DEŠTNÁ - ORLIČKY
21. až 23. září

- účastníci - ... - itinerář - - pátek - Choceň - Mostek - Seč - Sudslava - Polom - Proruby - Nové Litice - Potštejn / Litice nad Orlicí - Záchlumí - Rybná nad Zdobnicí - Slatina nad Zdobnicí - Pěčín - Rokytnice v Orlických horách - Nebeská Rybná - chata na Kovárně - Kunčina Ves - Kačerov - Velký Uhřínov - Tisovec - Jedlová v Orlických horách - Mnichovy - sobota - pohodová válečka na a kolem chaty, večer bazén a v něm těžké ragby... - neděle - Mnichovy - Jedlová v Orlických horách - Deštné v Orlických horách - sedlo Šerlich - Bedřichovka - Kunštát - Orlické Záhoří - Nová Ves - Neratov - Bartošovice v Orlických horách - Zemská Brána - Klášterec nad Orlicí - Pastviny - Nekoř - Šedivec - Letohrad - Hnátnice - Vačkov (Úštý nad Orlicí)

Pozor! Stránka má zvukové pozadí jen pro otrlé! Pařba na chatě na Mnichové byla organizována za účelem odpočinku od běžných životních starostí a v mnoha případech z nás šlo i odpočinutí od svých drahých poloviček. Alespoň tak to tvrdili Chlumečáci, kteří pojali zájezd za pivem jako svou akci. Charlie jím onu myšlenku trošku naboural tím, že pozval i nás se Zippem. Jsme mu za pozvání vděční a doufáme, že jsme zase tak nezavazeli, a že Charliemu chlumečáci odpustili. Za mne i Zippa mohu prohlásit: Byla radost mezi váma pobejt! - odjezd z Chocně kolem bedel -       Sraz se Zippem máme o půl desáté na nádraží v Chocni. Ještě do Třebové bylo nádherné počasí. Jasno a teplo. V MNM bylo podstatně horší, poáč chcalo. Nakonec bylo choceňské oblačno bez deště příjemným kompromisem.       "Nezajdeme někam na RVP?" Ptá se Zipp a jakoby tušil, že mne nemusí dvakrát překecávat. Fčerejší závěrečka v Klenbě byla opět brutální a mohu říct, že v tuto chvíli jsem ještě stále připojen. (Něco mi říká, že odpojit se dnes už nestihnu...) Přímo na choceňském centralplacu vcházíme do restaurace. Máme štěstí na Géčko a já navíc na dobrý vývar. Naštěstí jsme dali jen jedno pivo.       První kilometry z Chocně pěkně do kopce přes Mostek nám daly pořádně zabrat. Navíc začalo drobně poprchávat. První les, kterým projíždíme nám přináší překvapení: jsa zblbnut ze fčerejšího sběru hub (Po čtyřech letech od Norska je poprvé rád sbírám, poáč konečně ROSTOU!), koukám jen tak za jízdy kolem a najednou můj zrak zakotví na jednu plantage velikou tak deset na deset metrů. Jedna bedla vedle druhé a přímo u cesty! Nedá se nic jiného dělat než že zastavujeme a daváme se do sběru. Za malou chvíli máme 59 kousků v batohu. (Počet jsem upřesnil až na chatě při šniclování.) Ani nedaleká střelba nějakého šílence - rozuměj myslivce - nás od sběru neodradila. S úlovkem jsme se pochopitelně museli pochlubit a hlavně zaúkolovat Charlieho nákupem patřičných surovin. - Podorlicko -       Podorlicko je krásný kraj, který je pro cyklistu maximálně stvořený. Až na pár hlavních silnic lze jezdit v klidu a bez provozu od vesnice k vesnici a z kopce do kopce. Takhle přesně jsme přes Sudslavu, Polom a Proruby dojeli pod hrad Potštejn do stejnojmenné obce. Orlice tady zrovna končí svůj tok ze sevření v hlubokém kaňonu. My míříme na hrad. Pěkně po žluté značce, která znenadání odbočuje z krásné aleje kolem řeky do typické ZVZ (zkurvená varhaníkova zkratka, pro ty, kteří nevědí) plné bahna a prudkého stoupání. Na hradě se zdržujeme jen známkou a míříme opět dolů. Máme hlad a potřebujeme se zahřát v hospodě. Nejvhodnější a nejvlídnější nám připadá na náměstí Slávie a dojem z piva a dršťkovky to jen potvrzuje.       