Tour de koridor za 149 kaček! Pivovar Pegas v Brně, středa 28. října
Přátelé, kamarádi,
už jsme se pěknou řádku dní neviděli. Někomu to určitě přijde jako chvilka, jiný třeba nemohl ten dlouhý čas přečkat (o čemž v našem věku ovšem rozhodně pochybuji:-)) a já marně vzpomínám, kdy byl poslední Freedland? Pravda, jeden pokus jsem učinil, ale Nové Hrady se nesetkaly s vaším nadšením. Zkusím něco jiného. Ve středu 28. října je státní svátek. Škoda jej nevyužít, kór když Česká pótrať přichází s tak skvělou nabídkou! O čem hovořím? Stavte se v Lidlu a u kasy žádejte jízdenku.
Hloupost? Ani ne, jednu (či více) skutečně dostanete! A právě na 28. října. Za 150 korun můžete od půlnoci do půlnoci křižovat celou republikou ve druhé třídě, jak jen budete ráčit. A za sto páďo bychom se mohli už někde sejít, ne? Jak napovídá přiložený obrázek, vzpomněl jsem si na jednoho nejmenovaného kamaráda, jeho momentální bydliště a své dávné sliby. Pročpak nezajít po létech do Pegase? Nejste také proti? Tak šupinky šupinky do Lidlu a doufám, že se shoufujeme. Napište, zda přijedete, ať Vendelín může zajistit rezervačku. Brno je dobrou železniční křižovatkou, takže máme velkou šanci se sejít. Budeme se těšit!
Editorial No.122
Ahojda. Minule jsem se tady přespříliš rozvášnil, což byla jen přirozená reakce na Absurdistán, který nám tady někteří šibalové předvádějí. Navíc jsem byl víc než čerstvě ovlivněn zážitkem z Ameriky. A tak vulgárnost byla silnější než má vrozená slušnost. Kouř a síra byli venku. Nedivte se, Amíkov je skutečně šokem. Každý člověk vyjímečně v Amíkově pobývající žasne, že existuje místo, kde slušnost je normální, kde lidé se chovají k sobě tak, jak u nás vyžadují od jiných, aniž by sami cítili stejnou potřebu chování, a kde i po silnicích se dá jezdit v pohodě i v těch největších zácpách. Přál bych každému, aby si to zkusil, jinak těžko uvěří. No a pak jsem se vrátil zpět a pak ten Paroubek...
S Kufberkem jsme se domluvili, že se mne znovu zeptá na pevnost mých názorů a rozhodnutí tak za půl roku a já s ním plně souhlasím. Nicméně můj pohled na svět se Amerikou obrovsky změnil. Po nedávném letním neveselém pracovním dopoledni (když seno a vidle spojené s lidskou zlobou promlouvají, jsou jakékoli argumenty zbytečné) přišla jako mimořádná odměna. A navíc po své vlastní sebereflexi, která mi byla naštěstí dopřána, jsem se malinko poopravil. Slibuji všem, že se příště nebudu takhle unáhlovat a dále se v Thájmsech bude psát slušně. Něco nového tady najdete již dnes, něco přibude později a pozorným urkitě neunikne i spousta nových fotek.
Sedím si takhle v jeden už chladnější úterní večer na Kolibě v Krnově, kde už trávím více jak dva služební měsíce a říkám si, jakpak asi vypadá zápas Zlína s Vítkovicemi? Ladím na netu online hokej a co nevidím na první záběru z Čajkovy plech arény? Havran s Jiříkem! Ano, pěkně z detailu, jak zrovinka přemýšlejí, jak chokej nakonec dopadne. Nebylo přesně tohle znamení? Asi ano, i proto koukám, kdy bude Zlín hrát doma, že bych zajel konečně do mého milého Zlína na návštěvu, a nestačím se divit. Hnedka v pátek a s Perníkama! Ani chvilku neváhám a ozývám se. A taky se pořádně těším!
