chat

Akce roku 2012

Náš diář

pondělí 25. června

Les Království, Kuks, Betlém a Tichá Orlice

Prožívám u nás zcela tradiční a kdovíkolikátý soulad všech možných a nemožných náhod. K tomu přišlo pozvání na Babskou jízdu na Pecce. Údaje, které jsou důležité, abyste pochopili, jak je možné, že Labskou cestu jsem si přesně po měsíci dal znovu. Jen opačným směrem od Pardubic proti lenivému někdy i dravému labskému proudu. Ovšem společná část byla vlastně "jen" ta od Jaroměře do Dvora a zpátky. Mám-li však popsat originál cestu, musím se vrátit v čase. Přeskočit dneska už celý červenec (a půlku prázdnin k tomu) a zastavit se v pondělí ráno na zápraží Pecky U Karloj. Brzy ráno, poáč Charlie musí jít normálně gumovat, zatímco pro mne začíná druhá polovina fantastické dovolené...

itinerář dne: PECKA U Karloj - hrad Pecka - rozcestí ke Kalu - Vidonice - Horní Brusnice - Dolní Brusnice - Bílá Třemešná - přehrada Les Království - Verdek - Dvůr Králové nad Labem - tzv. "Krakonošova vyhlídka" - Žíreč - Betlém - Nová Křížová cesta - Stanovice - Kuks - Slotov - Brod nad Labem - Heřmanice - Jaroměř - pevnost i město Josefov - Nový Ples - Libřice - Výrava - Librantice - Třebechovice pod Orebem - Petrovice nad Orlicí - Týniště nad Orlicí - Světlá - Borohrádek - Šachov - Velká Čermná - Číčová - Smetana - Plchovice - Bošín - Běstovice - Choceň - Peliny - Mítkov - Brandýs nad Orlicí - Perná - Bezpráví - Kerhartice - Ústí nad Orlicí - Hylváty - Dlouhá Třebová - pivovar Faltus Česká Třebová - Kozlovský kopec, chata Maxe Švabinského, 137km, Baník pyčo!