Ve dvě hodiny odpoledne se naloďujeme na vlak, poáč v mezi Potštejnem a Liticemi v podstatě neexistuje žádná cesta. Jen voda a železnice. Tunelem pod hradem vjíždíme na konec světa. Litice tak skutečně působí. Cesta sem vede jen ze Záchlumí a od návsi pokračuje jen k hradu. Obrovský hradní palác překvapuje, poáč bych tady hledal jen malý hrádek. Zipp na mne čekal ve vsi, poáč nemá natrénováno a tuší, že sil bude ještě třeba. Je nám hodně líto, že nemáme čas na místní hospodu. Je velmi sympatická a mají tady Géčko! Proti proudu řeky vyjíždíme do hor. - Konečně hory! -       Za Záchlumím přejíždíme hlavní cestu č.14 a profil krajiny se pořádně mění. Začínáme stoupat do skutečných hor. Ve Pěčíně jsme se na chvíli stavili na ranní kafe a nanuk. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Hospoda by mi měla být povědomá, poáč před jedenácti lety (fuj!!!) jsme tady byli na pivo. V nedaleké Kameničné to koneckonců zná hodně z nás. Leč hospodu jsem nepoznal. Až na křižovatce poznávám druhou hospodu. Ano, to je ona!       Z Pěčína do Rokytnice cesta takřka stále stoupá a na mnoha místech jdeme pěšky. Zipp má jízdy docela dost. Vzpomíná na svou dávnou fyzičku. Poprvé na nás párkrát mrknul oskar.       Rokytnice jsme se jen tat tak dotkli a odbočujeme. Další cestu nemá cenu popisovat. Stačí jen názvy: Julinčino údolí, Nebeská Rybná. Je to v nich cítit, ne? Zastavujeme až na chatě Kovárna. V televizi zrovna promlouvá k "Mým národům" George Bush. Trochu nasloucháme a hodnotíme přenos jako slušnou propagandu. K tomu dáváme dva lahvoně, které mimořádně chutnají.       Před šestou vyjíždíme na poslední kus cesty. Venku hustě prší. Naštěstí ne na dlouho a po chvíli je v Kačerově déšť vystřídán zapadajícím sluncem! Objevuje se duha a stromořadí na klikatící se cestě vytváří se žloutnoucím listím nádhernou podzimní náladu. Sakra, kde jsme nechali foťák?!? V Uhřínově marně vyhlížíme otevřené dveře do hospody a tak už dorážíme poslední kousek cesty. Tříkilometrový sjezd na křižovatku u divného stromu nám móóóc chutná. Jen víme, že nás čeká posledních pět kilometrů do kopce. - večer na chatě -       Po sedmé hodině jsme v Mnichové na chatě. Zcela předpokládaně jsme poslední. Ale ani ostatní tady nejsou dlouho. Okamžitě se chytáme se Zippem piva a zábavy. Cestování máme dost a i se sportem jsme na tom podobně. Charlie se chytil organizování zápasů ve stolním tenisu, který dnes opravdu vynecháváme. Už na příjezdu si v autech chlumečáci předávali kazetu s nahrávkou slovenského . Urkitě tušíte, o který jde. Bavili jsme se jeho poslechem celé večery. Stále dokola.       Se Zippem jako první kolem půlnoci odpadáme. Ofšem ostatní ještě pořádně potáhnou, poáč Charlie pronesl něco ve stylu: "Dokud nedopijeme sud, spát se nejde!" Dopili kolem půl šesté ráno a zprostředkovaně jsme u toho byli fšichni, poáč se následný rachot nedal ani v nejmenším přeslechnou... - sobota -       "Tak kdopak, panáčkové, vstával dneska jako první?" Asi už na otázku nelze odpovědět vzhledem k velkému časovému rozptylu večerky. Fakt je, že na poslední chvíli odjíždí Pšenda s Hysanem do obchodu dokoupit suroviny. My ostatní mezitím pokračujeme v započaté cestě a hrajeme pinčes. Kdy bylo první pivo? Ale, přátelé, to je přece jedno! Hlavně že jedééém!       