chat

Akce roku 2012

Náš diář

úterý 19. června

Kozlovice - Peřeje - Smrček

Je čtvrtek 21. června brzy ráno. Venku se bouří a já nemůžu usnout, takže opouštím pokoj penzionu U Holubů v malebném údolí nad Čeladnou směrem na Podolánky a jdu konečně dopisovat několika denní resty. Ani fotky ještě zpracovány, kua, nemám! Přitom zážitků je přehršel. Touhle dobou jsem podle svých původních představ být ideálně v Adršpachu. Někde tam vychrupkávat a pomalu plánovat, jak se do pátku přesunout na Norskou Pecku. Jenže to by nesměl volat Charlie zrovna když jsem mířil na víkendové Podhoří 160 a nesdělit mi, že právě tady k Holubům na pracovní týden vyrazil. Pochopitelně i s kolem, takže mé plány s radostí padají a místo sólo jízdy se chystám si užít zážitků z hor, které mám tak nějak za domem, ale kde jsem už pořádně na kole nebyl ani nepamatuji...

itinerář dne: A - Ostrava - Stará Bělá - Krmelín - Stará Ves nad Ondřejnicí - Brušperk - Fryčovice - Rychaltice - Dolní Sklenov - Kozlovice; B - U Holubů (Čeladná) - traverz pod Ondřejníkem - Kozlovice; A+B - Kozlovice - Lhotka - Metylovice - Frýdlant nad Ostravicí - Nová Dědina - Peřeje - Ostravice - Smrček - U Holubů (53, resp. 44km)