      O půl šesté ráno Charlie zamyká svůj chat a odjíždí nach Chlumec. Já tady na zápraží také nehodlám sedět donekonečna, byť uznávám, že jsou věci, které se neochodí. A tak vymýšlím, co vyvést s ultra dlouhým cyklistickým dnem? Času spousta, troštičku chladněji než v předchozích dnech, což je ideální cyklistické počasí. Takže celkem rychle padá mé rozhodnutí vyšlápnout celou Pecku. Až na hrad! Dámy a pánové, upřímně, kdo už jste byli na hradě na Pecce o šesté hodině ranní? Kdo z vás to má? :-) Užívám nezvyklých stínů teprve zvolna objevujících se slunečných paprsků a střílím jako o závod. Na sluneční paprsky se těším hned dvojnásob, poáč skřehlému tělu dělají navýsost dobře. Asi nemusím podle množství fotek dále vysvětlovat, že jsem se rád v podhradí pod dnes nedobytným hradem zdržel. K tomu mi běží hlavou sentinelní vzpomínky, kterými se mi promítlo posledních patnáct let a snad každému musí být jasné, že i nějaká oční kapka samodojetí logicky padla:-)
      Mezi Peckou a rozcestím nad Kalem zastavuji ještě několikrát. Hory - totiž Krkonoše - nejsou sice vidět podle mých původních předpokladů, přesto se snažím fotit Hory s Peckou z různých míst a snad podruhé na dovolené krutě lituji špatného rozhodnutí nechat zrcadlovku doma. Teleskop by dnes asi třeba nebyl, ale základní zum-zum by se přeci jen hodil. Na nadKalním rozcestí už sluníčko dostalo dostatečnou sílu a já se konečně přebalil do letního dresu. I s vědomím, že cesta teď bude především klesat, čímž nemusím mít ideální pohododu. Ale vždyť je červen.
      Další kvalitní zastávkou byla Bílá Třemešná a především místní cukrárna, jejíž jméno mi vypadlo stejně jako teď místní wifi. Přiznám se, že Horní i Dolní Brusnici jsem doslova prosfištěl. Dneska jsem uzavřel domluvu snad i s větrem, takže jsem skutečně frčel dolů z kopce jako o závod. Uznávám, že ani jedna z Brusnic si tak barbarský přístup nezaslouží, protože obě mají své kouzlo, krásné chaloupky a kostel, na který se postupně vydělává uvnitř probíhajícími koncerty Olympiku, Kubiškou, Chinaski a vůbec další popinou. Chvályhodné! Já však mám hlad jako vlk a před sebou vidím čerstvý místní zákuseček a turka. Toho jsem sice po chvíli přehodnotil na exkluzivní presso s mlékem a byl dokonale spokojen. Netradiční snídaně, která do mne spadla a já byl nadmíru připraven do dalších zážitků. První z nich je už nedaleko.