Zlín mám skutečně rád. Stoupat ulicemi Pod Rozhlednou a jí podobnými je pastvou pro oči. Zlín jako takový je postaven v úzkém údolí nad Dřevnicí a většina baťových domků, domečků či bytovek se nachází v kopcích. Mnohé tady stojí bezmála sto let a brilantně zapadají do okolí. Jsou malinké a vevnitř mnohdy prťavé. Na druhou stranu oku rozhodně lahodí a díky neomítnutým cihlám dodávají místu génia locky. Rád tudy chodím a užívám si jich. Obzvláště teď po Amíkově, protože právě ta jistá uniformita v zástavbě rodinných domků mi připomíná ségřin Provincetown. Snad už i tady ve Zlíně doufejme nelze bez povolení měnit jejich xicht.
A právě v jednom z domečků (konkrétně půldomku) bydlí Kačenka s Jiříkem. Mí dobří kamarádi, na které se těším stejně jako o ni na svého brzy očekávaného potomka Kubíka. Vlastně už je akorát čas! Půjde Jiřík nakonec na chokej? U nich doma čekáme ještě na Míru a necelou půl hodinu před zápasem se vydáváme všichni tři vstříct zápasovým zážitkům s doporučením, ať se Kačenka moc nerozčiluje a doma ať si udělá pohodu.
"Strýců, jezdi častěji, zvedáš nám pěkně návštěvnost," říká mi Jiřík a utěšeně se bavíme nejen hokejem, ale také velmi slušně zaplněnou halou (5431) stejně jako klasickou zlínskou atmosférou. Zlé jazyky tvrdí, že za vše může Hašek. Že by tolik lidí bylo zvědavo na jeho výkony? V jeho letech? Mohlo to s Pardubicemi dopadnout i hůře. Byly hrozné, nedisciplinované a tak příležitostí vsítit měly málo. Zato na Zlín jsem koukal s uspokojením. Hamrlík šel do sebe a zhubnul, Leška předváděl své neskutečné a drzé kousky, zatímco Balaštík se uklidnil a místo provokací raději střílel. A "zbytek" mančaftu? Vloni tady byl první útok a pak dlouho nic, letos je tým mnohem kompaktnější a vyzrává. Konečně od titulu uběhlo už spousta času...
Jako bonus se hrálo v tréninkové hale valašské derby juniorů, přičemž Seno a vidle zpoza Sirákova neměli šance a prohráli 7:2. Povedený hokejový podvečer. V hale dokonce kolovala slivovice jako za starých časů a cestou domů jsme ještě dostali na cestu další od náhodných pocestných. Prý slivovici nafasovali na zítřejší oslavu. Nevím, moc jim nezbylo. A komu jsem fandil? To je snad jasné! Vzal jsem si přece Pivkův dres:-))
Není divu, že ani Mírovi ani mně se nechtělo po vítězném Zlínu domů. Je fajn v pátek sem docestovat, kór když i po zbytek večera jsme se u Lutonských báječně bavili. Bože, jak se mi v sobotu dopoledne nechtělo domů. Zlíňáci, díky moc! Medvěd:-)
kratce
Ulovit pana Romana?
