chat

Akce roku 2009

Náš diář

srpen - září - říjen

      Pracovní povinnostě mne uprostřed prázdnin vyhnaly do Krnova. Na celé dva měsíce! A musím přiznat, že šlo o vězení poměrně fešácké. Nejenže jsem měl povoleny občasné vycházky (poprvé do Trutnova, podruhé do Amíkova), ale i celý ansámbl krnovské Koliby dělal vše pro mé uspokojení. Nejen mé samozřejmě, poáč jsme na Kolibě občas pobývali až ve třech. Když si vzpomenu na loňský pobyt v interhotelu Praha... Nebe a dudy! A co všechno se dalo v brzkých podzimních dnech v Krnově zvládnout?

      Až překvapivě dost věcí. Samozřejmě ani práce nestála, ale kromě ní jsem byl zvědav i na okolí. Co to nepřiznat, za dva měsíce jsem si tenhle kraj docela oblíbil. Nejvíce šancí jsem měl směrem na Město Albrechtice a dále do kopečků, kam jsme zajížděli dennodenně, ale podívat se pořádně mezi, se mi vlastně podařilo až koncem pobytu. Z Albrechtic směrem na Žáry až k České Vsi cesta stále dlouze a intenzivně stoupá a v potu jsem marně uvažoval, kdyže jsem to tady tentokrát vlastně jel. Odměnou byl nejen sešup do Vráclavku, ale zároveň i jedna z nejmalebnějších vesnic, které jsem tady našel. Pěkně bez signálu a s citem pro rekonstrukci starých selských stavení. Jo, tady by to šlo:-)

      Koliba se nachází pouhých 237 schodů od chrámu Pany Marie sedmibolestné a tak není divu, že spoustu fotek jsem nachytal právě v jeho okolí. Okolí chrámu je malebné, kór takhle na podzim, a vyšplhal jsem se k němu nesčetněkrát. Nedaleko něj stojí jedna z několika rozhleden a nevyběhnout těch dalších 124 schodů by bylo chybou. O tom, že Cvilín je mystické místo, kde se setkávají různí lidé, jsem se přesvědčil v jedno krásné nedělní dopoledne, kdy se za mnou zastavil tatík. Vytáhl jsem jej právě na Cvilín a cestou od rozhledny jsme náhodou potkali Kufberkovic rodinku. Vážně náhodou! Ale vykládejte to Marcele...:-)

      Cvilín je vlastně dvojkopec. Co stojí na jednom vrcholu, už víte, druhou, zezdola zcela nepatrnou dominantou je hrad Šelenburk. Torza jeho věží jsou ze silnice, na jejíž stavbu přispěl svými zdmi, vidět možná jen v zimě, kdy okolní listnáče aspoň na chvíli odhodí své mnohabarevné odění. Na podzim a vlastně kdykoli v jiném než zimním období lze ocenit mohutnost Šelenburských hradeb pouze na místě. Plánovaný přerod trosek na kasino po revoluci se zaplaťpánbůh nekonal a tak i dnes lze bez potíží vylézt na zbytky hradní věže a pokochat se nejen výhledem na široké okolí, ale také na nedaleký Cvilín, který svou zářící bělostí tak báječně kontrastoval v jinak dokonale malebné podzimní krajině.

