BYSTŘIČKY
... tak, jak šly časem ...

Do 24/06 cekam oficialni prihlasky/cancely, pripominky, vyhrady a pochvalne mruceni. Pote beru celou zalezitost za uzavrenou a organizacni vybor se dalsimi podnety nebude zabyvat.

S pozdravem "Zdravicko" Lockay

Kratce

      Ač řádně zaregistrován (aspoň jsem v to doufal, jenže cesty zpráv jsou nevyzpytatelné...) jsem spolu s Kufberkem vyrazil v pátek na vlak. Kvalifikace sice probíhala již o dva dny dříve v jakémsi Přerově, ale přece jen pracovní povinnostě nedovolily zúčastnit se celé akce. Kufberek se poněkud podivoval nad tím, proč jedeme na Bystřičku vlakem směr Luhačovice (marně v hlavě probíral mapu potratí), abych mu vysvětlil, že zřejmě četl nepozorně pozvánku, kde bylo místo jasně uvedeno. Ale nevadí.

      Po vylodění z luhačovického expresu volným tempem vyrážíme směr přehrada. Nasáváme lázeňskou atmosféru i nezbytnou vůni oplatek, cestou vyzkoušíme Vincentku teplou i studenou a už se těšíme na ostatní. V družném hovoru ("...ztratit se nemůžeme - půjdeme přece kolem vody...) postupně ztrácíme správnou cestu a nakonec klesáme k přehradě z úplně jiné strany.
      Přehrada, respektive voda v ní, nijak vábně nevypadá a ani počasí k letním radovánkám příliš neláká. Jinými slovy je docela slušná kosa. I na rekreačních objektech a hospůdkách a kioscích je vidět absence rekreantů. To již volíme rojnicový (ve dvou to docela jde) postup na kemp. V kopci nad námi stojí větší objekt s nezbytnou restaurací a znenadání z těchto míst přichází charakteristický Mišpulínův řehot. Ano, jsme tady správně!
      Celá společnost kvalifikantů má na sobě jednotný litovelský dres a ve dvou skupinách hraje mariáš. Náš příchod je přece jen lehce ze hry vyruší, ale do 33 her takových dvacet ještě zbývá. Ovšem to, co po našem příchodu nastává se nedá nazvat jinak než festival neskutečných hlášek. Kolikrát se člověk málem zadusil svým vlastním smíchem. A ty šplechty - no síla. Každý, kdo zažil Matesa s Lockayem pohromadě, ví své...
      Až nastávající hlad nás nutí pokročit k jiným kioskům. I tak se nám nepodařilo dlouhou dobu dojít dále než k rybnímu jezírku u hráze. Opět veselo. Počasí se zlepšilo a Lockay s Vladem se pustili do lovu rybiček nacházejících se v oné nádrži.
      Blíží se večer, hlad kulminuje a tak přece jen klesáme pod hráz vyhledat patřičnou hospůdku. Pod hrází nás opouští Kufberek a míří k nádraží na vlak. U tenisových kurtů personál po naší návštěvě nikterak netoužil a tak postupujeme jiným směrem - přes kopec na Pozděchov. Tady se však naše skupina dělí na několik podskupin a tak jen s Pištou a Matesem přece jen nacházíme hospodu s jídlem. A tady mé zážitky končí. Po jídle odjíždím "taxíkem" do Tlumačova, kam jsem přislíbil svůj příjezd...
      P.S. Pevně doufám, že někdo z účastníků akce dodá ještě nějaké další "šplechty"...

md;-))) 8.8.2005

Bystřička 2006
od čtvrtka 16. až do neděle 20. srpna

      ... měl bych však napsat, že pro mne a Kufberka byla Bystřička jen a pouze v pátek, kdy jsme se rozhodli stejně jako vloni pro jednodenní návštěvu. Kvůli Pivkově svatby jsme vybrali už pátek a udělali jsme více než dobře. Už cesta vlakem přinesla nejedno překvapení (třeba Zippův tatínek jedoucí za sestrou - také - do Luhačovic) a na místě samotném pak šlo o festival nikdy nekončících hlášek, frků a bolících bránic. Z celé akce vyšlo pár fotek a tak je zde předkládám. Jestliže na první Kufberek vypadá ještě zasmušile, na ostatních z něj spokojenost doslova září. Jediné, co nevyšlo, bylo setkání s Matesem, který se zrovna na pátek vzdálil do Zlína a pak setkání s Havanou, na kterého se zase hodně těšil Kufberek. Chvíli jsme s ostatními řešili, jestli šlo o Bystřičku desátou, jednáctou, či kterou. Ale protože nakonec někdo napočítal i teprve devátou, dohodli se svorně všichni na tom, že jde o Bystřičku rozhodně kulatou...

Pár fotek z páteční Bystřičky
...poáč nikdo jiný fotky nedodal...

      ... a to takhle sedí Milajko a povídá: "...videli ste vOa-ka ruhjana?" Všichni přítomní nejprve hledají hlubší smysl Milajkových slov, aby pomoc kamarádovi v jeho přetěžké úloze posléze vzdali a raději se ještě několikrát zeptali, co měl přesně na mysli. Po delší úvaze a nechápavém Milajkově výrazu "O co nám jde, kua???" z něj přece jen vyleze, že nejde o nic jiného než O vojáka Ryana. Jenže to už běží naplno Mišpulova a Lockayova fantazie a z nevinného filmu se skutečně stává známá indická punkrocková kapela vOa-ka ruhjana, jejímž momentálně největším hitem je skladba Hardlife Elephant Driver. Že neznáte? A to se divím, protože právě tato kapela inspirovala Svobodnou Evropu a Sex Pistols!

      Také se nám v jednom z mnohačetných občerstvovacích zastavení stalo, že jídelní lístek nesestával z položek nám příliš vábným, natožpak delikates oblíbených. Mišpul jen meziřečí zmínil, že nemá nic proti ničemu, natož fantazii kuchaře, ale aspoň sloní řízky s vykostěnýma bramborama a bylinkovou omáčkou by v základním menu rozhodně ocenil. Nebyl by to však Lockay, aby nedodal svůj požadovaný a tolik oblíbený salát z hadí kůže. Ovšem po delší debatě se oba dva shodli, že tady se rozhodně jíst nebude, poáč na posledním řádku evidentně chybí podpis zodpovědného vedoucího...

Bystřička 2007
v noci ze čtvrtka 26. července na neděli 29. července

      Jako již několikátým rokem jsme se i letos vypravili na jednodenní návštěvu proslulé akce Bystřička. Skvadra lidí je, zdá se, po letech stabilizovaná, jen občas někdo vypadne a ani já jsem se nechoval zcela standartně, protože... Ale pojďme si Bystřičku nad Luhačovicemi popsat pěkně od začátku. Přijeli jsme totiž právě do Dolní Lhoty. Chceme ostatní překvapit, přijeli jsme tedy autobusem ze Zlína...