      Věděl jsem, že vzhledem k luxusnímu času budu mít dost chutí ba i příležitostí vstřebat příkrý příděl cukrů. Jednak další kilometry stále běžely společně s Labem dolů do údolí a pak tři kilometry pod Bílou Třemešnou najdete skvost více než stoleté architektury - přehradu Les Království. Vida, další přehrada do sbírky za poslední týden. Tahle je však pro oko lahodná. Romantická hráz, jejíž dobudování načas zastavila první světová válka, si obdiv, úctu a ochranu rozhodně zaslouží. Jednota veškeré okolní architektury (včetně vodní elektrárny pod hrází), domek hrázného a přepadových věží na obou stranách řeky, musí dojmout předpokládám každého. A já si opět navíc sentinelním nad vzpomínkou, kdy jsme tady jednou dorazili, kochali se, abychom později autem jeli na Zvičinu. Řídit mohla pouze Volejka, poáč jediná z nás nechlastala. Jenom hulila. A navíc nevlastnila řidičák, ta co...:-)
      Dostatečně pokochán a také s dávno vstřebanou snídaní jsem mohl vyrazit dále s proudem vln řeky Labe dolů do Dvora Králové. Jinak než obvykle (po levém břehu) a proto mne překvapilo, jak město stojí relativně vysoko nad řekou. Vlastně i logicky. Kdo by kdysi stavěl město v údolí? Dvorský centrál plac věnného města českých královen se změnil od posledně k nepoznání. Nedávno rekonstruovaná dlažba (pamatuji asfalt) a především z parkoviště udělali odpočinkové náměstí. Tomu rozumím! Na pivko je však ještě příliš brzy. Totiž ani devět hodin, takže vlastně využívám zajímavého světla na náměstí a snad poprvé v životě tady fotím. Vlastně mne tak mrzí jen to, že místního Tambora opět neochutnám. Snad příště? Příště přišlo o měsíc později v Bílé Třemešné. Hospoda u nádraží, kde jsme s Charliem kdysi taky zaparkovali cestou na kolech, mne stejně rozsentilněla. I zatamořil jsem. Jen právě Tambor už mne naladil podstatně méně. Krákora na předchozí zastávce na Šporkově mlýně za Kuksem (dvanáctka za sedmnáct) bylo mnohem lepší:-)
      Kudy dál? Jasan, Labská stezka má své číslo 24. Jenže rozbouranost cesty směrem na nádraží mne držela více v pozornosti než sledování malých žlutých cyklistických cedulek s ještě menšími čísly. Na nádraží jsem už definitivně pochopil, že jsem objevil další zkurvenou Varhaníkovu zkratku a natěšen dále stoupám drapák do kopce nad kolejemi s tím, že místo údolí uvidím hory z Krakonošovy vyhlídky. Chyba lávky! Mnohem vhodnější byla občerstvovací zastávka u studánky Svobody s mocným pramenem. Krakonošova vyhlídka totiž nepřinese nic víc či méně než pohled na stromy v okolí. Tudíž je naprosto zbytečné tady zajíždět s potřebou výhledu na jinak parádní okolí. Mířím dále na Žíreč. Čeká mne totiž další kultura za nula. Snad dokonce ta nejvýživnější:-)

