chat
|
20. až 23. května
"Byla druhá polovina května. Byli jsme ještě stále plni dojmů z Lukasova čtvrtstoletí páry a hlavně událostí kolem a hned týden nato se nám dostalo pěkného počasí a Charlie nás přemluvil na zájezd do Rakouska na rafty, který organizují Chlumečáci pravidelně. Proč bychom nejeli, když máme tak skvělé vzpomínky na Norsko a řeku Syoa. Ještě dříve než jsme se vydali na cestu na jih, zavítali jsme na koncert Lucie do starého Zimního stadionu v Pardubicích, který jsme si pořádně užili a o den později nás čekala dlouhá cesta do Mrtvých hor v Rakousku, kde jsme po dvou letech okusili dravých vod v gumových člunech..."
I.
- odjezdová -
Jméno oné cestovky, která nás tenkrát odvezla do Rakouska si už nepamatuji. Koneckonců není ani tak důležité. Věděli jsme jen, že s Chlumečákama bude rozhodně na cestě velmi veselo. A protože jsme přišli o přirozenou možnost konzumace českého piva, posilnili jsme se ještě před cestou na chlumecké Zahrádce tak, že nám bylo hodně veselo už před nástupem do autobusu.
Koukal jsem jako blázen a hlava mi nebrala, kdeže jsou schované všechny ty rafty, ve kterých budeme zdolávat divoké vody? Vysvětlení se mi dostalo záhy v autobuse: Do cestovky teprve pojedeme, protože to máme po cestě. To už ale mezitím zacvakaly první zátky fernetů, vodek a beefeaterů našich spolucestujících.
"Přes Pardubice a Chrudim? Divné..." A ještě divnější bylo, když náš autobus zahnul ve Slatiňanech doprava na silnici, kterou bezpečně znám a která je bezpečně slepá! Vede totiž na Škrovád, což je moc pěkné místo u řeky Chrudimky mezi skalami: "Tady vedle si zajděte na pivo, my mezitím budeme nakládat materiál." Ano, jak rád sedám na zahrádku mé oblíbené hospody (o pár týdnů později tady budeme snídat s Lenčou...) a pouštím se do ještě oblíbenějšího Géčka. Těch jsme nakonec mnoho nedali, ale vzhledem k tomu, že náladka byla již pokročilá, byl výkřik: "NASTUPOVAT!" v podstatě vysvobozením.
V autobuse okamžitě usínám a jsem naposledy vzbuzen u hospody v Jarošově nad Nežárkou, kterou zase pro změnu zná důvěrně Zipp, a ve které stavíme naposledy na území našeho milého státu. Hospoda není evidentně na takové návaly zařízená, milá obsluha nestíhá: "Slečno, já bych si dal tady ty vaše prsíčka..." povídá podroušený Zipp a tak docela trvá než jsme všichni odbaveni.
Přes noc jedeme dále. Nic si nepamatuji, ani hranice, poáč mi někdo dost nepříjemným způsobem v hlavě zhasnul a tak musím důvěřovat řidičům, že ty vysoké hory všude kolem nás, které se vyklubaly při nastávajícím pomalém svítání, jsou skutečně Alpy. Je mi to celkem jedno, rychle stavíme stany a jdeme dospat to, co jsme nestihli...
II.
TEICHL
Někdy dopoledne jsme probuzeni a první, co děláme, je nafoukávání raftů, což je pěkná dřina. Děláme to prý proto, abychom si jich vážili. Nevím. Jako rozcvičková byla vybrána řeka Teichl. Na jejímž soutoku se Steyerem je naše základna. Popojeli jsme značný kus proti proudu, nicméně to byl jen takový dojem, protože cesta se točila ve vršcích a na stráních horských masivů mnohem více než řeka.