      Nejen Krnov jsem však objevoval. Jsa zdrcen svou letošní cyklistickou neproduktivitou (klidně můžeme mluvit o fiasku), vydal jsem se přes svátečním Václavem na Praděd. Lysou jsem letos nestihl, tak snad jako malou náhradu zvolím nejvyšší moravskoslezský vrchol. S domněním, že mne cestou nemůže vůbec nic překvapit, poáč po těch týdnech jsem už přece zkušený krnovák, jsem si vykroužil drsné kopcovité a zcela zbytečné kolečko kolem Krasova. Jinak sympatické vísky. Leč sil ubývalo valem a nemohl jsem vzpomenout na mé a Charlieho dva roky staré trápení. Kdepak, Praděd v klidu a pohodě mi není souzen a tak dodávám v Karlovicích tělu nezbytnou energii, poáč bez ní to dál opravdu nepůjde.
      A nešlo. Na konci Ludvíkova, u báječného penzionu U Jury zastavuji znovu a doplňuji svůj pitný deficit Plzničkou s pocitem, že těch zbývajích šestnáct kilometrů sfóknu jedna báseň. Jenže! Cestou z Hvězdy na Ovčárnu mne předjelo stádo mladých a já si začal zoufat, že staroba je neúprosná a na dávné výkony mohu s klidem zapomenouti. Nebýt kritického čtvrtého kilometru, kdy celá banda téhle omladiny pochopila, že tenhle kopec je ohne sranda a medvěd s maximálním zápřahem a těžce simulovaným úsměvem ve tváři s potřebou grácie míjí celou tuhle omladinu. Aspoň někdy zkušenost vítězí:-)
      Mým názorem na Poláky se nijak netajím, ale když se mi vážně serou pod přední kolo s pocitem, že jen jim a jenom jim patří celá pradědská dálnice, vraždil bych. Když pak před kolo nacpou kočárek, supím a nepublikovbatelně na pšóny nadávám. Jenže ne moc, poáč každé vysílení by chybělo na vrcholu. "Hele mladej, tak šupinky šupinky," slyším za sebou a nevěřícně koukám, který Karel si dovoluje takhle pobuřovat. Žádný Karel! Starší pán, kterého chci na vrcholu pozvat na panáka. Jaké štěstí, že má vlastní, poáč vysílač evidentně dneska praská ve švech. O to více se těším na pivko o kousek níže.
      Tím níže není nic jiného než Kurzovní chata. Zdena vyhlásil právě na poslední zářijový víkend akci a jak koukám, mají narváno i tady. Naštěstí mou prosbu o vychlazený půllitr nemíjí bez reakce a mně ani moc nevadí, vyjít si na zahrádku a konečně se pokochat okolními panorámaty. Na mou otázku, kdo všechno se tady vlastně nachází, dostávám odpověď, že účast stvrdili pouze Bobovci. S těmi se potkávám o kousek později na Ovčárně. A nedejte si na cestu ještě dvě Plzničky. Aby taky ne, po večerním návratu a totálním vyčerpání jsem málem vyžral celou Kolibu. Ale znáte to - hlad má vždycky velké oči... :-)

      Osoblažsko bývalo prý Slezskou Hanou. Bohatý zemědělský kraj dneska připomínají jen až nechápavě velkorysé budovy jako je třeba zámek ve Slezských Rudolticích. Zato v samotné Osoblaze - centru tohoto zvláštního kraje - se moc nezdržíte. Brutálně budovatelské náměstí uspokojí jedině masochistu či komunistu hledající (naštěstí) zašlou slávu. Vše zachraňuje alespoň sportovní areál, ale jinak tady chcípl pes. Bohužel. V kraji lákají spíše Dívčí hrady nebo třeba rekreační Bohušov, kde mne překvapila otevřená restaurace. Dokonce tady i vařili! Na co si rádi zvyknete, je jistá osamocenost a téměř žádný provoz. Jenže právě to jsou věci, které komunisty zdevastovaný kraj nezachrání a bude se vzpamatovávat určitě dalších padesát let.

      Gastronomie? Ale to víte, že jo! Když se vyhnete takovým podnikům jako je hotel Praha v Krnově, najdete tamtéž bufet U reifů, o kterém vám tady bude vykládat každý. Vyhovuje-li vám umakart, nízké ceny a dobrá chuť, budete spokojeni. Pro náročnější je nedaleký Slon a třeba také Koliba nebo motoresty v Krásných Loučkách či Třemešné nebo Skrochovicích. Tyhle destinace znají všichni motoristé.

      Nakonec se mi podařilo objet všechny tři nedaleké rozhledny! Neunikl mi Ježník, pochopitelně Cvilín a pochopitelně i Kudlichova věž trochu východněji. Pokaždé jiný výhled, pokaždé jiný zážitek a pokaždé jiné počasí. Bezpochyby kraj zajímavý a cyklisticky rozhodně přívětivý, byť to mnohým v okolních kopcích jen těžkou vysvětlíte. Do Karlovic nedaleko stejně jako třeba do Lichnova, Zátoru, Osoblažska a dalších zajímavých míst. Výzvou pro mne tak zůstává výlet na Slezskou Hartu. Třeba napřesrok? Jeden nikdy neví...

md:-)