý samozřejmě podle svých možností a potřeb ...

      Zatímco Karel (stavbyvedoucího myslím, samodeci:-) s Pepou se pustili do estetizace garáže a vymýšleli, jak dát dohromady barpult, já byl překvapen, že meterologům tradičně nevyšla předpověď a venku se stále více tulilo sluníčko. Obědvat hodinu po snídani mi přišlo poněkud divné a tak jsem raději vyrazil na Pecku. Schválně jsem vynechal tradiční zkratku na náměstí a raději jsem vyrazil po silnici kolem kovárny. Odměnou mi bylo vyfoukané podnebí, ve kterém se fotilo úplně samo, natožpak malebná Pecka. I proto stránka trpí takovým velkým množstvím fotek. Věřte, že jich původně bylo mnohonásobně více!
      "Doktore, vy jste se zase kochal?" Úplně tak nějak jsem si připadal. Na hradě jsem byl cobydup a o chvíli později jsem musel kvitovat, jak geniální je přístupová cesta od parkoviště ku hradu. Majestátnost hradu by lépe jinde snad ani nemohla vyniknout. Na parkoviště jsem samozřejmě nemohl obdivovat peckovský skipark s bezkonkurenční cenou celodenního skipasu platného na všechny lanovky na tomto svahu za neuvěřitelných 140! Z obrázku je každému jasné, jak parádní služby jsou zde nabízeny. Schválně, kolik vleků a lanovek jste napočítali?
      Nohy mne nakonec vynesly až k Vidonicím. Jasan, známé topoly lemující cestu ku Pecce jsem neminul, jen mne zklamaly Krkonoše utopené v mlze. Škoda. Zato posezení na křižovatce u Vidonic je sympatické stejně jako výhled na Zvičinu. A právě tam si mne vyzvedl Pepa, abychom se vydali do NjůBí. Proč? Přece pro pec!
      To máte: najít klíče, otevřít vrata hangáru, nastartovat vysokozdižný vozejk, najít klíče od druhého hangáru, otevřít jeho vrata, naložit paletu s pecí na vozejk, odjet z hangáru, zavřít druhé vrata, naložit pec na pick-up, uložit vozejk, najít klíče, zamnknout první vrata, naložit propriety, vzpomenout si, co jsme ještě chtěli vzít a nakonec vyrazit v dvoučlenné koloně zpátky do hor. Samozřejmě v klídku a pohodě, aby pec na Pecku náhodou nedošla k újmě. Věřte, nedošla.
      Tomu říkám pořádně zmenežovat akci: Charlie s Marťasem Beranovým tak přijíždějí akorát a koukají, že likvidace sršňů je jen drobnou záležitostí proti tomu, co nás čeká: "Když já byl mladej, vynesl jsem ten pec sám na ocasu," povídá Karel demolition man a mi tady trapně postupujeme step by step, spíš schod za schodem. Vše je samozřejmě korunováno úspěchem a i babiččina nálada stoupá do nevídaných výšin. Z čerstvě dovezeného dřeva vyskládám elegantně zásobníky a může přijít první zážeh. Pozor: kamna nečoudí! Spokojenost zavládla na všech stranách. To chce panáka!
      "Líbáš jako bůh," neříkala Léňa mně, ale stejnojmenný film nám rozhodně dobře naplnil večer. To však až potom, co jsme poseděli do deště u ohně. Až ten nás definitivně vyhnal a petry v garáži už dneska mohly topit naplno. Před usnutím nemohly chybět tradiční společenské hry. Paráda.
      Vida, pondělí. Hody hody doprovody, výslužka a snídaně, která se nám nějak protáhla až do oběda. Hlavně pohoda a klídek. Před jednou odjíždím z Pecky a až cestou do Staré Páky máme čas pokecat s Charliem. Dříve nějak nebyl čas nebo co.
      Jak předvídavé od Charlieho bylo, že mne odvezl až tady na pitoreskní staropácké nádraží. Z Borovnice se totiž po chvíli doplazil odporný oranžový socanský opotěný plech. Do toho bych vážně nevlezl a Charlie by mne musel dovézt někam jinam...

Přátelé, díky za PECka Pecku. Až zase budete potřebovat pomoct, ozvěte se.
13.4.2010  medvěd:-)

co se tradičně nevešlo do článku...