      Z autobusu vystupujeme v Dolní Lhotě. Protože jsme si oba s Kufberkem řekli, že přece žádnou mapu nepotřebujeme, poáč jsme tady už poněkolikáté, míříme raději do jediného otevřeného krámku, který je zajímavou slepenicí trafiky a videopůjčovny a (pro nás tak důležité!) také záchrannou stanicí. Dáváme prvního kožlika, Kufberek sedá na skutečně echt betelný kufberek a uvažujeme nad tím, jak co nejlépe přečkat ty dva kilometry, které nás čekají na cestě do Pozlovic. Nakonec si necháváme poradit a vedlejší cestou pomalu klesáme ke konci Lhoty. Na jejím konci Kufberek s obrovskou radostí nalézá své auto, které jsme tady vloni nějak zapomněli. Jsme oba rádi, že je naše republika konečně vyspělá, protože kufberkovo auto stojí celé na svém místě. I sekáči nechali kolem auta travu travou, aby nepoškodili nijak zánovní lak. Děkujeme!
      Až jsem byl překvapen, jaký kousek je to od začátku přehrady Luhačovice na říčce Bystřička ke kempu. Vždycky jsem totiž koukal, jak hladina fikaně zahýbá za pravý roh a představoval jsem si ještě pár kilometrů. Chyba lávky, v kempu jsme během málo okamžiků. Přicházíme spodní brankou (čímž padá očekávné překvapení) a hledáme nejprve po kempu kamaarády. Žádná auta nám nejsou nijak známá, takže jdeme nahoru k bufetu.
      Ano. Stejný stůl, stejní lidé a (možná) i stejné karty. Mišpul s Lockayem a (oproti loňsku) i funkčním Milajkem už mastí několikátou ranní partičku. Letos ranní vstávání nějak nesedlo Pištovi a milajkovským způsobem pomačkaný přichází záhy. Pánové popíjejí polské pivo, my s Kufberkem saháme po moravské klasické Blackhillu. Při prvním čepovaném došla bečka (to je důležitá informace) a další bečka má chuť takovou, no jak to říct, trubkovitou.
      Po uskuteční důležitých ranních potřeb pro obnovení jakžtakž přijatelných základních životních rytmů odcházíme ke stanu ubytovaných a z vedlejší ochcávky vytahuje Milaj origoš americký sáček, z nějž trčí poněkud podezřelé hrdlo. Tulamorka, tuším. Jsme na úrovni a neukazujeme ostatním v kempu, cože přikládáme ke svým (chtěl jsem napsat ústům, ale...) hubám. Jsme přece slušně vychovaní. Zčínáme chápat, že po tak silném ataku musel zcela logicky Mišpul nad ránem vytvořit před stanem celkem vkusně kolorovanou zahrádku...
      Po 40 voltovém osvěžení se s ľoptou a talířem vydáváme na spanilou jízdu. Tady už se Bystřička stává tou správnou Bystřičkou, usedáme ke klasickému stanku, dáváme klasické pivo a klasicky se melou nesmysle: "Ako si mohol vidieť, ako tam je, keď si tam bol..., Honimír a Honifest jsou v podstatě bráchové..., To bylo slziček! Zákon o koulení: Máš-li létající talíř a v něm šest koulí, jdou vždycky všechny za sebou. A důležité je, že se musí házet bílými koulemi tak dlouho, dokud ta černá nezmizí. Pak nastanou závěrečné tanečky..." Je jasné, že po takových nášupech dostaly naše bránice opět zabrat.
      Po několika (zcela vyjímečně!) pivech odcházíme dále směrem k hrázi. Jabloko zavřené, Maják nefunkční, takže nakonec až "střelnice" s rybím jezírkem je naší další zastávkou. Tady se dělíme na karbanickou sekci a nás zbylé dva, kdy jdeme s Kufberkem hrát mini petanque. O co jde? Vše jako ve velkém, jen s malými koulemi. Zaujalo nás kulaté rybí jezírko s popraskaným dnem, jež nám přijde jako naprosto dokonalé k této hře a zabere nám spoustu času. Sluníčko je však velmi únavné a tak snad po hodině jdeme za ostatními schovat se po slunečníky.
      To už přichází Mates, poslední očekávaný účastník taškařice: "Si necitlivý kokot, keď chceš odísť," povídá mates, když se s (mezitím prospinkaným Kufberkem) chystáme k odjezdu. Takovému argumentu samozřejmě nelze protestovat a tak po pár sekundách váhání svoluji. Jen netuším, jak a kde přespat. S Kufberkem se loučíme a s ostatními jdeme hrát nohejbal. To je hra, kterou jsem nikdy nehrál, nicméně ostatní měli pro mé umění pochopení a navíc Milaj se do hry pořádně opřel, takže jeho časté pády na asfalt měly občas nějaký ten malý důsledek. S Milajem jsme jako jediní okusili teplotu vody přehrady, když jsme byli nuceni vinou svého umu jít přesně tam hledat uniknuvší ľoptu.
      Večer byl pak hodně virtuální. Zašli jsme totiž na pivko a nějaké to jídlo do Rybářské bašty, kde nějaký pseudoDrda (pozn. teprve 3. vítěz Superstar), kvalitou jen o něco nižší a občas neposlouchatelné. To nám však bylo celkem jedno, protože na naši obskurní skupinku musel být skvělý pohled. Občas si někdo schrupnul, občas někdo upadl ze židle, ale nikdy jsme pseudoDrdu nenechali na pochybách, že jsme jeho fanoušci, neb když už se nikdo jiný k potlesku neměl, my rozhodně!
      Do kempu jsme se nakonec trousili po dvojicích, Milaj se dokázal dorychtovat ještě cestou ke stanu, kdy po patách (nebo-li po Vačkovsku) sjel předem nečekané schody. Den první pro mne skončil.

md;-)) 05.08.07

Bystřička 2008
31. července až 3. srpna

      Tradičně na přelomu července a srpna se schází promovaní inženýři - a dnes již v drtivé většině fotrové, na kvalifikačním utkání v Olomouci, kde se rozhodne, zda dotyčný splňuje všechny předepsané podmínky potřebné k tomu, aby se druhého dne mohl akce účastnit a tím se přemístit do tradičního areálu kempu u luhačovické přehrady, kde pak probíhá akce samotná. Nejinak tomu bylo i letos, kvalifikace proběhla úspěšně pro Mišpulína, Lockaye, Vlada, Milaje a Havanu (je vidět, že příslušní lidé se na akci důkladně připravují) a potom, co výše jmenovaní sebrali na nejmenované autobusové zastávce i zapomenutého Pištu, mohla se celá akce úspěšně rozjet...:-)