Braunův Betlém. Víte o co jde? Hrabě Špork v osmnáctém století pochopil sílu génia Matyáše Bernarda Brauna a nechal si od něj postavit nejen obrovské množství soch na Kuksu, ale také (a to jako provokaci na nedaleké tupé jezuity) přírodní Betlém. Sochy rozeseté přirozeně v lesním parku. Dokonce byly prý původně barevné. Umělé barvy vzal dávno čas, horší je však stav soch samotných. Čas a nevděčný člověk se na nich krutě podepsal a dnes je vlastně docela smutný pohled na torzo areálu, který byl určen k odpočinku, kratochvílím i rozjímání. Torzo, ze kterého dodnes vlastně překvapuje genius loci. Torzo, jehož stav je podivný jako dnešní doba. Náš obraz. Ale abyste mne špatně nepochopili. Nejde mi o stav soch jako takový. Tady se moc obávám přílivu Eur. Mne drtí, jak dneska není schopen nikdo areál udržovat v pořádku. Kdejaký chalupář provádí pravidelnou údržbu a tady se na všechno sere. Obrovská škoda a pocit zmaru. Proč to?

      Přesto všechno jsem si Betlém nadmíru užil a mechy, které plastiky dávno překryly, vytvřily tak dokonalé kombinace barev, že jsem nemohl nepofotit. Kua, vlastně mám dneska obrovské štěstí na kulturu. Možná i proto, že nikam nespěchám a plnými doušky užívám všech krás, které se kolem mne samy nabízí. Už jsme na tohle téma měli řeč s Charliem. Jednoduše sentinelníme, což je pro všechny v podstatě nezadržitelný proces, který přichází s roky, nastupující demencí a prý i zkušenostmi. Rozhodně jsem Betlém viděl jinak ve dvaceti, když jsme se tudy otřeli při cestách s rádiem Alfa. Dokonce i vzpomínky "na tehdá" překryl čas zapomnění. Ale to nevadí, poáč teď jsem si génia Brauna užil vskutku parádně. Jemu musel vést ruku neskutečný frajer. Nebo jej někdo obdařil představivostí, kterou "to tu nemam." Jen se ještě mít tak s někým podělit o pocitech. Mno nic, jedu dále. Čeká mne přece ještě Kuks!
      Jenže! Jenže ještě před Stanovicemi sjíždím po v podstatě nejetelné cestě. Permanentně upravuji zadní bagáž, která má stálou potřebu vypadnout z kola ven na hrbolech, které přináší docent Hrbolek. A já si v duchu nadávám, proč je ta cesta tak hrozná. Po chvíli vyjíždím z lesa na louku. Vidím čerstvě opravený impozantní kamenný železniční viadukt (mno ano, profiúchylka...:-)), ale ještě před ním sochy. Tady? Na konci světa? Co to, kua, je? Na údržbu Betlému prachy nejsou, ale na modernu ano!? Nakonec beru Křížovou cestu 21. století vybudovanou v roce 2008 přece jen na milost. Vlastně je geniální! Přiznám, že jsem ji neprošel celou. Strach o odstavené kolo a věci na něm byla větší než odvaha ujít ještě další kilometr na její druhý konec. Vše jsem si vynahradil (překvapivě?) o měsíc později, kdy jsem Křížovou cestu dal zcela plánovaně skutečně celou. Od viaduktu jednoho k druhému. Báječný nápad! Moc na místo neupozorňují, ale je fakt, že ve směru od Stanovic je úchvatná. Antrééé, kdy vidíte v oblouku viaduktu Andělskou hlídku, je prostě bomba! Fotky pocházejí především z druhé návštěvy, kdy jsem si cestu užil důkladně. To už jsem psal? Soráč, zážitek:-)
      Protože nemám v úmyslu popisovat zevrubně poslední červencový víkend, nezbývá než tady zmínit i Šporkův mlýn. Usedlost u jednoho z mnoha labských jezů byla v červnu po ránu bohužel zavřená. Nebo se tak možná jen tvářila. Ale o měsíc později ji potkávám příjemně nabitou mladými lidmi. Louka u Labe měla dokonalý golfový pažit a určitě by nebyl problém tady zakotvit a rozbít vlastní stan. Obsluha dokonalá, znovu příjemná a především pohodová. Krákorova dvanáctka za sedmnáct! A když jsem po třech chtěl platit šedesát, maník s úsměvem povídá, že se mu podruhé nechce chodit kolem a nechává to raději za padesát... Tohle místo těžko najdete z auta. Cyklostezka jej jen majinko míjí a když zpozorníte na železném mostě pod jezem, určitě se zastavte. Přiznám se, že jen vidina cesty na Pecku a přicházející večer, mne odtrhli od hříšných myšlenek k zakotvení na tomto místě.