Tomáš Vorel se rozhodl nás osvěžit dalším svým dílkem "Ulovit miliardáře." Podle všech dosavadních recenzí jde o betelnou békovinu. Navíc dotovanou veřejnoprávními prostředky, které již dávno nejsou zárukou kvality. Dostal jsem dokonce i zákaz na tu kravinu jít. Od koho? Od Pana Romana! Že se takový film točí, vím právě od něj: "Snad to nedopadne hůře než ruští Oficíři 4," myslel si právě Pan Roman a než kohokoli na tenhle film pozve, raději jej chce smrknout nejprve sám. Má k tomu jeden jediný (byť pádný) důvod. Sám v něm totiž hrál! Nečekejte nic světoborného (standardní čtvrtá dáma z davu...:-)), nicméně když pozorněji kouknete na Matonohovo levé ucho, určitě vám jeden zátylek za ním bude více než povědomý. Také jste zvědavi, jak Pan Roman nakonec dopadne? Snad napíše recenzi i do Thájmsů... Medvěd:-)
letem zářím
Psát o září roku 2009 je jednou velkou radostí. Urkitě pro mne, neboť se moje hodnoty absolutně zpřeházely. Vlastně celý ten proces začal jednoho neveselého dopoledne v MNM začátkem srpna, hnedka po skvělé Bystřičce, za které jsem si musel logicky zasloužit přiměřenou odměnu. To, že o nějaký měsíc přijde odměna zcela nepřiměřená, jsem neměl ani tušení...
A tak jsem hnedle druhého září vystartoval z ruzyňské ránveje, abych poznal, o jak zoufale provinční letiště jde hned za pár okamžiků. Kam patří Česká republika, člověk pochopí už v Heatrow, natož ještě o něco později v Bostonu. Ano, návštěva Amíkova je zážitek nad všechny možné zážitky a máte-li tak skvělou ségru jako já, nemůžete tušit, co vás v těch nadcházejících krátkých dvanácti dnech všechno čeká.
Asi netřeba pochybovat, že Amíkov je Země Neomezených Možností, že celníci záměrně dělají drahoty, než vás tam pustí, poáč tak nějak tuší, že není další síly, která by vás zadržela. Ať už zíráte hnedka na Bostonský Downtown (třetí den pobytu), nebo si připadáte jako na konci světa (myšleno časově) při pohledu do dodnes bezedné díry, která zbyla po Dvojčatech v Novém Yorku právě 11. září. Myslíte, že tryznou žije celé město? Kdepak! Tenhle útvar má zcela jiné tempo a na časy vupomínání jsou určena jen určitá místa. O pár ulic dále už nic nepoznáte a pochopíte, že noční kužely asociující Dvojčata, mají svůj význam.
Jako stejně zaprděný čecháček civíte na stadionu Novoanglických patriotů, kde se hraje "pouze" přípravný zápas a nemáte šanci to nijak poznat, kdyby vám to neřekli. Jako čecháček pochopíte nástup místních odsloužilců z Íráku a zastydíte se za švejkovský syndrom, který vás napadne při hraní hymny a ve stoje tleskajících všech přítomných fandů, hráčů, třepetalek, pořadatelů a nevímkohoještě.
Pak si zajedete mrknout na velryby a když se k nim konečně dostanete, dobré dvě třetiny posádky už to nevnímá, poáč vinou obrovských vln má problémy s žaludkem. Nebo si třeba zajdete jako já se ségrou na kajaky na stejné moře, které najednou ukazuje zcela jinou - klidnou a vlídnou tvář. Na bouřlivý oceán pak znovu mrknete při jízdě offroadem do dun nebo zase naopak ne zcela líné vlnky nevěřícně koukáte o pár dní jindy na kole tamtéž.
Já a moře? Proboha, co bych tam měl dělat 14 dní? Říkal jsem si vždycky. Jenže Cape Cod a konkrétně Provincetown je natolik krásné místo, že se mi tam chce jednou zůstat navždy. Jasan, všichni varují, že Amerika dokáže být mnohde jiná, ale kdo z nich to vlastně zná? Cesta mnohých Amíků do Evropy je celoživotním zážitkem, na druhou stranu Států se třeba ani nepodívají, bo neni čas. A my Evropané? Já si tenhle luxus budu díky ségře dopřávat klidně každoročně. Ale nejen ségra je P-town! Taky její rodina, kamarádi a mnozí další, kteří mi z první půlky září udělali fantastické prázdniny a já jim za to moc děkuji!