      Bystřičky v Luhačovicích se již tradičně účastníme i s Kufberkem. Vzhledem k tomu, že se neúčastníme povinné klasifikace, dostáváme se pravidelně pouze do statusu trpěných hostů. A tak tomu bylo i letos. Z Ostravy jsme se přesunuli vlakem do Zlína a z něj pak autobusem na místo činu. Tentokrát jsme se účastníky akce pokusili překvapit neočekávaným příchodem od Rybárny. Ovšem překvapení se nekonalo, neboť účastníci akce jsou zvyklí na leccos a navíc seděli u zcela stejného stolu. Tradičně i Milaj při našem příchodu chyběl, tudíž dejá-vu po roce nám vyšlo zcela dokonale.
      Oproti loňsku jsme nehodlali dlouhodobě podporovat Černou horu v místním kempu a po naší zprávě, že kiosek U jablka již otevřel, bylo o dalším pobytu rozhodnuto. Účastníci akce tradičně vzbudili Milaje, s námi připili soberánem na dobréráno a oznámili nám, že podnikli průzkumnou akci na bývalé místo určení - na Bystřičce. Prý tam chcípl pes, takže současné působiště ani napřesrok neopustí. Přece jen je to tady o něco lepší, byť sinice i tady nadměrně siní...
      Co nového? Punkrocková indická kapela Huaka Rajena bude ještě asi dlouho živá. Letos zabodoval pouze Havana, když nám vykládal, že potřebuje koupit CRC počítač. Koukli jsme s Kufberkem malinko nechápavě a Havana se podivil, co je divného, když chce dcérce koupit počítač... Ale v rámci akce byla za příplatek jiná atrakce - zatmění slunce. Moc jsme však nezaplatili, takže není divu, že se schovalo za mraky. Stejně bylo zakryto jen dvacet procent:-)
      Bystřička byla letos přece jen troštičku jiná. Především se nám z časových důvodů nepodařilo přejít na druhý břeh, za to se střílelo u jezírka - ano, na střelnici a Pišta byl úspěšný, zatímco Havana dostal chuť změnit chuť a koupil si cukrovou vatu.
      Naše další kroky mířily dolů po toku Bystřičky směrem na Luhačovice. V restauraci u tenisových kurtů nás opět nepřekvapili a potvrdili nám, že tady hosty nepotřebují a šli jsme dále. To už bylo pro některé až příliš daleko, zatímco pro nás s Kufberkem bylo překvapení, že z účastníků ještě nikdo nebyl dole v lázních. Výmluva, že nejsou oblečeni jako šviháci lázeňští nás nijak neoblomila a po delších diskuzích jsme došli do první restaurace na kolonádě. Účastníci akce byli příjemně překvapeni duchem i atmosférou lázní a pochopili, že to tady přeci jen žije. Někteří se dokonce vydali na další nebezpečnou nicméně dobrodružnou výpravu dále do centra dění a asi pochopili, že tady by to šlo:-)
      Tím ovšem došlo k roztříštění jednotnosti, kterou obvykle způsobuje den A a den B, tudíž jsme se s výpravou A již nepotkali, zatímco s odjíždějícím Havanou ještě ano, stejně jako s Lockayem a Mišpulem. Náš čas se totiž naplnil a s Kufberkem jsme se vydali na cestu k nádraží. Cestou jsme se samozřejmě zastavili pro oplatky, poáč je třeba něco přivézt jako vzpomínku na Bystřičku 2008. Cesta v jídelňáku pak pro nás skončila v Polance nad Odrou, kam původně rychlík dojede jako osobák. A bez přestupu! Samozřejmě bylo třeba akci ještě zhodnotit, takže na dvě do DP jsme ještě zašli a pak už pěkně pěšky domů. Pánové, dojeďte dobře!!!

md:-) 3.8.08

Bystřička 2009
od čtvrtka 30. července do neděle 2. srpna

      "Kua, čo to ten Medveď zasa trepe," jako bych slyšel stěžovat si v mlžných luhačovických ozvěnách Matese. "Asi sa zbláznil, lebo som tam opäť nebol," dodal by, když jako první si tady přečte o sobotním večeru. Tou dobou již pozůstalá pětice zcela jistě přešla z denní fáze B na fázi C, zatímco s Kufberkem vystupujeme v Uherském Hradišti. Nikdy jsem neměl tu čest v centru města být. O to více mne překvapilo, jak "daleko" je na hlavní náměstí z nádraží. Den končil, slunce již nepanuje tak dlouho jako uprostřed června a my vcházíme někam, co nás zcela pohltí. V Hradišti se odbývá Letní filmová škola. Festival s dobře vypěstovanou a hýčkanou tradicí, kde se jeho návštěvníci "učí" filmu. Netušil jsem, jak lehce se jeho kouzlu dá propadnout. Stačilo pár minut pobýt a okamžitě na člověka dopadla ona neuvěřitelná pozitivní atmosféra. Všude kolem spousta mladých lidí a mezitím vším naše dvě vykopávky, které však zhola nikomu nevadí. Mladá generace se baví jinak než my, netráví mládí po hospodách a byl-li tohle typický vzorek našich nástupců, jsem spokojen. Škoda, že náš čas byl tak krutě vymezen na pouhou hodinu a museli jsme přístav plný pohody opustit zrovna, když na náměstí začínala filmová produkce. Nevěříte? I já to bral jako krásný sen. Ba ne, napřesrok tam musím přijet pobejt rozhodně na delší dobu!

      Aha, měl jsem tady psát vlastně úplně o něčem jiném. Tím je tradiční Bystřička, která pro mne začíná šokem v Polance, když koukám z vlaku v očekávání Kufberkova přístupu na koženkovou palubu ČD a nic: "Kua, že bych to špatně pochopil?" Kufberkův mobil je off. Co zbývá? Jedu dále, třeba se ozve.
      Ozval. Čerstvě probuzen v domácím křesle, zřejmě s pocitem "co tady dělám," startuje mobil a snaží se připojit k tomuto dni. I ve mně jsou pocity smíšené a ani Zubra, ktorého som stretol v příšerném přerovském vyžieráku mi odpověď nepřinesl. Zbytek cesty do Luhačovic jsem ztrpěl v polospánku na letité kožence (Ex Mojmír - eufemismus ČD pro vlak vyšší kvality...), abych půl hodiny opožděn s úlevou a pocitem čerstvě vyorané myši rozpálený vagón opustil. Klidným tempem náhodného (byť pravidelného) šviháka lázeňského si užívám všudypřítomné pohody. Věkový průměr drtivě snižuji, takže mé i tak klidné tempo působí dojmem kvapíku. Jo, točená zmrzlina a ranní kávička na kolonádě. To je, oč tu běží!
      Pozlovické dejá-vu. Jak jinak nazvat stav, kdy člověk vchází do areálu pozlovického kempu a s železnou (jednoroční) pravidelností u naprosto stejného stolu potkává naprosto stejné lidi v naprosto stejných "litovelských" dresech: Vlado, Milaj, kolega Mišpul a čerstvě přirazživší Mates. Lockay s Pištou ještě páchají ranní hygienu (taky letitá tradice) a přirazí ke stolu spontánně později. Mates, jsa čerstvě oOliverován (ještě jednou gratulace!), pojal plán na část A dnešního dne zcela jasně: oOliverovat nás všechny. Na stole se ocitá Soberáno, dobře zásobovaní pánové vytahují své plecháčky, nám nezásobovaným poskytují alespoň misky pro psy. Ty nám zřejmě zachrání zbytek části A sobotního dne:-)
      "Kua, kde je ten Kufberek," napadá mne, když po propočtu i hodně pomalého lázeňského tempa přicházím k názoru, že už tady dávno měl být. Nakonec jsme se jej v příšeří místní restaurace nedočkali a odcházíme vstříct přehradním zážitkům. Vida, Kufberek je nakonec přeci jen nalezen a radostně všemi uvítán tradičním "Tomisečastobojímetřebajenomipomyslet."
      Cestou na oběd jsme vlastně zastavili pouze jednou a to u radegastího stanku, kde jsme někteří dali langoš KSČ a Pišta čerstvě pokypán K se šel převléknout. Švihák ví...! U rybiček (tedy u torza, které po nich zbylo) opět letos pobývají kolotoče a především střelnice, na které se Lockay s Mišpulem vybavují příšerně hrajícími potvůrkami: "Přece nepůjdeme tak daleko úplně potichu?" Zbytečná starost v našem případě. Kdo kdy byl na Bystřičce ví, že příležitostí k odpočinku vlastní bránice bývává jen velmi poskrovnu:-)
      V restauraci Golf (nebo tak nějak?), tradiční zastávce nás Bystřičáků, se hned výčepní pohunek vyptává na Drobečka s upřímně myšlenou narážkou na Havanu, který zde pobýval vloni a především včera. Se svými 173kilogramy si vyžádal poněkud betelnější křeslo pro hosta:-) Zatímco Mates zvolil k přesunu z části dne A do B polohu zcela stabilizovanou, s Kufberkem jsme jej raději hlídali, zbytek ansámblu se pokusil neúspěšně o opakovaný střet s létajícím talířem a pak také o nohejbal. Sorry, po minulovíkendovém cyklistickém jumpu jsem rád, že jsem rád.
      Návratovou sekvenci jsme s Kufberkem zahájili v Pozlovicích U Ogara. Tahle vymazlená hospoda s čepovanou borůvkovou a medovou Černou horou (doporučuji!), brutálně dobrým jídlem a všemu ochotnou obsluhou je pravým rájem pro vyhladovělého účastníka Bystřičky. Však jsem koleno trávil až do nedělního večera a i tehdy jsem si říkal, že jsem ještě nemusel jíst. Taky mne pěkně tlačilo při následné mírně zrychlené návratové sekvenci k Luhačovickému nádraží neboť Kufberek nevěřil mým ranním časovým rozpočtům. Jasně, podle těch jeho jsme vlak nemohli rozhdoně stihnout:-) Oplatky jsem tentokrát z Luhačovic nepřivezl - lázně v osm večer působí už hodně ospale a obchodníci nemají chuť více dlít ve svých voňavých pekárnách.
      Co následovalo, už vlastně víte. Přehlížet Letní filmovou školu v Uherském Hradišti je troufalé a hlavně zbytečné ku vlastní škodě. Všem promovaným inženýrům, česrtvým otcům a vůbec všem posílám díky. Bylo opět fájně! medvěd:-)

