chat

Akce roku 1999

Náš diář

15. až 16. května

- úvod -

Po dlouhé době jsem chytil do ruky Deník 01 a chystal jsem se napsat události spojené s Českou Kanadou v roce 1999. Tenkrát Zipp naposledy oživoval ústředny pro SPT Telecom. Hned na začátku článku v Deníku 01 o Kanadě jsem jen velmi stroze poznamenal, že během měsíce, kdy jsem nenapsal ani řádku, došlo ke dvěma akcím. První bylo dlouho očekávané a nakonec i velmi vychvalované Barbecue v Brně. Jenže ať jsem vzpomínal, jak jsem vzpomínal, nevzpomněl jsem na nic. Ani o druhé akci, Čtvrtstoletí Lukasově, které se konalo tradičně v Srbíně, bych asi taky nenapsal ani řádku. Jenže krom toho jsem poznamenal jednu malou větu: Kutná Hora a Hospoda u Jakuba. A byl jsem doma! Tuhle akci určitě znáte z mnohého vzpomínání a já si ji tady dovolím připomenout...

- příjezd do Kutné Hory -

      Vloni při putování směrem na Českou Kanadu jsme s Charliem narazili v Kutné Hoře na jednu velmi povedenou hospodu. Měli tam obrovský výběr piv, hospoda samotná byla zařízena v anglickém stylu, a v neposlední řadě tam hrála dobrá muzika. Tenkrát dokonce probíhala i soutěž o tričko Guinness, které dostal poctivý konzument za vypití deseti kríglů moku stejné značky. Tenkrát jsme na to s Charliem neměli a tak nás napadlo, že bychom mohli návštěvu pubu někdy v budoucnu zopakovat. Jako ideální příležitost k novému navštívení pubu nám přišlo pozvání na Lukasovo čtrvrtstoletí páry do Srbína. Mělo to jediný háček. Lukas zapomněl pozvat Lenču s Manťasem, které nepozvání mrzelo, protože se chtěli také zúčastnit. Tak jsme si prozatím dali sraz v Kutné Hoře a dohodli jsme se, že tam něco vymyslíme.
      S Charliem jsme do Kutné Hory přijeli tradičně na kolech z Chlumce. Už ve čtvrtek jsem odjel za Charliem, abychom stihli i Lučice, a v pátek odpoledne jsme vyjeli na cestu společně. Hlavu s tím, kde budeme spát jsme si nelámali. Stan vezl Zipp autem. V podvečerních hodinách, kdy u Jakuba otevřeli, jsme s Charliem zapadli dovnitř plní očekávání, zda nepoběží nějaká bojofka. Na první pohled sympatická šenkýřka se našemu dotazu velmi podivila a zřejmě proto, aby nás vyprovokovala, řekla: "Deset Guinnessů stejně nevypijete!" Uznáte, že šlo o velkou výzvu. Zanedlouho po nás dorazili do pubu i Lenča s Manťasem a Zipp, který zaparkoval auto na odlehlém parkovišti na okraji města. Postupem času, kdy přicházeli místní štamgasti, byla na nás šenkýřka stále více nevrlejší a později nás i začala ignorovat.

- Bojofka v K.H. -

Jenže my se nedali odbít a od nějakého sedmého Guinnesse jsme pravidelně hlásili číslo právě dopitého piva. Během posezení jsme s Charliem několikrát odjeli na kolech, které jsme měli uloženy úplně na druhé straně od vchodových dveří, s nějakým nákladem k autu. Netušili jsme, jak se nám onen manévr bude časem hodit. Když jsme totiž dopili desáté pivo a šenkýřka se rozhodla, že nás od této chvíle bude ignorovat totálně, v Zippovi se cosi zlomilo a řekl ono proklaté: "Jdeme bez zaplacení.