Ano. Amerika je hrdá země. Vykládejte si, co chcete, nadávejte stejně jako já předtím, než jsem se tam (pro ségru konečně!) podíval. Jsme i nejsme součástí euroamerické pidlivizace. Pochopíte, že přesně tady se nachází hodnoty, po kterých toužíte a tajně doufáte, že se jich jednou dočkáte i tady u nás. A nebo si to "tady u nás" musíte jednoduše udělat tam. Jiné cesty není a já o tom už tři týdny přemýšlím.
*****
A pak se musíte vrátit. 12 dní je v životě lidském nic. Jenže zásadních dvanáct dní je něco jiného! Začne vás srát Paroubek svými veletoči (nejdřív chce volby, pak nasrat, pak chce vládu a zase ne... atd...) stejně jako ostatní "volení zástupci" z lidu a je vám šoufl. Uvědomíte si, že s blbostí nelze bojovat slušností, ale naopak stále dokola poukazovat na jejich chyby. Když jsem říkal ségře, co Paroubek vyvádí, kroutila nevěřícně hlavou a správně tvrdila, že v Amíkově by už byl dávno zmizelej. A tak jsem si zase zoufal a nestíhal. I to tady patří.
Na přemýšlení však mnoho času nebylo, poáč práce bylo nad hlavu a medvěd se jen těžko srovnával s tempem ostatních. O jednom víkendu se za mnou přijel podívat do Krnova, kam jsem přechodně (pracovně) emigroval, tatík a spoustu věcí jsme si vyříkali. Je líp. Na to se musím logicky potkat na Cvilíně s Kufberkovou rodinou, aniž bychom se domlouvali, stejně jako o den dříve jsem se vypravil na kole aspoň na otočku na Praděd, abych zjistil, kdo všechno je na Kurzovní. Potkal jsem pouze Zdenu a Bobovce. Nikdo víc. Tak i o tom bylo září 2009. Fantastický měsíc!
Amíkov v Zálouží. Země neomezených možností, abych parafrázoval Vendelajna, který je mým názorem překvapen, si moc vážím. Moc moc! Nepoznat jej, jsem standardně zaprděný čecháček aniž bych věděl. Na stránkách jste měli možnost poznat, co jsem zažil. Vendelajn byl překvapen. Jenže! Jenže na Trutnov člověk jezdil (včetně medvěda) jako na free-town, kde zažil něco, o čem neměl tušení, že existuje zcela přirozeně. Přirozeně jako Zálouží. A jsem tomu rád. Nejel jsem tam jako turista, měl jsem výhodu, ale jako člověk, který tam má svou sestru, jejího manžela a jejich přátele, kteří mi udělali takový TRUTNOV09, ze kterého jsem byl absolutně OFF. Oči jsem měl ablolutně otevřené, vnímal jsem plnými smysly a jsem ochoten (mnohé nerad) obětovat do budoucna. Vážím si moc svých přátel, ať jsou kdekoli. Také musím říct velké DĚKUJI právě lidem v Amíkově, které jsem potkal. Ano, to je země, kde chci žít. Proč? Protože! Svoboda je tam, ne tady. Tady je Paroubek a uvědomme si, tohle tady bude volit většina, tím končí svoboda a začíná RaJ. Dál tenhle druhý Gottwald nevidí. A i proto tady nechci žít. Ségra, díky moc za to poznání. Mám tě moc rád a díky za to poznání...
NY 11. září: Liptákov a Nový York, města má nejmilejší, chce se mi říct společně s Járou Cimrmanem teď, když si sedím v 17. patře našeho hotelu za řekou Hudson v New Jersey a koukám na druhou stranu na věčně tepující město měst. I teď o půlnoci, kdy se u nás nehne ani kolo a tady stále jezdí auta tam a zpátky. Právě začíná 11. září, osm let po té a v místě Bodu Nula dva sloupy světel naznačují původní místa Dvojčat. Je zvláštní, ocitnout se právě tady v den, který se bude stále připomínat jako útok na naši pidlivizaci. Asi by se tady měl zajet podívat každý, kdo uznává naše hodnoty, aby viděl, jak velká apokalypsa to byla. Projeví se na New Yorku dnešní vzpomínání?