Bystřička 2010
v noci ze čtvrtka 29. července na neděli 1. srpna 2010

      Je čtvrtek kolem deváté hodiny ráno a volá mi Pišta, zda-li bych neuspíšil svůj předpokládaný odjezd z Ostravy zhruba o hodinu. Česká pótrať však nedá do Přerova nic dříve, ale naštěstí je to vlastně jedno, poáč i Hranice jsou vlastně cestou. Začíná mi slušná pracovní hoňka, ale co by medvěd pro Bystřičku neudělal. Vlak stíhám akorát stejně jako jednu Plzničku v jydelaku yntersity (valim kyty, bo gdě indě, no ni?) a před dvoranou hranického kolodvoru zhruba pikosekundu uvažuji, zda raději vidím nedalekou sympatickou kukinu po pravici nebo Pištu po levici. Po chvílí váhání nakonec volím levou (O levici tady bude ještě později řeč...:-)) a vítáme se. Cestou do Přerova mi Pišta vysvětluje svou story, jak se včera Mišpula ptal na jistého Varhaníka, který se mu zcela suverénně vsomroval do auta na poslední chvíli: "Vole, Varhaník? To je přece Medvěd!" "Kua, to se nemůže představit vlastním jménem!!!???"

      V Přerově přibíráme do pištova autokorábu (i přes jejich počáteční nespokojenost se značkou vozu) další dva pohunky. Zatímco Lockay zcela nezištně před hlídkou Polehávat Chrápat nabízí řidiči našeho přesunovadla Džima s Bímem a policistka s nebezpečnou plácačkou v ruce jen nevěřícně kroutí hlavou, poáč tenhle jedoucí kolos už sama rozhodně nezastaví, Mišpul otravuje takřka neustálým dotazem "Už tam budem???" zbytky nervů téhož Pišty. Zdá se, že letos poprvé vynechaná kvalifikace nese své neblahé ovoce a Mišpul (coby tradiční "expert" v mariáši) svou neuskutečněnou prohrou nevyfasoval onu tradični nevděčnou roli řidiče. Sviňa jedna! Konečně, tahle Bystřička bude (ne)jen o boření mýtů a tradic. Považte, vždyť medvěd se tam valí hned na úplném začátku Akce!
      Přes počáteční potíže s neustálým porovnáváním tří GPSek cestou kolem Zlýna: "Vole, už jsi deset metrů mimo cestu" nebo "... zastav, nemám signál," přece jen úspěšně nakonec najdeme pozlovický kemp: "Otočte se a jeďte zpět!" Zaparkováním přemisťovadla na "našem" místě pak odpadá poslední řidičova nervozita a konečně burácí: "Dej sem ty dva pohunky! Džima a Bíma!" Mocným hltem nás Pišta jasně přesvědčil, jak se těšil na okamžik, kdy mu volant definitivně (dobře, na tři dny...:-)) odpadne od jeho rukou. Kempovní pohunek se s námi zdraví (a propos, panovia, dodal nakonec slibovanou lahev tvrdého???) coby starými štamgasty. Přiznává, že místo neustále hlídal před nájezdem nezvaných vandalů a my ve skrytu duše, aniž by jsme nějak významně vnímali jeho plky (a se zbytky chutí), spíš obdivovali jeho krásnou mladičkou kolegyni.
      Letošní Bystřička ruší zaběhlé koncepce avšak bez větších dopadů na duši účinkujících, takže i Tatáju přijímáme jako nutný upgrade Mamáji. Zbytek džimabíma nám stačil tak akorát na studium návodu k jejímu postavení (prosím, byť Tatája, stále držíme rod ženský...), poáč ještě bohužel nejde o její osvědčený americký upgrade, kdy stačí do velké tašky kopnout a za pár sekund Tatája stojí. Škoda. Má duše slušně pookřívá z pocitu, že po létech opět vítězí legendární zelený stan Coleman, byť v mnohem zbytnělejší verzi. Jak se totiž ukázalo, "těžko na cvičišti" ještě zdaleka neznamená "lehko na Bojišti" a následná manipulace se čtyřmi osmimetrovými pruty jen se stěstím zcela náhodou nekončí vypíchnutým okem žádného s účastníků. Přiznejme si, pánové, stavba Tatáji vyžadovala fištrón, který přijde tak napřesrok. Možná. Nedivme se, že unaveni a šťastni usedáme do büfé a dáváme nejednu Černou Horu. Je lepší než letos na lyžáku v zimě!
      A někde tady se troštičku ztrácím, poáč nevím, zda Doktor svým bezbřehým úsilím pomáhal s realizovat velký projekt Tatája nebo přišel až k hotovému? Akce se totiž nečekaně začala slévat do jedné gumy a s odstupem týden starých vzpomínek mlžím. Snad leckdo odpustí, případně doplní. Nerad bych totiž Doktorovi upřel jeho stará - roky budovaná a pochopitelně zasloužená - práva. Takže, prosím, přítomné, aby mne uvedli z případného omylu v obraz:-) Pišta opět překvapil. Vychytané famózní plážové sedátka s popelníkem či držákem na půllitr (vyber si...:-)) ukazují, že králem kateringu letos opět bude on. Faktem je, že ti dva pohunci, které jsme přibalili v Přerově (myslím Džima a Bíma) pomohli výrazně k teleportu do jiné galaxie a následný večer Na Vyhlídce si dílem vybavuji v mlze nečekané, vinou místní obsluhy pak v mlze raději nucené. Inu, nebyli jsme vítanými hosty a těší nás, že do skanzenu, pardon - lágru, jsme se vraceli až po prvním dešti. Jak se ukázalo, nešlo z daleka o déšť poslední:-)