A zase zpátky na značky! Požór, nemíříme na Pecku! Ale naopak dále dolů na Kuks. Ve Stanovicích ještě potkáte další z řady v okolí roztroušených braunových děl - Svatou Glorii utopenou v tupé okolní "bagristofandovské" architektuře. Pak kolem Labe s kolem pod sebou - či jak chcete - chladným a vlhkým údolím dojedete až pod Špitál. Je opraven! A asi víte, že je spojen kolmicí na řeku se zámkem na Kuksu. Že neznáte? Kua, tak šupinky si běžte doplnit znalosti! Hrabě Špork jezuity neměl v lásce, jak už jsem psal, a sochy Ctností a Neřestí vlevo a vpravo od hlavního chrámu před zámkem znovu dělal jezuitům natruc již zmíněný geniální Braun. A já se znovu kochám a užívám pondělního ranního klidu. A znovu lituji, že nemám zrcadlovku. Popis a charakteristika soch mi znovu dělá problém. Kua, je to vůbec možné? Ne, užívám si a teprve později přicházím na další "objev," že i tady už dorazila evropská unie se svými fondy a probíhá rekonstrukce zámku za 800 mega. Kdoví, jak to dopadne. Moc peněz taky nebývává nijak dobrá...

      Slotov. Po česky Nečas. Dědina za Kuksem mne svým názvem snad až nechtěně rozesmívá. To bude zřejmě Žilina, ne? Nicméně dědinka samotná je sympatická stejně jako celá cyklotrasa až do Jaroměře. V podstatě stále kolem Labe, které občas křížím. Mimo jakýkoli provoz. Později je asfaltka vystřídána polňačkou. Ale nejde o nic, na co bych si měl či musel stěžovat. Naopak! Času mám dost a tak nějak podvědomě si užívám pohody v přírodě, která na dlouhé kilometry za Jaroměří skončí.
      A propos, o Jaroměř jsem se vlastně jenom otřel. Za to Josefov jsem si dal pěkně celý! Pevnost, která vlastně nikdy ve své slavné době nebojovala o svou existenci. Dodnes budí respekt svou velikostí a nekompromisním posazením na břehu Labe i Úpy. Navíc tady vnímavější divák rád kouká do spleti uliček, kde se natáčel nejeden český film. Příklad? Musíme si pomáhat. Na pivo by chuť znovu i tady byla, ale jaksi není kde příjemně zakotvit. Dobrovolně podstupuji část cesty, kterou chci mít teď co nejdříve za sebou.
      Josefov - Třebechovice pod Orebem. Nudná jen mírně se vlnící krajina a tupá rovná a nekonečná cesta. Navíc jsem se směrově poněkud otočil. A možná i vítr. On mně na protest proti předchozí pohodě? Možná. Tupě šlapu a odpočítávám každý kilometr. Občas i metr za metrem. Ha, už konečně vidím Oreb! Terénní vlnku nad městem, oproti které je i Pecka se svým profilem jasně megahorským gigantem. Je poledne a já bych konečně i zastavil. Ale znovu není kde! Co to je, kua, za město!? V bidonu snad poslední deci krutě vyhřáté vody. Ne, ne, ještě popojedu dále. Kolem jedenáctky (silnice spojující Hradec Králové se Šumperkem) přece musí být dostatečný počet motorestů, kde bych mohl i medvěd zastavit a konečně se občerstvit! Bez piva už jedu 68 kilometrů...
      Kdepak! Cyklotrasa jede sice souběžně s hlavní silnicí, ale přeci jen je příjemně schovaná v lese. A jede se po ní nadmíru dobře! V podstatě je vyloučena jakákoli odbočka. Padá do mne poslední voda a stále více vyhledávám občerstvovnu. Dříve než dojde k dehydrataci. Ale nic! Ani v Týništi neseženete v červnu žádnou zahrádku! Chci snad tak moc? A to jsem tohle divnoměsto projížděl bloudíc jsa vysušen dokonce natřikrát. Kdepak, nezbývá než zatnout zuby a jet dále. Do Prahy, do Podolí, do lékárny. Do prdele to je mi smutno.
      Je pravda, že další kus mé dnešní cesty nebyl už tak tupý. Orlice se bez sentimentu rozdělily a Tichá právě teď příjemně proti mně meandří. Držím se cyklotras, takže projíždím místa, která bych zřejmě jindy v životě neviděl. Kdesi za místním písákem definitivně odchází hlavní skoba držící zadní bagáž na nosiči a místo neustálých oprav už jsem nucen k definitivnímu řešení. Zaplaťpámbůh, našel jsem jej rychle a vlastně vydrželo až do konce dovolené.
