chat

Akce roku 2009

Náš diář

Pištachat na Čeladné v noci z 24. na 26. dubna

      Mimořádně pěkný víkend nezačínám ani v Oldřichovicích, ani na Čeladné, ale ještě kousek vedle v Kopřivnici, kam mne pozval Jura Pivko: "Popijeme, zasteakujeme, koukneme na hokej a pak uvidíme," zněla jednoduše pozvánka a já dlouho neváhal. Než jsem do Kopru dojel, zastavil jsem se totálně žížnivý (Hospody po cestě stále žijí zimním spánkem. Co, sakra, děláte?) ještě ve Štramberku na Trubače, poáč nezastavit se, bylo by trestuhodné. Až později jsem se spustil z valašsého Betléma směrem dolů. Jura to má fajn. Jede kousek z kopce a za chvilku je doma. Tam mne už čekala celá tříčlenná rodinka...

      Jak večer Jura naplánoval, tak jej i naplnil. S přibývající tmou se tady pod horami nějak moc rychle ochlazuje a kolem desáté nás už zima definitivně vyhnala ze zahrady do domu. Bylo fajn.
      Druhého dne jsme byli předběžně s Kufberkem domluveni, že se potkáme na nádraží v Čeladné, odkud se pokusíme společně najít cestu na Pištachat. Začátek mého putování byl zcela zřejmý. Původní myšlenku vystoupat na Velký Javorník jsem opustil a začal za Koprem přes Vlčovice stoupat na Mniší. Úzká cesta, kterou notoricky znám z opačné strany se mi postavila pořádně do cesty a každý metr jsem si musel pořádně vychutnat. Nejen však každý metr. teprve nyní koukám, jak parádní kus přírody jsem vždycky ignoroval: strmé srázy, lesy, samoty podle Komárka a nad tím vším nádherné homole kopců poseté čerstvou zelenou barvou. Hotová kochajda za pět set! Vida, i kopec nakonec nebyl tak drsný, jak se dole zdál.
      Zhoupnutím přes Měrkovice, kdy se po mé levici tyčí majestátní hrad Hukvaldy a krásy Beskyd neutuchají, je to jen kousek do Kozlovic. Respektive do areálu na Fojtství. Ano, jeden z dalších Šmíra-pivovarů v Beskydech. Tentokrát nespočívám pod klenutým stropem jeho bývalé stodoly, kde se restaurace nachází, ale jako ideální se mi s Vojvodou v ruce jeví lavička na zápraží před muzeem. Ano, tady to půjde:-) Spočnout bylo třeba, poáč Kufberek se ozval, že přecenil nám své síly a přijede na Čeladnou o hodinu později. Reviduji své plány, koukám na majestátnou Skalku a je rozhodnuto: další zastávkou bude Ondřejník! Netuším, jak jsem si zavařil.
      Kopec už znám téměř dokonale, prvních šest kilometrů na průjezdu Kozlovicemi je asi nejvíce zničujících. Pak se silnička začne zahryzávat do masivu Ondřejníku a je ve stínu stromů lépe. I tak už nedočkavě vyhlížím sedlo nad známou výletní restaurací a po deseti drsných kilometrech se mi ho dostává. Už si pomalu vysnívám orosené pivo, které dostanu v hladovém okénku a budu se kochat výhledem na Slezské Beskydy. Po kilometru parádního sešupu se můj sen hatí. Lidí jako malých sviní všude kolem, zavazejících dětí jakbysmet a k tomu dvacetimetrová fronta právě u zmíněného hladového okénka. Ano, je po pivu. Ani nezastavuji a pokračuji dále. Kam? No přece traverzou k Čeladné.
      Počátek cesty, kdy jsem si chtěl užít sjezd, vzal vinou davů za své. Ještě mraky zavazejících pejskařů a teprve po nějakých dvou kilometrech klid. Výhledy vnímám jen po očku, už se dostavuje pivní deficit. Na čeladenské nádraží přijíždím akorát. Přejezdem prosvištím a už začínají cinkat výstražníky. Za malou chvíli přijíždí Kufberek a nalézáme se navzájem hned v "nádražce." Malinko povyrostla, jak oba koukáme a začínáme probírat včerejší akci, které jsem se nezúčastnil.