      Nenašel by se snad nikdo, kdo by si stěžoval, že přes noc až do brzkých podoledních hodin chčije. Tatája prošla celkem úspšným testem a jediný nespokojený byl evidentně Lockay Urputný, večer si stále trvající a lpící na tradicích, poáč předsíňka Mamáji byla přeci vždy jeho! I přes upgrade a všemi nezvládnutý uzávěr vchodu do Tatáji se totiž nejednou ocitl v gejzíru nahromaděné vody a jeho spacák připomínal spíš dobře nasáklou houbu. Na podobné pózy bychom přeci jen mohli s ohledem na naše mládí a zdraví rezignovat. Lockay na Bystřičce sice přišel o svou pracovní vyrážku, tu však zcela neplánovaně nahradil dvěma brutálními Vačky po víky. Všímáte si, jak se kamarádi v posledních akcích snaží vpašovat našeho nejmenovaného kamaráda z UO za jakoukoli, byť se zdraví kolidující cenu?

Lockay: "Když Kufberek může mít Vačka pod zubem, já můžu mít dva a rovnou pod víky!

      Jak se později ukázalo, nečekaní Vačci Lockaye nečekaně diskvalifikovali z dalších taškařič, já se nutně potřeboval přepnout ze dne A do dne B. A tak zatímco ostatní i s nově - k všeobecné spokojenosti přijezživším - Matesem na konci doby dešťů vyrazili odvážně dolů pod hráz přehrady do Golfu na oběd, já vyrazil nejdříve do milé Tatáji k nutné hibernaci a později (po úspěšném nálezu dokladů...) pak velmi, ale velmi šněrovaným pohybem přes hráz k Ogarovi. Jak se za pár chvil ukázalo, osvědčená volba mi nejen zachránila zbytek dne B, ale také jsme zažili na Bystřičce něco, co tady také ještě nebylo! Bourání tradic jednoduše pokračuje i přes dílčí překážky:-)

Kultura za 130

Swimmers/Rangers versus Pruhovaní inženýři
Jasné vítězství levice a příčné Báry!

      Bál jsem se. Bál jsem se, že zbytek bystřičského osazenstva vyměkne a na koncert Swimmers/Rangers (prosím, neplést se zápasem v NHL, Mates...:-))) nakonec nedorazí. Ve vychytané hospodě U Ogara v Pozlovicích (mimochodem s těžko uvěřitelnýma cenama!) mne v pohodě nechali číšníci a čašníčky dojíst exkluzívní koleno u stolu s rezervačkou, jenže bezprostřední okolí se začalo plnit lidmi něco mezi padesátkou a smrtí, jejichž pseudokovbojské oblečky nevěstily absolutně nic dobrého: Tady půjde o drsnou nostalgii! Přesto jsem riskl objednávku jednoho z posledních stolů na "levici" a milé uvaděčce řekl, že mé kolegy rozhodně pozná:-)

      Poznala: "Tak tady je máte!" Pánové dorazili akorát než mé obavy začaly přecházet ve schízu. Utekl bych, byť by to šlo dost blbě. Kromě Lockaye, který zůstal se svými dvěma Vačky raději na základně v Tatáji, ostatní vzali stůl s tím, že zábava, která nám už od čtvrtka rozhodně nevázne, bude i tady pokračovat ve stejném duchu. Po začátku koncertu nás však překvapila postarší madam, jež nás decentně přišla ke stolu upozornit, zda bychom se nemohli stišit. Prý jsou tady lidé, kteří chtějí něco slyšet. Nepřišlo nám, že bychom svou hlasitostí jakkoli vstupovali do zvuku rozehrávající se kapely, nicméně jsme začali předstírat zájem a přestali nějak významně komunikovat.
      Řeknu vám, na koncertě jsem tak studené čumáky snad ještě nezažil. Rozparáděn z Barev jsem stále častěji začal tleskat a řvát" "Umííííí!!!" Folková kapela to, tuším, snese:-) Jsem rád, že ostatní pánové se promptně chytili a společně jsme zcela opanovali každé intermezzo. Jenže i to nám bylo k našemu projevu málo a v podstatě kdykoli dohrála sympatická příčná flétna Bára, okamžitě sklízela náš bouřlivý aplauz. Ke konci koncertu už byla před každým sólem mírně nervózní a nám stačilo, když pískla třeba jen na deset sekund. Potlesk neznal konce a zbytek kapely přizpůsobil tempo.
      Zasloužená odměna nemohla nepřijít a kapela hodlala našeho z počátku nepochopeného potenciálu využít naplno. Zařadili nás sice "na levici," ale když uvážíte, že šlo pouze o jejich úhel pohledu, nešlo o nic urážlivého. Naopak! Decibeloměr jsme jasně vyváželi k výšinám a drtivé většině studených čumáků ve finále přinesli i tři přídavky. Drsní čumáci začali odcházet před tím prvním, ti chápavější s tleskáním začali přeci jen pomáhat. A odměna pro nás? Naprosto nečekaná! O to více jsme museli ocenit kouzlo nečekaného: Pruhovaní inženýři s příčnou Bárou a našim neutuchajícím hurónským zpěvem. Nejedno inženýrské oko nezůstalo suché:-)))
      Kdo by si myslel, že zajdeme na Swimmers/Rangers, dáme kulturu za 130 a ještě se pobavíme? Prostě paráda! Závěrečný účet pak přinesl ještě jeden nechtěný efekt dokreslující (jen) zpočátku dekadentní náladu: Poslední platil (co zbylo) Milaj a očekával problém. Prý je zvyklý, že platí jako poslední a hodně moc. Poté, co zazněly z úst šenkýřky dvě borůvky a Marlenka, chvíli zvažoval svou reakci, kterou si přeci jen nakonec rozmyslel a zvyšok lístka zaplatil:-)))
      Nastalý Mišpulův pochoďák k branám Tatájy bude zapsán zlatým písmem do sbírky jeho neuchopilných hovadin. Milaj si jako jediný troufl skočit přes plot kempu a zkrátit si přeci jen cestu, zatímco my ostatní dali Mišpulovi dopít jeho pohár hořkosti do dna. Kdepak! Přes hráz je to, pane kolego, vždycky blíž!