      Borohrádský centrálplac. Místo, kde bych občerstvovnu po předchozích krutých zkušenostech rozhodně nečekal, poáč jsem jej (ne centrálplac, ale Borohrádek) vždy měl už od pubertálního vštěpování v základech železniční dopravy pod oblíbeným učitelovým heslem "Moravany-Borohrádek" za konec světa uprostřed pardubického kraje. Herna v rohu náměstí a krytá zahrádka na asfaltovém placu před ní. Nejprve půllitr alofoku a teprve po cukrech přijde na řadu pivko. V tomto případě Excellentní 11° Gambáč. Ale jo. Chutná a šenkýřka ochotně chodí obsluhovat jediného šílence na zahrádce. Je totiž celkem zima. Netuším, zda únavou či počasím. Je fakt, že fouká docela nepříjemný studený vítr. Přesto spočívám u tří piv a teprve potom vyjíždím. Předpokládám již jen cca dvacet kilometrů na Mítkov a tam fajront.
      Ale vše bylo nakonec úplně jinak! Především jsem zapomněl dočepovat před odjezdem z Borohrádku vodu do bidonu, takže těch osmnáct kiláků na Mítkov jsem dával s velkým přesto sebezapřením. Navíc tady cesta není zábavná a Choceň potkáte na kole spíš za trest. Jenže hned za městem od Pelin se dostanete do údolí Orlice a hloupé myšlenky vás opustí. Vysoké skály, sevřené údolí a později cyklostezka a pótrať. Nic víc! Úmysl můj byl jasný: Na Mítkově přechrápu a druhý den si užiju dvě jasné cyklotrasy: Údolím Orlice a Moravské Sázavy. Jenže na Mítkově měli sice dobrou Plzničku i steaka, jenže roky stále divnou obsluhu. A navíc prý plno. Resumé? Přemlouvat? Ani náhodou! Je chvíli po třetí hodině odpolední a ve mně uzrává plán na další nenadálý rekord. Zatím však nevolám nikam. Sedám na kolo a odjíždím hopsa hejsa do Brandejsa k železničnímu přejezdu, u kterého stojí snad stovka cyklistů. Kua, práce???
      Nevím, přelez, podlez a pak se narovnej! Ostatní cyklisté mne dohnali mnohem později. To už jsem seděl v Brandejse na koupališti a při pohledu na místní zámek jsem se znovu rozsentinelněl. Tentokrát vstupuji snad ještě hlouběji do prenatálu - totiž puberty, kdy jsme tady destruovali obrovské zámecké sály na malé kukaně coby ložnice pro naše ženský. Pardon, spolužačky. Než se dobudovalo, přišla revoluce a bylo naštěstí našemu snažení odcinkáno. Komunista své tupé dílo naštěstí nikdy nedodělal. Plznička, pohoda koupaliště, vzpomínky a nedaleký Labyrint světa a Ráj srdce na mne působili tak dokonale, že jsem tady napsal celou Norskou Pecku. Spokojenost? No tak určitěěě! Tak teď už jen zajistit nějaké ubytování. Kdepak asi? Mám stále ještě sentinelní náladu, takže volám na Chatu Maxe Švabinského na Kozlovském kopci. Ještě netuším, co přivolávám a co prožiji, nicméně hlas kukiny na druhé straně slibuje leccos a já natěšen jedu po chvíli, co jsem dopil svou Plzničku, dále:-)
      Bezpráví jsem lupnul jako malinu. Vůbec jsem si užíval parádního údolí, které už znám naštěstí nejen z kolejí, vždyť je jaro! Cyklostezka je vymazlená a provoz naprosto v pohodě. Od útočiště Jana Amose Komenského do Vačkova je to nějakých patnáct kiláků. Vaček má však smůlu - mobil na něj nevlastním. Takže popojíždím až do Hylvát, kde shledávám za patřičnou sympatickou zahrádku se sPlzničkou. Mám jasno. Dvě:-) Koukám na televizi nade mnou a s odstupem času už vlastně ani nevím, o co tam Berdychovi šlo. Do konce jeho zápasu jsem rozhodně nevydržel, protože od Prahy se na mne tlačí bouřky a já bych byl rád v cíli včas a suchý. I když ta druhá část je v případě Kozlovského kopce naprostá blbost...:-)
      Dlouhá a Česká Třebová. V první parádní cestou, ve druhé projíždím zkušeně zadem za intrem na Skalce. Přesto nestíhám a brzdím s prvníma kapkama za náměstím U Faltuse. Pravidelný čtenář ví! Pivovar Faltus a konečně i černé pivko! Desítka taky dobrá, možná lepší, jenže nebeské kapky ještě neskončily. Volám nahoru na Kozlovský kopec a loguji se s tím, že vážně dorazím. Dostávám seriozní nabídku, že pro mne klidně sjedou dolů. Jenže to rezolutně odmítám. Na Kozlovský kopec zásadně po svých!