Teichl nás moc nenadchnul. Žádný prudký průtok a neustálé popohánění vody pádlama. Téměř olej. I tak se podařilo jednomu raftu se udělat a to téměř na konci plavby pod rozestavěným dálničním mostem, který si posádka tak intenzivně prohlíželi až doslova zasekla raft pod skálu uprostřed koryta řeky. Řeknu vám, docela umění ji na tak širokém korytě trefit. Nicméně zaseknutí bylo slušné a vysekání raftu z víru byl docela dlouhý edvenčr. Jízda po Teichlu nás natolik vysílila, že nikdo neměl zájem o další cestu po Steyeru a raději jsme se šli podívat proti jeho proudu na to, co nás čeká zítra.
Večer bylo u nás v kempu tůze veselo. Baras nezklamal se zásobami pití a zábava u ohně a kytary nebrala konce, až nás správce musel pozdě v noci přesvědčovat klečíc na zemi. Jo, jo.
III.
STEYER I.
"Je málo vody..." sděluje nám průvodce, který to tady dobře zná a my mezitím nakládáme sportovní náčiní do vleku za autobus. Start nás na Steyeru docela rozhodil. Je hned pod "malým" vodopádem na konci jezového válce. Prý bude vše v pohodě a my svým průvodcům věříme. Steyer už je přece jen o něčem jiném. Jeden velký jez, místo zvané magneťák, Skála smrti. Na řece jedeme poměrně dlouho. Snad nějakých dvanáct, patnáct kilometrů. Voda s námi už mele a to se nám líbí. Obdivujeme Konvíska s Pšendou, kteří totéž co my na raftech sdolávají na Pálavě. Jejich jízda je spíš nekonečný cyklus na téma: "Řeko nalej, my snad budeme stíhat vylévat."
Někteří mají dnes zájem i o dvě jízdy, v čemž je vyhověno. My ostatní je jedeme sledovat ze břehů, protože nám přijde, že ve vodě je to takové nějaké ještě ne ono proti tomu, jak na to člověk kouká co by zasvěcený divák. Večer pak opět posedíme u ohně, i když jsme si tentokrát nenechali utéct aspoň košt zdejšího piva. Obsluha je ovšem katastrofální. Že by za včerejšek?
IV.
STEYER II. aneb Sami sobě!
Přes noc slušně zapršelo a hned po ránu koukáme, že vody je v řece podstatně více než včera: "Kdo dnes budete chtít, můžete jet bez průvodce!" To je pro nás výzva a se Zippem a Charliem si rezervujeme jeden raft. Úvodní buben vypadá ještě brutálněji než včera, ale my drsňáci se přece nenecháme zviklat! Nasedáme a šup na první peřej. A ještě jednou šup, tentokrát ovšem do vody. Charlie zachraňuje vesla a já se Zippem raft. Jenže to jsem si jenom myslel, protože po chvíli koukám, že Zipp se křečovitě drží raftu a bezvládně sebou zmítá podle toho, jak chce voda. Jak rád jsem ucítil pevné dno pod nohama.
Voda chce holt své a my si hned na začátku vyzkoušeli, že koordinace povelů, hlav, rukou a nohou je velmi důležitá. Do čela dáváme Charlieho a se Zippem se snažíme korigovat loď. Velký jez je dnes pro nás báječným zážitkem. Na chvíli nám Charlie zmizel pod vodou, aby byl po chvíli vystřelen i se špičkou raftu ven a pod vodu zmizeli pro změnu já se Zippem. Paráda! I Magneťák jsme zvládli skvěla a poslední, z čeho nám ještě lepilo, byla Skála smrti. I tu jsme zvládli a pak již v pohodě dojížděli do přístaviště. Dóst dobrý!!!
Hned po příjezdu se skládají věci, balí stany, aby se odpoledne mohlo vyjet na zpáteční cestu domů. Za městem Steyer vidíme poprvé po třech dnech sluníčko. V autobuse se opět zpívá a navíc i točí ve hrách alkohol, takže při výstupu doma jsme opět jako žoci. Tedy kromě Zippa, který prudil, poáč nepil a zato mne relativně bezpečně dovezl domů do Ótravy, za což mu patří můj dík. A to je vlastně všechno.
-md-25.03.2002
|