      V sobotu ráno jsme se vstáváním nijak nepospíchali. Lockay k mému úžasu oprustil tradiční předsíň a spal v horní ložnici Tatáji (čímž zboural zřejmě poslední tradici, která se Bystřičky držela...:-)) a pro mne bylo zase překvapení, že dneska se nebudím vedle doktora, nýbrž Matesa. Inu, večer byl virtuální a odlehlo se mi, že i Pišta nakonec přes velké potíže na pochoďáku přece jen došel: "Kdepak máme Kufberka?" I on nijak nespěchal a tak nás vlastně našel již v oduševnělé náladě při Soberánu. Až na Mišpula, jež nás stále a marně přesvěčoval, že na Podhoří vzniká slivovice taková, jaká má být: "Kdybyste chutnali, co vařil bratranec, to byste se teprve kroutili!"
      Ranní hyenu jsme spáchali všichni a já ocenil Milajův pivní šampón. Pižmo se zbytečně neposouvalo k neuchopitelným variacím a za odměnu jsem se stále cítil fit. Kufberek, který se konečně ozval: "...jsem pod přehradou," mi zcela pochopitelně nevěřil, že všechny Stanky jsou pozavírané a s mírným úžasem došel až do kempu. Copak budeme dneska snídat? Á, třetí v pořadí je utopenec. Dal jej akorát Milaj a netušil, jak se u nás všechno začalo zmenšovat. S výjimkou cen, pochopitelně:-) Přesto se rozhodl, že utopeneckou jednohubku dá na dvakrát:-)
      Mezi dobrými lidmi čas běží o poznání rychleji a blížící se odjezd s Kufberkem známe až příliš krutě. Skupina A neochvějně šla zkratkou přes hráz vstříct neuvěřitelnému zážitku s Janáčkem (fakt jsem jej nakonec nekrýzl), zatímco odvážnější skupina B se úspěšně pokusila zničit poslední tradici a vlezli jsme do vln mírně zvednuté přehrady. Vážně! Fotky zřejmě neexistují, odvaha skupiny A vzít nám svršky na druhou stranu také. Snad bylo setkání s Janáčkem dostatečným trestem:-)
      Ogarovský oběd opět nezklamal (včera mi v podstatě zachránil Den B...) a o půl sedmé jsem s Kufberkem s největší lítostí opustil Doktora, Milaje, Lockaye s jedním Vačkem (kua, jak to dokázal?), Matěsa, Pištu a Mišpula. Na pořadí nezáleží! Náš bus odjížděl dolů z kopce a já vlastně poprvé nebyl na kolonádě. Následný přestup na trasu Čé a Dé byl chvilkovým odpočinkem před Akcí, jež měla skončit až nad ránem v Uherském Hradišti...:-)

      Když jsem vloni psal o LFŠ, kypěl jsem nadšením. Ve stejných kulisách jsme se ocitli i letos (dokonce i polní WC stálo vyzdviženo v Nádražní ulici pintlich na stejném místě!), jen atmoška byla mírně chladnější. Pochopili jsme později, když se před projekcí Protektora začalo plnit náměstí a k tomu se začali vracet lidé z fotbalu. Poučení? Slovácko sa nesúdí, Slovácko vyhrává. A Fest! Náměstí potmělo, zhasli osvětlení, my zalehli (jak se později ukázalo - na pěknou řádku hodin) na dlažbu přece jen mírně odlehčenou karitátou či ručníkem, pohlédli na siluetu obličeje, kterou vrhaly zcela neplánovaně okolní stromy doprostřed plátna a začali nasávat. Atmosféru, samodeci:-)

      Protektor byl zvláštní a s odstupem času jej vidím, jako hroznou slátaninu, což bylo však houby proti poslednímu filmu festivalu: Boží hora. To jste nezažili! Nevím, na jakým fetu jeli jeho tvůrci, ale až do občasného usnutí vyčerpáním jsme si hlavy mohli ukroutit. Jenže vše nahradila uklidňující a pohodová atmosféra, reakce lidí a také občasné útěky na wc a pro pivo. Nevěřili byste, jak často se měnilo osazenstvo a jak často jsme se s Kufberkem na stmělém obrovském placu hledali. Časem jsme pochopili, že zpět přicházející je vážně ve velké nevýhodě, poáč je široko daleko sám a prt vidí.
      Se smíšenými pocity, přesto spokojeni, jsme snědli definitivně poslední festivalovou klobásu (napůl, vždyť píšu, že byla poslední) a když se přece jen náměstí začalo vylidňovat, rozhodli jsme se pěšky dojít na nádraží do Starého Města pěšky na první vlak. Pocestný gyros nám zachránil život stejně jako roští u nádraží kousek spánku po (kua!) před chvílí odjetým vlakem. Následný jsme také prospali, následné IC jsme tak tak stihli. Obdivoval jsem Kufberka, že přece jen odhodlaně v Přerově přestoupil a odjel na další akci. Já viděl před sebou jedinou perspektivu: postel. Zbytek neděle jsem prospal. Ale Letní filmová škola stála za trochu toho deficitu. Upřímně, dámy a pánové, nechci se vás nikoho dotknout, ale kdo z vás si takhle skvěle poležel na dlažbě???

Díky všem za cool Bystřičku!
3.8.2010 medvěd:-)

Bystřička 2011
v noci ze čtvrtka 28. na neděli 31. července

      Potkat v životě svini převlečenou za kamaráda nebývává sice příliš časté, nicméně ve výjimečných případech se vám to může stát. Jenže co se stane, když se kamarád převleče za svini? Mnó, znám pár takových pohunků. Obvykle tím chtějí zcela jasně naznačit, že jsou to právě oni, kteří jsou právě utrženi z rodinného jha. A co zbývá vám? Nic jiného než vyhledat příslušný spoj a jet se na tu zdivočelou zvěř jednoduše podívat...

      Bystřičky byly vždy výsadou pruhovaných inženýrů a já se hned na první vloudil vlastně téměř omylem, to když mne pozval Zipp. Se Zippem jsem na Bystřičku nikdá nejel. Mým jediným a zcela unikátním průvodcem býval vždy Kufberek. Ano, minulý čas je bohužel na místě. Kufberek totiž naprosto selhal v roli rodinného programového manažera a s klidem sobě vlastním si nechal do tradičního termínu vpadnout rodinný zájezd. Budiž mu přáno, leč já byl postaven před zásadní problém. S kým teď?
      Chvíli ve mne byla naděje, že Kufberka nahradí Tomáš Slámka, též pruhovaný, se kterým bychom se do pařeniště přesunuli kolmo. Jenže další změna nastala právě v přesné pozici pařeniště. Několik let vyhovující Pozlovice u Luhačovic byly dva týdny před akcí vyměněny za Vranov nad Dyjí. Tam prý oproti Luhačovicím je v přehradě voda. Srovnáme - li si fakta (všechny přehrady navštívené pruhovanými inženýry musely být vypuštěny), musíme se zeptat zcela jednoznačně: Čím si zaslouží Vranovská přehrada vypuštění???
      Bohatá (ba přímo čilá) předakční korespondence dala tušit, že změna působiště všem vyhovuje. Horší to však bylo s dalšími programovými manažery. Postupem času začaly za oběť rodinám padat další a další hlavy. Nedivu, že se vše odstartovalo bez kvaldy ve čtvrtek v malohráškové sestavě. I mne cesta na Vranov čeká a dle dispozic mých (nikoli Lockayových) se nehodlám nechat zasypat na kole deštěm. Vyměkl jsem a v pátek dorazím vlakem. Kam? Přece do Šumné:-)