      Posilněni snad po hodině získáváme odvahu a vyrážíme na hodinový výšlap do kopce. Pištachat se nachází kdesi pod Smrčkem a cestu pod stejnojmennou hospodu si vybavuji. Nemýlil jsem se. Jsou místa, kdy i horské kolo nestíhá a nezbývá než pokračovat po svých. Rozhodující křižovatku s kouřovými signály míjím a docházím až k hospodě, odkud volám, že jsem Pištachat zřejmě minul. Nemýlil jsem se a vrátil se zpátky. Ano, teď už je tahle rozpustilá banda skutečně slyšet! A kde jsem nechal Kufberka? Přišla na něj náhlá příhoda a měl tak výhodu, že do hospody se podíval až cestou s ostatními:-)
      Po nezbytném uvítacím výboru jsme na Pištachatu dlouze nepobyli a celá sestava se vydala do hospody Pod Smrčkem. Tohle místo má svého ducha (genius Locky...), navíc dobré pivo, výborné venkovní posezení, takže není divu, že jsme se tady přece jen chvilku zdrželi. Šest kol? Sedm kol? Kdo by to dneska počítal. Většina odešla ještě před setměním, v několika málo exemplářích jsme zůstali až do hokeje, Vlado získal pár nových kamarádek (kamarád žádný naštěstí za ohradou nebyl) a nakonec troštičku rozladění odcházíme zpátky na Pištachat. Hlad je nejlepší kuchař a jsou tam steaky!
      Chyba lávky. Kamarádi se projevili jako převlečené svině a zbyli na nás akorát tak utopenci. Věřte, že i ty lze v nouzi největší upéct na ohni...
      Zbytek večera mi zůstal zhruba ve stejném mlžném oparu, jako hokej na plazmě umístěné hned vedle venkovního "krbu." Proto jsem ráno bedlivě naslouchal mlžným vzpomínkám ostatních a začal nenápadně skládat finiš včerejšího večera. Z bohulibé činnosti, která zřejmě zaměstnávala nejen mne, ale i ostatní mne však vytrhl Pišta svým konstatováním: "... to máme osm lidí, sedmnáct nocí," což vyděsilo především Lockaye, který prohlásil, že nejenže tolik dovolené předem neohlásil, ale ani by ji nedostal. Placení v eurech a korunách pak zaměstnalo Pištu na celé dopoledne. Obzvláště, když někdo začal platit současně v obou měnách a přidával k tomu nějaké flaškovné, viď Mates:-)
      Po nezbytných kávičkách se postupně začali rozjíždět jednotlivé posádky. Přesvědčit Milaje, že do Blavy je to nejblíže přes žilinu, nebylo pro Vlada velký problém. Mnohem větším problémem se jevilo nastartování auta dotyčného, poáč "Víkend s rádiem" se jednoznačně podepsal na stavu baterky. Ještěže neodjížděl poslední. Tím jsem byl já. Přiznám se, vůbec se mi nechtělo. Pišta tohle místo vychytal, respektive měl obrovské štěstí. Ten klid, pohoda, hory všude kolem, hospoda blízko. Co více by jeden o víkendu potřeboval?
      Na zbytek dne jsem si naordinoval odpočinkovou trasu. Nejprve přes Ostravici a přilehlé peřeje, kde jsem poprvé zalitoval, že jsem nevzal pořádný foťák. Světlo na focení bylo přímo parádní, stejně jako Vojvoda později v Letohrádku ve Frýdlantě. Škoda, že už tady nemají svůj vlastní speciál. Cestou městem jsem se samozřejmě nezapomněl kouknout po opevněném areálu ČD, z něhož mi bylo docela smutno. Náladu mi spravila až příroda při přejezdu do Kozlovic (vlastně jsem objel elegantně celý Ondřejník) a následné Hukvaldské pivo v Dolním Sklenově. Parádní konec povedeného víkendu.

Přátelé, vzhledem k totální destrukci dnes již bývalého opevněného areálu ČD ve Frýdlantě a náhodné - řekněme hodně povedené! - koupi Pištachatu na Čeladné, kde naprosto dokonale funguje Génius Locky, si myslím, že natrvalo vznikl vynikající časoprostor, kde může docházet k pravidelnému splynutí našich duší. Nejenže Oldřichovický dejchánek zřejmě našel svou trvalou základnu, ale (mohu-li si vůbec troufnout toto napsat) doufám, že i pro Freedland vzniklo dokonalé místo, které dokonce předčí původní opevněný areál ČD. Bude-li samozřejmě Pišta souhlasit.

medvěd:-)

galérka

Peřeje (Ostravice) - Letohrádek (Frýdlant) - Kozlovice - Hukvaldy