      První jedete vy dva na kolech, pak Lenča, Manťas a nakonec půjdu já. Sejdeme se u auta." Vše bylo domluveno a my se s Charliem dali na cestu: "Kam jdete, pánové s těmi koly!?" Povídá šenkýřka nabroušeně a my v zápětí odvětíme: "Technická!" Štamgasti nám s radostí ještě podrželi dveře. My dva jsme byli venku aniž bychom čekali, že věc půjde tak hladce. O něco později vyšla z hospody i Lenča. Zato s Manťasem měl Zipp problém. Snad právě přes počet vypitých piv nějak nemohl Manťas Zippa pochopit a podroušeně pravil: "To jako fakt mám odejít od rozpité Corony?" Načež mu Zipp jednoznačně odpovídá: "Tak už, kua, vypadni!!!" Manťas šel. Zipp si vyhmátnul chvíli, kdy nějaký stůl platil a ztratil se taky.
      U auta jsme se sešli všichni kromě Manťase. Lenča říkala něco o tom, že jej viděla někde ve městě, pročež jsme se rozhodli uspořádat záchrannou misi. Byla už tma a s Charliem jsme vyjeli zpátky do jámy lvové. Za několik málo okamžiků nám byli v patách měštští strážníci. Rozhodli jsme se rozdělit. Strážníci si vybrali mne: "Dobrý večer. Kde máte světlo? Nevíte, že musíte jezdit osvětlený? Vaší občanku!" Povídám: "Nemám, mám ji v autě." "Kde!?" "No, v autě. Hledáme kamaráda po městě, který se nám tady ztratil," odvětím po pravdě. "Jo, a mimochodem, nebyl jste náhodou v hospodě ..." Pořádně ve mě hrklo, ale naštěstí následoval jakýsi pro mne naprosto cizí název lokálu, pročež jsem opět odpověděl po pravdě, že nikoliv. Nezbylo mi nic jiného než dojet k autu pro občanku.
      Už jak jsme se se strážníky blížili k autu, Zipp raději vystoupil, za to Lenča, kdyby to bylo jen trochu možné, tak by se schovala do skříňky u spolujezdce. Strážníci zkontrolovali mé doklady a odporoučeli se. To už mezitím Charlie vezl Manťase na kole k autu a jak uviděli strážníky, kterak s námi jednají, okamžitě se dali na úprk mezi domy. Když nebezpečí pominulo, šťastně jsme se sešli u auta. Zipp navrhl plán útěku z města a na závěr povídá: "Pojedu raději se zhasnutými světly, abych byl nenápadný..." Tady by mohla bojofka skončit. Jenže jsme se nějak hloupě domluvili na odbočce a nakonec se Charlie někam úplně vytratil. Začala pátrací akce číslo dvě, kterou ukončil sám Charlie po hodině, kdy v pudu sebezáchovy zavolal z vedlejší vesnice z automatu. Někdy po půlnoci jsme si konečně vyhlédli místo na spaní na konci stromořadí a únavou okamžitě usnuli.

- příjezd a oslava -

      Ráno jsme se vzbudili brzy, protože nám stále lepilo strachy, že nejsme zase tak daleko od města a rozbřesk nám dal i za pravdu. Byli jsme jen několi set metrů od prvních domů v Kutné Hoře. Pročež jsme se rychle sbalili a vydali se na cestu. Do auta se vešel Zipp s Lenčou a Charliem. Manťas se obětoval a společně jsme vyrazili na kolech. Celou cestu po nechutné silnici č. 2 nám foukal ostrý protivítr a tak jsme jeli jen co noha nohu mine. K tomu nám kutali v hlavách ti prokletí trpajzlíci. Jak jsme záviděli posádce Felicie, když jsme se s nimi potkali po několika hodinách za Kostelcem a zjistili, že si spokojeně spinkají. Jediné, co jsme stále nedořešili bylo, co uděláme s Manťasem a Lenčou. Nakonec jsme je Lukasovi dali coby dárky/nedárky zabalené v pytlech, z čehož měl Lukas obrovskou radost.
      A jsme na konci povídání. Oslavu narozenin překryla v našich vzpomínkách jednoznačně bojofka z předchozího dne, se kterou jsme se rádi chlubili a nakonec jsme si mezi deseti očmi museli říct: "Ale bodlo to ušetřené pětikilo!" Vzpomínáme jen, že kolem garáže i v ní bylo pořádně veselo, Papouškář zabodoval se svým ptákem a hlavně celý víkend nějak podivně rychle utekl.

-md- 08.02.2002