      Absolutně netuším, čím si Břeclav zasloužila komunistickou pomstu, nicméně příšernější město by se u nás jen stěží hledalo. (Ale jo, našlo by se:-) Musel jsem bohužel opustit na hodinu nádraží, byť jsem původně uvažoval, že právě v zákoutí špeluňky místního vyžieráku spokojeně dočkám odjezdu dalšího vlaku. Leč vše jednou musí skončit a tak i vyžierák podlehl sbíječkám a zmizel v propadlišti dějin stejně jako vzpomínky na poslední výspu před výjezdem (či návratem) za krásami blízkého západu. Škoda.
      Jako sardinky jsme si museli všichni nutně připadat v couráku do Znojma, přičemž pryčny v klasickém motoráku do Šumné mne definitivně dorazily a byl jsem nedočkavý až definitivně opustím i toto drážní vozidlo. Nádraží v Šumné mne katapultovalo o mnoho let zpět, nicméně jistou malebnost jsem mu musel nechat. Obrovskou výhodou dalších kilometrů bylo, že cesta lesem v podstatě musela klesat po celou dobu až k přehradě...

110728
Medvěd:-)

konečně Bystřička !!!

      Šumná? Prdel světa na nekonečné náhorní plošině odkud vidíte do Rakouska, Dukovany a jinak vlastně nic než decentně zvlněnou krajinu. Nepřekvapí ospalé nádraží, překvapí autobusová linka České Budějovice-Znojmo a zpět, jejíž nečekaně luxusní autobus snad z trestu supí úzkou a zatraceně rozbitou cestou k nádraží. Evidentně jako přípoj, byť vlečňák na kola za autobusem tady působí poněkud nepříčetně na řidiče a nepatřičně k situaci. Inu, vítej na jižní Moravě!
      Odolávám stanku s Janáčkem i Rebelem na jinak sympatické (taky přiměřeně ospalé) zahrádce u nádraží jsa natěšen nedalekou přítomností prvních vzorků něcitlivých kokotou. Potkávám pár cyklistů a říkám si, zda jsem náhodou zbytečně nevyměkl. Jenže stačilo se spustit ze Šumné po zelené značně vstříct Švýcarskému údolí (nekecám!), abych pochopil, že ten hnusný fukejř by mi dal co proto celou cestu už od Břeclavi. Karamba! Takhle jsem ochutnal s radostí lesní maliny. Na kole bych je vážně nepotkal...
      Půlku cesty jsem šel zcela osamocen. Až když jsem se dostal na asfaltu těsně nad údolím, pochopil jsem, že začíná správná prázdnonová divočina. Malebnost okolních chalup byla rázem vystřídána protijedoucími obzvláště fučícími cyklisty případně už pěšími cyklisty:-) To nic. Mám našlápnuto k vodě a jsem v klidu. Ale je fakt, že v dole kdesi pode mnou neuvěřitelně túrující Favorit mi dal jasně na jevo, že tady se v zimě rozhodně nejezdí. Možná klouzá...
      Sotva se ocitám na dně Švýcarského údolí (fakt nekecám!), symbolicky mne vítá svou "pětkovou" atmosférou hospoda á-la unimo buňka s hladovým oknem a Černou Horou. Nedává mi nevzpomenout dávného bystřičského kempu. Odolávám jsa natěšen prvním setkáním s přehradou.
      Co to? Dvě stě metrů vyschlého koryta? Na jeho dně parkuje fóbie a hned vedle motorka. Jasné znaky faktu, že nejde o pouhou dočasnost či náhlou indispozici. Co to? Dyť první bystřičané přijeli teprve včera a už se vypouští!? Nebo snad někdo sleduje Thájmsy a i tady raději s vypouštěním začali včas? Kua, být Vranov stejně hluboký jako Pozlovice, zbylo v něm vody jako po výlovu. Takhle se po pár stech metrech mohu uklidnit. Voda sice chybí, ale na funkci rostlináře hladina vody má jen pramalý vliv...
      Přiznám se, že nejsem rodilý optimista a batoh na zádech mne začíná štvát. Proto raději ještě před mostem do kempu sonduji, kde zrovna pruhovaní inženýři pobývají. Odhad mám správný a v klidu procházím uličkou hamby (vietnamský šopingpark) až k vrátnici. Vida, kempy dnes vážně fungují jinak. Čipové hodinky za kilo odmítám a volím obligátní plastový obojek. Klasika je klasika. Navíc, jak později zjišťuji u soukmenovců, ne vždy je uvedený čas na hodinkách ten úplně nejvýhodnější. Snad dále...
      Nezbytný hovor s Pištou si nezadá s mnohem pozdějším vyřízením pro Matěse a Milajka: "Jste v Kyjově? Tak se dejte na dálnici!" Pro mne mají prozaičtější vzkaz: "To asi nenajdeš!" Našel, bobeš! Dokonce napoprvé i přesto, že jsem vešel vyýstupní vrátnicí, zatímco GPS pruhovaných inženýrů počínala vjezdovou...
      Cože? Tvrdíte, že každý kemp má jednu vrátnici? Tak to jste ještě nebyli na vranovské Pláži! Nastupuji do zatraceně rozjetého vlaku, takže dávám Plzničky oproti ostatním desítkovým slintalům. Později přijde i na bratra Richarda (nový symbol po Soberánu) a pak už jen virtuál, který začal poměrně rychle, nicméně přechodem přes most k hrázi. Když jsem zmerčil poněkud neuměle zaparkovaný parníček pod mostem, požádal jsem ostatní, aby až příště budou parkovat půjčený parníček, byli přece jen troštičku ofáfrnější. Netušil jsem, že nás teprve čeká zatáčka smrti...

"Co tě nezabije, to tě ošuká..." (vymysleli Animátoři svorně zaklesnuti nad pisoárem. Nebo pisoáry?)

