Slavonice
Jak sami víte, prostor na našem webu není neomezený. Díky letos mnou objevené službě se však můžete klidně kouknout na všechny pořízené fotky. Máte - li tedy zájem,
klikněte tady pro fotky z cesty z Jindřichova Hradce do Slavonic (mimo) nebo
klikněte tady
pro přehled všech fotek ze Slavonic.
Službu zcela zdarma poskytuje server iDnes na adrese Rajče.iDnes.cz. Služba má navíc neomezený prostor, obsluha je příjemná pomocí malého prográmku, takže jej doporučuji všem;-)
Ostrava / Jindřichův Hradec – Polínko – Dolní Žďár – Malíkov nad Nežárkou – Nová Ves – Peršlák – Nová Bystřice – Albeř – Klášter – Landšten – Staré Město pod Landštěejnem – Trojmezí – Maříž – Slavonice, 55.9km
Na cestu těžkodrážním koženkovým Rožmberkem jsem se vlastně předem těšil. Minimálně od Brna se začíná trať hodně klikatit a stoupat v malebné krajině, dieselová mašina evidentně ubere tempo a ani elektrická kolegyně, která nás veze Vysočinou z Jihlavy dále už nijak závratně nespěchá. Tentokrát je vše marné, já byl po pár hodinách spánku utahán jako kotě a tak jsem vlastně celou cestu až do Jindřichova Hradce zcela proklimbal. Možná i proto těch něco více než šest hodin cesty uteklo jako voda. A proč Jindřichův Hradec? Původně jsem měl v plánu zajet jen tak na otočku do Soběslavi na Budvar a kapra do motorestu Lada, jenže se mnou nikdo na tak bláznivou cestu nikdo nechtěl vyrazit (viď, Nadporučíku;-)) a tak jsem ještě před odjezdem všechno přehodnotil a rozhodl se podívat do míst, kde jsem nebyl už pěkně dlouho. Volba padla na Českou Kanadu a Slavonice s tím, že dále se uvidí podle počasí a větru. Vyjel jsem si jen tak na pasblink s tím, že sezóna teprve začíná a ve Slavonicích snad nebude problém sehnat ubytování. Nebyl.
Jindřichův Hradec, 0.km, 11hodin
Teď jsem však na nádraží v Jindřichově Hradci, většina školních výletů se hrne do malých a kouzelných vagónků Jindřichohradeckých místních drah, zatímco já marně vzpomínám, kdyže jsme to tady vlastně byli naposledy? Ať počítám, jak počítám, bylo už v minulém tisíciletí, konkrétně pak na přelomu července a srpna v roce 1998. Tedy vlastně (fuj!) devět let. Letí to. Rozkopanou nádražní třídou jedu opatrně do centra města, na jehož výzoru se evidentně hodně zapracovalo. Žádné omšelé fasády, čistá dlažba, na pondělní den dost překvapivé množství lidí a kýčovitě hezké počasí celou super náladu jen dokresluje. Na chvíli se zastavuji jen v infocentru a pomalu procházím náměstí, procházím se po mostě nad vypuštěným Vajgarem a pořizuji množství snímků. Hlava se už snad srovnala se včerejším množstvím piv a já tedy usedám do sedla a mířím k nejsevernějšímu bodu Rakouska.
Nová Bystřice, 28.km, 13 hodin
Už jsem to tady psal na začátku. Přestože jsem se koukal před odjezdem z Hradce do mapy, nečiní mi žádný problém hned po výjezdu z města vyrazit špatným směrem a po několika kilometrech stoupání se ocitám v Políknu. Široko daleko nejvyšší místo. To mne sice trochu naštvalo, ale to jen do chvíle než jsem pochopil, že mne čeká přímo famózní sjezd polním terénem neznačenou cestou. A pěkně rychle! Ani jsem se nenadál a opět jsem se ocitl u Nežárky v Dolním Žďáru. Z něj pak cesta stoupá k Malíkovu a stále dále až do Nové Vsi. Krajina kolem se už nádherně vlní, louky jsou čerstvě posekány a kam se kouknu, všude se válí válce slisované slámy. Cesty se zúžily, v Nové Vsi marně zkouším jedinou občerstvovánu široko daleko a tak mířím do stále hlubších hvozdů směrem k nejsevernějšímu bodu Rakouska. Ten se sice u nás najít nedá (zato Rakušané k němu přivedli téměř dálnici), a tak jsem se jen přibrzdil na rozcestí cyklotras. Málem jsem zapomněl zmínit, že jedu celou dobu vlastně po staré dobré Greenways z Práglu do Vídně, jejíž čísla se sice mění, ale logo zůstává. Velmi sympatický je i provoz na cyklostezkách – absolutně žádný nebo hodně malý a pocestní tak mají ještě potřebu se navzájem pozdravit. Jedu však dále a zastavuji na Peršláku. Tady jsme byli s Nadporučíkem v mezipovodňovém víkendu v roce 2002 a zatím jde o nejvíce změněné místo. Signálky, původně pořádně prosypané pesticidy a tedy obsahující jen písek už znatelně zarostly a staly se z jich úzké a sympatické (obzvláště v tomhle počasí) cesty, kdy kolemstojící mladé borovice příjemně zastiňují polední slunce. Rybník Peršlák je zcela zakryt hvozdem stejně jako hraniční kámen, u kterého jsme se před pěti lety fotili. Za rohem stojící stejnojmenný hotel na mne nepůsobí příliš vábně (je až moc honosný) a tak se rozhoduji, že s občerstvením ještě několik kilometrů počkám.