Po poledni a po návratu zásobovacího vozidla začínáme s Pšendou připravovat pokrmy dnešního dne: osm kusů pipek a k tomu padesát devět Pšendových koulí. (Pipky jsou kuřata a Pšendovy koule jsou malé bedly plněné sekanou. To pro pořádek a pro uklidnění Ivanky...) Ostatní mezitím pod vedením sporťáka rozehrávají turnaj v kriketu.       Co vám tady budu vykládat. Přežrali jsme jsme se dokonale. Chleba se ani moc nekonzumovalo. Kdo by si kazil chuť, že? Trošku jsme se dávali do kupy pinčesem, poáč hlavní hřeb večera měl teprve přijít: Bazén v nároďáku v šest večer. A kdo by chtěl jen tak klesnout definitivně ke dnu? - bazén -       Pod odborným vedením Pšendy jsme se kolem půl páté vydali na cestu do Deštné. Nikoli po cestě, nýbrž po necestě. Lesem, polem, loukou, kolem hospod, na které jsme si tak maximálně mohli nechat zajít chuť.       "Pánové, já tam mám ale do šesti dámy!" Povídá hned u vchodu maximální samice a správcová bazénu zároveň. (Teď mne napadlo: Skočila by pro někoho z nás, kdyby jsme se jakože topili? Měla by!)       "A kolik jim je?!" Povídá do protivky nadržený Charlie. "Třicetpět," dostane se mu odpovědi a Charlie už zamumlá něco jako: "Nevadí, i to je jebatelné!"       Vcházíme k bazénu a je nám dámami striktně zakázáno vmíšení se mezi ně. I tak už pochopily, s kým mají tu čest a za našeho pořádného potlesku odcházejí do šaten...       Nějakou chvíli se jen tak bezcílně mlátíme míčem po palici: "Pánové, ta skleněná výplň stojí tři tísíce! To abyste věděli," oznámila nám Odměřená. I tak jsme paní Nabroušenou přemluvili na jedno čepované Géčko. Na začátku to ještě šlo.       Když přicházelo do hustého, vymyslel sporťák další aktivitu: vodní ragby. Poměrně komplikovaně jsme byli rozděleni na dva mužstva a už se to mlelo. Červení (to jako my) nakonec o bod vyhráli nad černými. (Ftipně nás rozlišovala barva gumy na klíči...) Na rozhodující gól se přidal i sporťák k prohrávajícím.       Z bazénu jsme odcházeli totálně uřícení. Ani sprcha nepomohla a tak v rámci stabilizace jdeme na pivko, dvě, tři... Každému podle jeho potřeb. Některým stačilo i kafe či čaj. Jen ta řidká obsluha kdyby nebyla! - konec piva, náš i jehličí -       Většina z nás odchází po jednom pivu na chatu. Konvísek, Zipp, Charlie, Pšenda a já zůstáváme na další. A nebýt Hysana, který velmi příjemně překvapil a přijel pro nás autem, kdo ví, kdy bychom se vrátili na chatu.       Sud skutečně došel a tentokrát to byla půlnoc, kdy vyšuměl. Pár z nás ulítlo na Metallice a Floydech (co se týče zvuku) a na filmu se Saegalem (což byla fatální pi......), zatímco ostatní hráli pinec. Po půlnoci se lidi začali vytrácet a Jelcin nám stačil před usnutím spravit stůl na pinec, respektive jeho půlku, která se nám z ničeho nic zřítila k zemi podobně jako WTC.       Usínajícím jsme se pokoušeli dát do postele suda, což se povedlo až u Charlieho, který s ním spal do rána. Pak jsme u čtyřhry a jedné kozy vydrželi do dvou hodin po půlnoci. Je zvláštní, že ač jsme se kompletně vystřídali, ani jednou se mnou nikdo nevyhrál...       Následná zábavka se odehrála už jen u jehličí v kuchyni. Dokonce i zjemňovadlo v podobě originál River Tonicu jsme si našli. Spát se mohlo jít až po dopití Beefeatera. To měl pevně pod kontrolou, jakožto správný policajt, Péťa. O půl šesté jsme konečně zalezli do pelíšků. - slunečná neděle - - odjezd cyklistů -       Tak mám pocit, že jsem stále ještě připojen! Říkám si po desáté hodině, kdy jsem se konečně odvážil z postele dolů. Charlie je stále se sudem a vypadá, že jen tak brzy vstávat nebude. Cítím, že jsem ze fčerejšího bazénu pěkně dolámaný. Vaříme kafe a snažíme se do sebe vpravit nějaké jídlo. Venku je velmi příjemně a sedíme na schodech před chatou. Pšenda mezitím starostlivě vaří gulášovku a jako druhý chod připravuje špagety se sekanou.       