chat

Akce roku 2012

Náš diář

sobota 17. března

První velké cyklistické putování. První (skoro) stovka. První bájo jarní počasí. V rámci tradice založené teprve loňského roku jsem vyrazil na Prajzskou. Kraj lakomců a držgrešlí, divných patronů a vypočítavců. Shoda s Lojzou Hadamczykem je samozřejmě čistě náhodná byť jeho vazby s ostravským pozemkovým fondem smrdí až příliš. Výjimkou toho kraje je (doufám) nejen pivovar U Komárků, jehož atmosféra mne znovu dostala. A znovu jsem odtud jen nerad odjížděl. Ale ten vynechám. Stejně tak bych měl vynechat i zmínku o blízkém setkání jiného druhu. Jenže na setkání s kamarádem Peťou Schejbalem v Chuchelné a později U Komárků se jednoduše jinam nevejde. Alespoň tedy takto. A v Editorialu...

Itinerář: Ostrava -Děhylov - Jilešovice - Kozmice - Bohuslavice - Chuchelná - Strahovice - ROHOV, U Komárků - Strahovice - Štěpánkovice - Kravaře (Hadamczykovo) - Štítina - Nové Sedlice - Suché Lazce - Přerovec - Budišovice - Hotýlek na Zátiší - Kyjovice - Zbyslavice - Olbramice - Josefovice - Jistebník - Ostrava, 95km

Pojďte pořešit hodinu medvědova života. Co? No, ne, pojďte zakusit jednu běžnou víkendovou hodinu mého času. Kde začneme? V Mokrých Lazcích! Vyřízen po 62 kilometrech na svém byciklu převážně v Hadamczykově, si říkám, že už asi vážně stárnu. Nejel jsem je naráz. Na jednorázovky lze začátkem sezóny jen pomyslet. Překvapivě ani s ohledem na mou všeobecnou "oblibu" Hadamczykova jsem se jednorázovku nesnažil uskutečnit. Až na jedno vytočeníčko jsem byl vlastně spokojen s celou cestou. Ale stejně. Stejně se člověk (potamžmo medvěd) cítil lépe, když se vrátil v odpoledních hodinách na tu "naši" stranu řeky Opavy...
      To nic, jsme na tedy už na té správné (naší) straně a můžeme s klidem zapomenout na strasti vesměs lakomých Prajzáků. Naopak sedím na zahrádce penzionu nad přehradou a je mi fajn. Cítím vedro. Letos poprvé! Dokonce cítím i připálený xicht, jenž dostal svou první dávku slunečních paprsků. Náladu mi rozhodně nemůže zkazit ani sympatická šenkýřka, kterou pamatuji z loňska. Mám rád jistoty, které jsou příjemné a které v čase setrvávají:-)
      Chmury ve mne nyní vyvolávají jinak mé Oblíbené Opičí hory. Dvě O.O. jsou na místě. Na jednu stranu jsem se na ně těšil v myšlenkách, že jsem opustil Hadamczikovo a konečně jsem doma. Na druhou stranu se nyní snad až zbytečně drtím pomyšlením na nadcházející kopce. Zcela zbytečně! Dyť je přece znám! Ale byl jsem z představy další dávky kilometrů tak "off," že jsem se zapomněl i slunit. Přitom si počasí o slunění vyloženě žádalo. Až když jsem konečně odložil (definitivně baterkově mrtvý) mobil, pochopil, jsem, že celou dobu dělám něco špatně. Záda během chvilky vyschla a já byl připraven k další akci. Navíc tyhle jarní vychytávky neuvěřitelně miluju. Třeba vloni před Mikulovem mi bylo stejně. Úplně stejně:-)
      Zaplatil jsem tři Plzničky (sympatická šenkýřka mne rozhodně neodbývala) a s obavami se vydal vstříct kopcům, které mám jinak rád. Jak to dnes půjde? Dnes? Dnes taky! Drtil jsem je až s překvapivou lehkostí několika málo set ujetých kilometrů a pocitem, že: "...teď už mne nikdo nezastaví!"
      A nezastavil. Meze i polní cesty stačily během dvou dní dostatečně vyschnout a já se jal svého kola cestou lesem od Budišovic do Hotelíku rychlostí, na kterou jsem během nekonečné zimy snad i zapomněl. Šutry lítaly kolem, lidé s kuželkama ustupovaly v představě blížícího se hřmotu včas a já s radostí děkoval. Prostě jsem si ty tři kilometry k Hotelíku užil způsobem, o kterém jsem málem neměl tuchy.
      Dorazil jsem do Hotelíku rozdýchán tak, jako bych právě stál na Zlatém Návrší. Endorfin se vyplavoval všude kolem mne, doslova stříkal a já přišel na užaslou zahrádku Hotelíku: "Ano, tak mne tady máte!" Mno, a hodinu parády postupně rozpíjím pivkem a luxusními tvarglemi. Dámy a pánové, upřímně, kdo z vás to má? Úplně teď vidím slintajícího Pana Romana:-)
      Já vím, šoupu nohama a nechci zažít další okamžik, který by mne sestřelil. Dokonce ani kopec ze Zátiší do Kyjovic nebyl tak úděsný jako obvykle. Sakra, daří se! Z Kyjovic už není náročnějšího kopce a během necelé hodiny nechávám daleko v zádech Opičí hory a čeká mne jen pár rovinkových kilometrů k domovu. Cool, vážně cool...

Z celé akce se mi bohužel zcela nezaslouženě vymklo povídání o pivovaru U Komárků v Rohově. Pivovar, který začal koncem roku 2010 experimentovat s pivem a už v březnu 2011 jsem jej navštívil, mne nadchl. Možná podobnost s klenbami v Klenbě, možná její parádní útulnost a (v těchto krajích nečekaná) přívětivost obsluhy, mne dostali i letos. Stejně jako vloni bylo u dvou stolů prostřeno k jídlu, z kuchyně voněl ovar a jen štamgastům zůstal k dispozici jejich (nejmenší) stůl. Nemáte rezervováno? O víkendu smůla! Snad jen zahrádka vás zachrání. A vlastně tady U Komárků po všem příjemném prožitém jsem přišel na nápad, že je nejvyšší čas udělat malý pivovarský bedekr. Počet pivovarů se už v mém okolí dávno limitně neblíží nule a naopak pocit z nich se mi posouvá do stále příjemnějších asociací...

medvěd:-)

fotky z akce, co zbyly:-)