2002 2007
Od Peršláku jsem měl dvě možnosti, kudy pokračovat a zvolil jsem tu náročnější – po signálce. Proč náročnější? Komouši se s ničím nemazali a nejvíce jim vyhovovalo, když cesta byla co nejdéle rovná, kopec nekopec. A do Bystřice je to z Peršláku spíše do kopce. Občas i všudypřítomné borovice ustoupily a kolem mne se objevila nádherná krajina. Až před Bystřicí koukám na až nezvykle kvalitně střižené louky a vida, už vím, kde tady vzniklo to velké golfové hřiště. Mezi hranicí a městem vzniklo jedno takové to sociální středisko á – la panelák naležato, zatímco ve městečku nestíhám právě naopak. Rozhodně už nepůsobí tak strašně provinčně jako před lety, prokouklo nejen náměstí, ale upravenost je vidět všude kolem. Líbí se mi tady. Jen s obědem jsem moc nepořídil a po prohlídce města včetně místního nádraží, pokračuji dále do Albeře.
Albeř, hostinec Albeř, 32.km, 14 hodin
Konečně! Klasická venkovská hospůdka na jejíž jméno si nemohu zpětně vzpomenout. Ale lákala hodně svými hotovkami a Plzničkou. Po těch kilometrech zcela zaslouženou, myslím. Tělo tak dostalo dnešní první příděl jídla a po malé „dvacce“ se zvedám a mířím k penzionu Boba, který stojí přímo pod nádražíčkem v Albeři a na který jsem zaplaťpánbůh nespoléhal s občerstvením. Je zavřený, tedy dneska. Samodeci vzpomínám, co jsme tady svého času zažili, ale spíše se jdu kouknout na starý zámeček nad penzionem. Před lety se někdo pustil do jeho rekonstrukce, ale dnes už je zarostlý a přístup k němu znemožněn. Taková Šípková Růženka. Nádražíčko je jako vždy malebné a na kolejích je vidět, že stačí drobná a pravidelná údržba a provoz může klidně fungovat dále. Před lety se tady provoz měl zastavit. Vzal jsem to po kolejích do kempu Osika, který taky ožil a na kamenné hrázi jsem koukal, jak je tady pořád parádně.
Staré Město pod Landštejnem, 44.km, 16 hodin
Oproti „povodňové“ cesty před pěti lety dneska jedu opačným směrem. Kolem Kláštera stoupám k Landštejnu a úplně jsem zapomněl, jak příjemná vlastně je. Sice jsem si při stoupání „užil“ sluníčka, ale následná cesta lesem byla skvělá. Ještě jedno malé stoupání kolem Podhradí a jsem na plácku pod hradem. Tady vládne správně ospalá pondělní nálada, všechno je zavřené, ale k hradu se stejně vydávám, protože vzpomínky jsou vzpomínky. Nezdržuji se dlouho, udělám pár fotek a už se těším na Staroměstské náměstí.
A vida, ve Starém Městě pod Landštejnem jsem cobydup, nárožní hospůdka je otevřená dříve než by měla, obsluha slušná, ceny mírné, je jasné, že Gambáček nebu jenom jeden. Sedím a nabírám síly, koukám se, že i tady všechno prokouklo a objevil se i nový penzion. Vida, kdyby bylo nejhůře, vím, kam se vrátit.
Slavonice, 56.km, večer
Nevrátil. Cestou jsem se zastavil na Trojmezí Rakouska, Čech a Moravy, okusil pár borůvek (kua, jak je možné, že jsou hned za čárou větší!) a popojel do Maříže. Tady je všechno zcela jinak než před lety! Počet zřícenin chalup se rapidně snížil a provoz místní keramické dílny tady přivedl i turistický ruch, který zase asi až tak úplně nevoní některým starousedlíkům, protože pár chalup v dobrém stavu je tady na prodej.
A jsem tady: Slavonice! Podle mne jedno z nejkrásnějších městeček u nás. Stejně jako třeba do Štramberka i tady se moc rád vracím. Vždy si uvědomím, že tady vlastně díky zakázanému pásmu nedošlo k nějak velkým přestavbám a městečko si zachovalo svou původní podobu. Ta zřejmě před dvaceti lety byla hodně omšená, zato dneska tady sice provinčnost pořád existuje, ale město doslova svítí. Splnil jsem si sen, ubytoval se bez problémů přímo na náměstí, pěkně s výhledem na jeho večerní „provoz“ a těšil jsem se, jak vyrazím do jeho reje. Nemohl jsem samozřejmě minout ani Sklepáckou Besídku, která rozhodně stojí za delší návštěvu. Člověk nestačí během jedné Vávrovy kávy rozpoznat všechny detaily, které nabízí a se kterými si tady za ty roky vyhráli.
Více času jsem však věnoval prohlídce celého města. Prošel obě brány i tu, která vlastně dnes již neexistuje, zahlédl nejedno pěkné zákoutí a pochopil důmyslný systém zkratek pro pěší. Snímků jsem pořídil přehršel i díky západu slunce. Vše jsem završil vydatnou večeří a na závěr, už na pokoji, zapnul televizi. Jen na chvilku. Šumná města s Vávrou v čele byly milým dovršením dnešního dne. Nabyl jsem spoustu zážitků i energie. Přesně tak jsem si dnešek představoval;-)
md;-))) 05.07.2007
Následující kapitolou je má cesta Národním parkem Podyjí >>>