Díky za ty dary! Bouřka samozřejmě časem odezněla. Navíc ještě před setměním a já konečně mohl vyrazit. Kozlovský kopec se zdál po sto třiceti kilometrech přece jen snesitelnější než minule. To je vážně paráda, když má člověk (potažmo medvěd:-) obstojně natrénováno. Teď už jen "pár" nutných serpentýn a jsem na vrchu.

      Uřícen vcházím do chaty a radostí se líbám se šenkýřkou na uvítanou. Tenhle diblík je fakt tak dobrej? Je! Hospoda zavřená, zásoby rumu vlastní a po půlnoci navíc s bonusovým výšlapem na rozhlednu jako bonus! Foukalo jako sviňa, ale lepší závěr dne jsem si nemohl ani představit: "Tamhle svítí Perníkov a nad ním vpravo je Mechov? Tak to jižně pod Perníkovem musí svítit Chrudim. No jasně!" Těžko dneska říct, kdy jsme slezli a kdy jsme šli spát. Ale je to úplně jedno, protože jsem věděl, že po dnešních 137 kilometrech je celý svět jen a jen můj...:-)

Cykloverdikt

Vida, občas bych si měl přečíst celý článek než začnu psát cykloverdikt. A tak se stalo, že dneska vznikly hned dva. Ostatně si myslím, že Královská etapa si dvě hodnocení zaslouží. První vznikalo zrovna cestou mezi Chocní a Ústím nad Orlicí, druhé o den později U Hodže na 40. Kufberkovinách. Prosím? Že mám čas na psaní? Mám! Hospodské sporty mne neberou. Snad s výjimkou kryglistiky:-)

      Tak jako každý předchozí den musím ohodnotit dnešní cyklotoulky. Vzhledem k počtu "ujetých" kilometrů musím hodnotit den hned ve třech různých částech. Především Pecka a okolí je bomba! S tím se smiřte, protože vím, o čem mluvím a kam se velmi často a s radostí vracím. "Proznačenost" okolí je luxusní a pro nás husté bykery není problém "vynalézt" další neviděnou cestu. Jen se zapotíte. Je taky nadmíru jasné, že všechny cesty vedou na Zvičinu. Mont Blanc Podzvičinska si svůj respekt zaslouží. A nejen díky drsnému drapáku k chatě. Odměna může být sladká (bramborové knedlíky) nebo sladká (výhledy). Do Dvora Králové bylo vše o.k. Za Dvorem, který je rozkopán, je "veselo," ale když podržíte aspoň pěší značky, dříve nebo později jste zpátky a správně. Navíc na Betlém cyklotrasa nevede!
      Údolí Labe je parádní až k Jaroměři. Pak nastává opruz a je jedno, zda jedete od Pardubic přes Hradec (aspoň ten je jetelný v pohodě) nebo jako já do Týniště nad Orlicí. S výjimkou Borohrádku jde o nudu a opruz. Značení pro cizáky se nepřipouští a místní vidí. Labská stezka do Pardubic je pak tupá šlapárna vesměs po vedlejších, ale dopravně zatížených cestách. Nic co by lákalo.
      Změna logicky přišla v Chocni. Orlické údolí je jednoduše nádherné. Z vlaku jej znáte a ještě parádněji vypadá ze sedla kola. Značení je v pohodě až do České Třebové. To už jedete kolem Třebovky a Vačkov (kdysi Ústí nad Orlicí...:-) projedete s výjimkou divnoparku pod žlutým nádražím v pohodě. Je jen na vás, pro co se rozhodnete. A spinkat si na Chatě Maxe Švabinského na Kozlovském kopci. Upřímně, lepší ranní start nemůžete ani zažít, protože první kilometry jsou jasně dolů!

A co dnešní cyklostezky? Začnu přeci jen z jiného soudku. Totiž naše krásná krajina se přeci jen dělí na fantastické, parádní, záživné a celkem nudné části. O kvalitách Podzvičinska nemusíte pochybovat. Vyberete-li jakoukoli cyklotrasu, nejspíš vždy zažijete nevšední jízdu opepřenou buď parádním sjezdem nebo třeba výjezdem. Kraj spokojeného kolaře končí naštěstí až kdesi pod Jaroměří. Dopotud není nač si stěžovat. I značení je obstojné a s radostí shledávám, že ničení značení přeci jen přestává být na první pohled pohospodskou kratochvílí. Ale pak začínají rovinky. Hradecko je celkem hustě proznačeno, jenže města bývají za trest a rozmazlený člověk touží po zážitcích. A těch najdete i u nás na Ostravsku více. Prostě divná krajina, mnoho značek, nulové zážitky a divný pocit. Až do Chocně. Nejste-li z Hradce Králové a nepovažujete-li okolní cyklotrasy vhodné k tréninku, klidně tenhle kraj vynechte. Těšte se dále! Z Chocně proti proudu Tiché Orlice vás čeká cyklistický ráj. Kvalitní stezka, výhledy a relativní konec světa. Jen nerad svištím o pár metrů výše tímhle údolím vlakem. Kolo je mnohem zábavnější! A klidně až do České Vepřové. Jste - li hustý byker jako já, není problém dorazit na Kozlovský kopec. Ten - stejně jako chata Maxe Švabinského - rozhodně nezklame!

2.8.2012
medvěd:-)

zbytek fotek