      Nejdříve jsme se však s Charliem museli někde sejít. Z Podhoří 160 jsem totiž vyrazil nikoli zpátky k domovu, ale přes Oderské vrchy objel za dva dny Libavou, vrátil se domů a teprve nyní v pondělí jsem opustil Ostravu. Brzy ráno, dle dohody a mým oblíeným směrem na pivovar v Kozlovicích. Jsem třetí den na kole a tak jsem čekal, že přijde krize. Předchozích kilometrů s plnou polní a totálním vedrem bylo totiž nadmíru. Přesto jsem nasadil dokonalé tempo už v Bělském lese a nohy si začaly s určitostí zvykat na fakt, že se prostě po dvoutýdenní pauze už opět jezdí:-)
      A ono to fakt jde! Kopce nekopce, první zastávku (jen chvilkovou) dávám až po sedmnácti kilometrech ve Fryčovicích. Slunce dostává grády a tak se utěšuji myšlenkou, že snad nebude v horách tak zle. K pivovaru v Kozlovicích s pohodou a pokorou dorážím na smluvený čas v 10:04. Otevřeno sice mají až o hodinu později, ale sympatické paní šenkýřce nečiní sebemenší problém mi natočit jednoho černocha. A kde je Charlie? Zřejmě zrovna nadává na to, jakou zkratku jsem mu hned po startu z Čeladné vymyslel. Pravda, traverza kolem Ondřejníku je parádní, ale než se na ni člověk vysouká, obvykle chcípne. Vše je naštěstí nakonec kompenzováno luxusním sjezdem do nekonečných Kozlovic po funglovním asfaltu. Vše je odpuštěno:-)
      První dva škopky dáváme na zápraží pivovaru. Jednak nespěcháme, druhak vyřizujeme snad již poslední pracovní hovory a třeťák tady příjemne sviští všude kolem vítr, přičemž infrazářič je bezpečně schován za budovou pivovaru. Jak to tak vypadá, start společného putování beskydským horstvem nám vyšel na jedničku.
      Ale dále už šlo o cesto pro drsoně. Je po poledni, slunce předvádí správnou demoverzi krematoria a my máme namyšleno, že jediná cesta, kterou lze jakštakš přežít, je ta přes Lhotku na Frýdlant nad Ostravicí. Oběd, který jsem neprozřetelně do sebe nasoukal, mne sice drsně tížil, ale bez něj by byla situace snad ještě horší. Aspoň vítr fouká a tak s krátkou technickou zastávkou ve Frýdlantě dojíždíme do Harcovny na Plzeň ze stanku. Cestou vnímáme vybydlený opevněný areál Českých drah. Alespoň co nám umožňuje stav dokonale rozkopané souběžné cesty směrem na Malenovice. Dokonce i nový most se tady staví! A k dokonalosti přispívá všudypřítomný prach a dvojnásobný kyvadlový semtamfór:-)
      V Harcovně jsme vydrželi dlouho. Nic nás nelákalo, abychom opustili zátiší slunečníku a vyrazili dále do hor. Až páté pivko bylo rozhodující. Takže se Charlie zařadil v jednom i druhém směru jízdy, jak přikazovala značka a poposouvali jsme se dále k Peřejím. Asi je vám všem jasné, že jsme byli na Harcovně chytří jako rádio. Leč osudné Somálsko jsme opět nerozsekli:-)
      Peřeje na Ostravici. Místo, které mám moc rád. Nejdříve je Charlie přejel, poáč nechtěl povolit v konečně nabitém tempu, aby mne nakonec bez vyrušování nechal jen tak sedět. Čuměl jsem do blba a jak říkal Charlie, bylo evidentní, že se mi hlavou honila spousta vzpomínek. Jak by taky ne, když jsme tady toho tolik zažili! Však vzpomeňte na Freedlandy. Kolikrát jsme se tady za jeho existenci byli podívat?
      Ale už je čas na chlazení. Na levém břehu je tradičně stín. Jdeme na Adama a netušíme, jak drsná koupel nás čeká. Sakra, jak jsme v Norsku s klidem mohli lézt do vody, do které hned vedle se soukal ledovec? Ano, voda v Peřejích mohla s klidem mít někde kolem pěti / osmi stupňů. Jakže dlouho jsme ve vodě vydrželi? Zapomeňte na skákání do tůně pod pádovodem. Byli jsme rádi za pár temp. I tak jsme nakonec Peřeje dali čtyřikrát. Ano, byly osvěžující a my mohli vyrazit za dalším, tentokrát vnitřním zchlazením.
      Hostinec Za řekou u ostravické pily moc dobře znám. Když jsem stávkoval a hodlal jsem se na přelomu tisíciletí odpoutat od starého života a starých kamarádů (jak jsem byl najivní!), nejel jsem plánovaně na Pecku, kde byli ostatní, ale právě tady, kde kolega s bandou slavil Silvestra. Divný čas to tenkrát byl a já si musel srovnávat hlavu. Pak jsem tady byl vlastně ještě jednou a to jsem pro změnu skončil s jinou (klenbovní) bandou, od které jsem z vrcholku Lysé hory sběhl právě tady. Takže třetí návštěva s Charliem mi přijde zcela symbolická. Jasan, že i o tomhle jsem s nim mluvil. Ale více nás zaujala nadmíru sympatická koňařka, u které jsme jako staří plesniví dědkové na pivem odhadovali věk. Na "občanky na stůl!" však nedošlo:-)
      Já vůl! Jestliže na Ostravici jsme byli ještě příjemně zchlazeni, pod vrcholem stoupání na Smrčku už se statečně znovu potíme ve vlastním potu. Moje předsevzetí dostat se k Holubům seshora byla v tuto chvíli totální blbost. A Charlie mi za tuhle klasickou zkurvenou Varhaníkovu zkratku několikrát vynadal. Jenže pak přišla odměna: Sjezd s velkým S. Ze Smrčku je totiž asfaltka úplně nově udělaná a její houpání přinášelo parádní zrychlování a naši spokojenost. Nakonec mi, kámo vole, Charlie za tenhle plán pěkně poděkoval...
      ... totiž panákem U Holubů. S restaurací nekecal a její zahrádkou už vůbec. Sympatický podnik, sympatické šenkýřky, příjemné prostředí a dokonalá zašívárna před mobilním signálem. Kua, co více si přát? I ubytovací sekce byla naprosto v pohodě - stará prvorepubliková vila po totální rekonstrukci. Zvenku mate doslova tělem! A vevnitř? Vevnitř jen my dva coby jediní hosté na penzionu. Řeknu vám, tady se mi bude líbit!

medvěd:-)

zbytek fotek

... a před deseti lety...