      Co to? No ano, zatáčka smrti. Začíná (či končí, to je jen otázka pohledu na věc...) za mostem do kempu a končí (nebo začíná?) v podstatě před přístavištěm. Kdo někdy pricházel, pochopil. Začíná i končí stankem s kořalou a jak jsem záhy pochopil, nejoblíbenějšími hosty se včera stali mí kamarádi. Je snad možné omluvit tento fakt počasím? Snad ano. Návěsti obou stanků byly jasné: Tudy bez zastavení rozhodně neprojedeme...
      Prošli jsme. Samozřejmě bez ztráty kytičky se naše projití neobešlo. Já jsem se konečně dostal do stavu "Vítej!", ostatní pokračovali v započaté cestě. Byly mi zkušenými bardy doporučeny bary, kde je třeba zajít stejně, jako kam netřeba. Nevím, ve které hlavě vznikl nápad na průjezd parníkem. Slib zajištěného kateringu zabral na všechny, takže stačilo jen počkat na zaplnění dostatečným počtem platících účastníků zájezdu a mohli jsme vyjet. A taky jsme vyjeli!
      Řeknu vám upřímně: Je to zážitek! Nejširší část přehrady je u hráze a pak se údolí jen zužuje a stráně se skalisky stále více klopí. Doleva doprava a pořád dokola. A je to paráda! Občas nějaký ten chat na vysoké skále, kam je odvahou se vůbec vydat, natož tam zapařit. Pak třeba jachta, kterou řídí hmmmbab a parádně se nám (napříč našim lechtivým kecům) vyhýbá. Když pak někdo vynalezne (tuším jsem to byl já...:-))) v podpalubí na přídi skybox s barem, je vymalováno. A jak! Plavba byla naprosto famózní a utekla jako sviň. Takže i návratová sekvence před zátoku sviní (po česky: zatáčka smrti) se stala jen trapnou událostí ve věcech za chvíli následujících...
      Do kempu jsme došli bez ztráty kytičky. Tedy v podstatě. Našli jsme bar-bar hned vedle Tatáji a jali se pačekáť příjezdu Milajka s Matěsem. Už v zatáčce smrti šly hlášky: "Kde jste? V Kyjově? Jo, tak to se hned dejte na exit a fijá po dálnici!" (To jen pro připomenutí:-)) Matěs přijel majinko bledý, poáč mu až tak úplně nevyhovovalo odpružení, tvrdost podvozku a rychlost milajkova vozu. Ani nevím, jestli se náhodou na modlení. Ale je fakt, že se jim do brutálně rozjetého pendolina (dovolil jsem si malý příměr:-) nastupovalo s velkými zábranami. I tak stačilo několi Richardů a odvahy a byli mezi námi. Jak aspoň tuším, poáč jsem se brzy odebral do jiné dimenze a odpad...

      Vida, sobota. Na spaní mi zbylo několik málo mikrometrů čtverečních a s pocitem, že jen nedaleko je bazén, jsem přece jen Milajkovi nedokázal odporovat a raději jsem vstal. Jakým překvapením bylo, že Milajko s Matěsem přišli jen před několika málo minutami, což samozřejmě vyplynulo napovrch až o mnoho časových délek později. Mezitím jsme zavedli několik dalších hlášek (jakože třeba se z nádrže Pištova rencka stal výhradně Lockayův popelník, který ve finále držel nejen Tatáju, ale i vedlejší Jindrův stan...)

      Richard padl. Bez bázně a hany. Až někdy kolem desáté jsme měli odvahu vzbudit svým hlasitým hovorem Milajka s Matěsem, kteří nebyli ochotni při pohledu na Richarda pokračovat v započaté cestě. Sami si určili osud svých dalších kroků, takže se nemohli divit, že zatáčka smrti byla logickým pokračováním jejich odpírání...
      Ještě před Zatáčkou smrti přišla na přetřes historka s Jindrou a "moonwallkem" za zábradlím spojovacího mostu. Chápete to? Jen Milajko byl schopen znovu přelézt zábradlí v potřebě přesvědčení o vlastní neotřiselnosti. Myslel to vážně? Dneska těžko říct, ale skok do rozbouřených vln vranovské přehrady (ano, uznávám, záměrně jsem to přehnal), si nakonec přece jen rozmyslel. Jinak se však zachoval na konci Zatáčky smrti, kde jako jediný se odhodlal vyzkoušet kvalitu vody a neohroženě se vrhl do jejich vírů. Pravda, s našim (přece jen tajeným) obdivem. Však Matěs se neomhl na celou situaci dívat a raději vše sledoval z povzdálí...:-)
      A tak jsme došli ke kolenům, přístavu a jukeboxu. Vzhledem k posledně jmenovanému odkážu na afterchat a doufám, že se vysloví (jsa kritik k mému článku) někdo jiný. Já mám totiž problém. S (byť krásnou!) mladou, ale fatálně neschopnou brigádnickou obsluhou, přepáleným tukem, nedopečeným kolenem a zájezdními hospodami vůbec. Vítej v Česku, kór na jižní Moravě, kde to s námi vždycky mysleli tak nějak upřímně po svojemu...
      Takže se raději přesunu o kus dál zpět přes most (slušně po vozovce) do kempu Pláž, kde pro nás připravili náročný audiovizuální festival. Nejprve RHChP revival a později Miss la Pláž. Zatímco Milajko prospal s dešťovou loužičkou za krkem festival, spoustu Ježků a kvalifikaci, já prospal finále Miss, kdy kozy ven! Vzbudil mne vlastně až Milajko zavalen lístky do tomboly, které rozhazoval podle toho, jak nevyšly. A pak byla noc na neděli, byť původně jsem ji plánoval pouze jako předěl mezi dnem A a dnem B. Tenhle primát zůstal tentokrát jednoznačně Milajkovi:-)

"Když s chutí vypiješ, nemůžeš nadýchat...," prohlásil Milajko chvíli před odjezdem:-)

      Neděle. Nenáviděný den, poáč vše obvykle končí. Zlatý Trutnov! Dnes však se budíme a přicházející Jindra (jsa v přesvědčení, že najde) nakonec nenajde žádného řidiče. I my máme problém, poáč když se na snídani proflákne, že nahoře stojí zaměstnanci firmy Polehávat-Chrápat a čekají na nás, máme problém sami. Odvážným sice svět přeje, ale toto? Jsem rád že naévlastním přemisťovadlo a nemusím se o něj starat. Nebo mu minimálně dělat řidiče. Takže zatímco ostatní trpí, já se snažím srovnat alkoholem...
      Kliftóny jsme nakonec projeli bez ztráty kytičky. Pomohlo auto stojící těsně pod horizontem před kliftóny, trčící svými dveřmi do prostoru a se všemi pasažéry rozprchnutými do lesa. Polehávat-chrápat na ně čekali jako na liz a Milajko byl pro změnu přilepen na nás jakoby na tyči. Netušil, že pištův rencek má problém. Dusil se a klidně se mohlo stát, že u policajtů neplánovaně zastaví, aniž by Pišta chtěl. Je podivné, že ani později po projetí checkpointu si Matěs panáka na spravení nechtěl dát...
      A tak jsme dojeli bez ztráty kytičky až domů. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale Pišta mne vysadil až před doupětem. Postupně jsme se opouštěli a oba nám přišlo zcela symbolické, že za Hranicema se divnopočasí přelilo v setrvalý slejvák. A jakože i na Vranově foukal vítr, za nějž by se ani listopad stydět rozhodně nemusel...
      Zbývá poděkovat. Všem zúčastněným, poáč ví, jak to bylo ve skutečnosti:-) Mám radost, že se pořád dá jezdit s lidmi za lidmi, kterých si vážím. Tak zase příště na nějaké přehradě, která o nás ještě neví!

P.S. Jak bylo zhruba dva týdny po akci náhodou zjištěno, došlo k dokonalému krytí celé akce před Kufberkem. Ne, že by nás chudák naháněl v okolí Pozlovické přehrady. To ne, věnoval se plně rodinným radovánkám. Ale nečekaně brzkým vyškrtnutím z rubriky "Odpovědět všem" vlastně vůbec netušil, že celá akce proběhla o nějakých 200 kilometrů jihozápadněji. Poslední, co stačil zaznamenat, bylo kompletní zrušení celé akce Lockayem:-) Ostatně o pár řádků níže sami můžete posoudit, že zorganizování akce v dobách emailů, sms, facebooku a podobných vymožeností, chce pořádného chlapa...

110813
Medvěd:-)