Blíží se poledne a tak se se Zippem balíme na cestu. Jak já nenávidím to nedělní loučení. Nastalo ve dvanáct a po poslední společné fotce na schodech před chatou vyrážíme do prvních kilometrů. - sedlo Šerlich -       Šerlich dobyt!!! V jednu odpoledne. Máme po prvních deseti kilometrech dost a uklidňuje nás jen to, že dalších sedmdesát kilometrů máme víceméně zadarmo! Ano, čeká nás báječný sjezd do Orlického Záhoří a dále dolů kolem řeky. Mňam! Po cestě do sedla nám doslova vyrazil dech jakýsi masňák, který se rozhodl zajezdit si na kole po horách. Vzal tedy svého Boxtera, na rám auta namontoval držák na kolo a jel. Střecha samozřejmě nebyla! - U nás -       Máme za sebou 37 kilometrů a jsme v Bartošovicích. Cesta Záhořím je fakty slastná. Potkali jsme cyklistickou bandu pořádně zababušenou v bundách. Co se jim asi honilo hlavou při pohledu na nás, když si jedeme jen tak v dresu?       Musíme tady už někde zastavit. Nohy a zadky začínají protestovat. Našli jsme velmi útulnou hospodu U nás. Dřevěnka vevnitř vybavená jakože starosvětsky, s příjemnou obsluhou a dobrým pivem. Sotva jsem dosedl, dopadla na mne totální únava z víkendových "výkonů." Zipp je na to mnohem lépe. Jen jedno pivo a jedem. Až kilometr za hospodou Zipp přiznává, že by si dokázal představit, že bychom se "U nás" sjeli a přespali. Říct to dříve, dojeli bychom domů v pondělí. Urkitě! - Zemská brána -       Kousek za Bartošovicemi se Orlice rozhodla, že už ji nebaví dělat státní hranici a skalní průrvou zamířila do našeho vnitrozemí. Tomu místu se říká Zemská brána a rozhodně stojí za trochu nepohody, která spočívá ve špatné cestě kolem vody. Mezi skálami a vodou skutečně mnoho místa nezbylo a na několika místech je vidět, že když se voda byť jen kousek zvedne, neprojde tady ani myš! Hluboké údolí vypadá jako zmenšené Posázaví a navíc nemusíme zbytečně do kopců kolem, kudy vedou fšechny cesty.       Kostelec nad Orlicí přišel dříve než jsme čekali. Kaňon Orlice tady pomalu končí a plynule se řeka mění na vodné dielo Pastviny. Kolem je spousta hospod a my si představujeme, kterak tady v létě život jede. Cesta po levém břehu přehrady se fantasticky kroutí až k hrázi, po které překonáváme údolí na druhou stranu. - selátko v Šedivci a Vačkov -       Za Pastvinama nás čekal dnešní poslední kopec. Museli jsme se dostat z údolí jedné Orlice k údolí druhé Orlice. Výšlap z Nekoře byl brutální, ale na jeho vrcholu nás čekala překvapení: Prvním byl super výhled na Orličky, druhým trochu očekávaný padáček do Letohradu. Třetím překvapením byla cedule před Šedivcem: Pečené sele od 15 hodin. "Jedeme?" "Že váháš!!!"       Jako první zákazníci dostáváme kůži zadarmo a k tomu pár gramů selete navíc. Taký grátis. Zipp dává nášup. Já bych jej nezvládnul. To raději pivko. Po čtvrté hodině zvedáme kotvy a míříme do očekávaného kopce. Dolů pochopitelně.       Na rychlostní rekord nám foukal špatný vítr. V Letohradu krátce zastavujeme na nádraží a zjišťujeme vlaky. Odtud nic. Výluka. Čeká nás posledních 14 kilometrů do Vačkova. (Úštý nad Orlicí.)       A jsme na konci! U prvního vlaku Zipp s kolem neuspěl a ve spěchu jde na následný osobák, kterým zamíří až do MNM. Loučíme se a já čekám na svou Bečvu. Škoda, že ten víkend byl tak krátký! -md- Šup k odkazům!