Zcela určitě. I když večer si někde na pomezí Čínské čtvrti a Soho na nic podobného nevzpomenu. Teď ráno však cestujeme na naši ambasádu a první jazyk, který uslyším cestou metrem je polština. Tady? Přirozeně! Není asi jiného místa na světě tak národnostně mnohočetné. A svobodné, tepující, nikoli však bezohledně jako u nás, lidé vnímají své okolí i cestou do práce, stejně jako naši malou cestovatelku Madlenku, která stále nedokáže vstřebat to množství lidí všude kolem nás. ... pokračování a mraky fotek!
Měl to být samozřejmě článek o Trutnově. Jenže se pak, týden v absolutních a naprosto pozitivních vzpomínkách, najednou ocitnu ve společnosti podobně postižených. Jeden sy stýská, že už to nejde, druhý je zamindrákovaný jako já před několika lety a sám se snažím sám sebe marně přesvědčit o opaku, že už dávno tomu tak není. Pak dopijem poslední doušek krušných krušek, do kterých se nelze vpít ani po týdenním intenzivním snažení se do nich aspoň večer vkousat.
V narcistní atmosféře pak jdeme ulehnout každý do své kajuty s pocitem, jak jsme jeden druhého pěkně zase zválcovali a v nekonečných snech tajných přání se snažíme zapomenout na den, který mezitím uběhl bez toho, aniž bychom aspoň trošku přišli k lizu. Aha, práce!
No jo, jenže v tom si vzpomenete kromě spousty malicherností, které dnem prošuměly jako loňský sníh v Charlieho vzpomínkách na toho spokojeného kolegu, který se k lizu podle uspokojeného výrazu v tváři o víkendu dostal, zatímco ty se tváříš veledůležitě, že máš zase o čem psát, když se pachtíš přes Vendelín z MOM do Krnova. Ba ne, vo tom to není a teď po 4 krušných máš opět potřebu neukojený rozdávat ty své rozumy do světa. Achjo...
"Kua, čo to ten Medveď zasa trepe," jako bych slyšel stěžovat si v mlžných luhačovických ozvěnách Matese. "Asi sa zbláznil, lebo som tam opäť nebol," dodal by, když jako první si tady přečte o sobotním večeru. Tou dobou již pozůstalá pětice zcela jistě přešla z denní fáze B na fázi C, zatímco s Kufberkem vystupujeme v Uherském Hradišti. Nikdy jsem neměl tu čest v centru města být. O to více mne překvapilo, jak "daleko" je na hlavní náměstí z nádraží. Den končil, slunce již nepanuje tak dlouho jako uprostřed června a my vcházíme někam, co nás zcela pohltí. V Hradišti se odbývá Letní filmová škola. Festival s dobře vypěstovanou a hýčkanou tradicí, kde se jeho návštěvníci "učí" filmu. Netušil jsem, jak lehce se jeho kouzlu dá propadnout. Stačilo pár minut pobýt a okamžitě na člověka dopadla ona neuvěřitelná pozitivní atmosféra. Všude kolem spousta mladých lidí a mezitím vším naše dvě vykopávky, které však zhola nikomu nevadí. Mladá generace se baví jinak než my, netráví mládí po hospodách a byl-li tohle typický vzorek našich nástupců, jsem spokojen. Škoda, že náš čas byl tak krutě vymezen na pouhou hodinu a museli jsme přístav plný pohody opustit zrovna, když na náměstí začínala filmová produkce. Nevěříte? I já to bral jako krásný sen. Ba ne, napřesrok tam musím přijet pobejt rozhodně na delší dobu!
