BUCHLOV NEBO SMRAĎAVKA?
29. až 30. července

Hlavní stránka <<< 2000 >>> Náš diář

Zleva Božka, medvěd a buchlovský kastelán Medvěd, Božka a LeV v družném hospodském objetí

- úvod -

      Zatímco dnes (7. ledna 2002) si Sylka "vegetí" v Itálii, podstatnou část svého dětství jezdila o prázdninách na Smraďavku u Buchlovic na pionýrský tábor. Nejprve jako standartní člen oddílu, s pozdějším věkem coby praktikantka a vedoucí. Letos se tábor konal pro Sylku po dvacáté a zároveň naposledy. Koncem léta zanikne. A protože ani z Ostravy ani z Brna to na Smraďavku není daleko, domluvili jsme se s Lenčou a Manťasem, že se za Sylkou zajedeme podívat. Strávili jsme z části fantastickou, částečně šílenou noc na Buchlově. Někteří na hradě, někteří v podhradí. Pojďme se podívat na průběh dvou dnů a noci mezi nimi pěkně popořádku.

- příjezd -

      Původně jsem si chtěl s sebou vzít do Chřibů kolo. Jsou na něj tady skvělé podmínky. Jenže zatímco první polovina července nás rozmazlovala teplým počasím, teď je přímo odporná kosa. A tak jedu do Starého Města u Uherského Hradiště po lehku. Lenka pracuje celý týden v Uherském Hradišti a Martin je na cestě z Brna autem. Setkáváme se po desáté hodině u výpadovky na Brno. Zatímco Lenča se chce projet na kole, s Manťasem míříme na Smraďavku autem. Docela by mne zajímalo, kdo dal pěknému místu tak nehezký název. Rozhodně tady není tak nevonně, jak název naznačuje.
      U přehrady jsme napoprvé netrefili správný směr. Líná huba je holé neštěstí. Dobře nám tak! Po půl hodině už míříme snad správným směrem. Na cestě k táboru potkáváme Sylku, která se šla lehce projít. Odvoz zpět do tábora odmítá. Prý je asi čtyři kilometry daleko. Jenže jej míjíme už po kilometru a zastaví nás až závora přes cestu. O té přece Sylka nic neříkala! Ptáme se náhodného pocestného, kde je tábor. Dobrá žena odpovídá slovensky a později zjišťujeme, že je Sylvinou maminkou. Teď už jsme dorazili na místo bez problémů.
      Sylka došla o chvíli později. Vítáme se a jdeme sednout na zápraží Sausforku, jak tady pojmenovali hlavní budovu tábora. Kolem jsou bungalovy a chatičky. Tábor je v poměrně hlubokém údolí, má koupaliště a okolí přímo vybízí k výletům. Sedíme u Géčka, čekáme ma Lenču a uvažujeme, kam se zajdeme podívat na výlet. Nabízí se dvě možnosti. Dva hrady. Nakonec volíme bližší Buchlov. To abychom se ještě stačili vrátit kloudně do večera. V Sausforku dostáváme oběd, který si budeme muset zítra odpracovat při stavbě tábora. Proč taky ne, když ještě netušíme, co nás čeká.
      Počasí si s námi dnes pěkně hraje. Chvíli svítí sluníčko a je příjemně, za chvíli prší. Typický duben. Louka, na které zítra budeme stavět tábor připomíná všechno možné, jen ne idylický trávník na kopanou. Nevadí. Vyrážíme konečně na výlet!

- Buchlov -

      Už v prvních pár metrech stoupání všichni čtyři zjišťujeme, že pěkně funíme. Kde je naše bývalá fyzička? Cesta stoupá pěkně zostra až k hlavní silnici, která stoupá od Hradiště směrem na Brno. Přechod cesty nám dává pořádně zabrat a čekal nás ještě poslední úsek stoupání ke hradu. Těla už si naštěstí na větší záběr zvykla.
      - "Navrhuji, abychom si dali Pod hradem jedno pivko a pak další čtyři na hradě," povídá Manťas a já mu kontruju, že se přece známe a abychom se na hrad vůbec dostali, navrhuji, že si dáme pivo až nahoře. Stalo se. Platíme vstupné 3Kč do areálu hradu. Prý tuhle specialitu zavádějí téměř všude. Fronta před kasou ani před vstupem do hradu nás nezajímá, poáč o prohlídku nemáme zájem. Všichni jsme tady už byli dříve. Zamířili jsme rovnou do hradní hospody.
      Hradní hospoda nabízí Krušovice. Sice nic moc, ale můžeme to aspoň pojmout jako trénink na Trutnov. Sedáme u biliáru a hospůdka se nám moc zamlouvá. Jedno pivo, dvě, tři ... dáváme nejeden biliár a nakonec se až o závěrečné před šestou hodinou večer nás vyhánějí ven. Zatím jen na nádvoří, kde dopíjíme páté pivo. Po šesté zavírá hrad a my máme chuť na další pivo. Jdeme tedy do hospody Pod hradem. Je v ní poměrně narváno a tak neprakticky sedáme k baru. Časem se uvolňuje největší stůl, což je velmi nebezpečné. Od něj se nám bude velmi těžko vstávat. Obsluhuje tady kovboj a jeho místní přízvuk nás dostává.
      Byla by blbost držet tak velký stůl jen pro čtyři lidi. Časem si k nám přisedají další a další lidé. Jednoho z nich Lenka identifikuje jako kastelána a já se marně probírám pamětí. Jak to, že si jej po pěti letech nepamatuju? Dáváme se do hovoru. To už se přiblížila zavíračka. S Manťasem dáváme poslední čtrnácté pivo a kupujeme zásoby pití na zahrádku, kam se následně všichni přesouváme. Venku je tma a pokoušíme se lámat kastelána k tomu, aby nás nechal přespat na hradě. Zatím marně.
      Na zahrádce začíná být veselo. Hajný střílí z brokovnice na přání našich holek a Manťas spadnul za záchodkama do prohlubně, přičemž ztratil jedno sklo do brýlí. A pak to přišlo:
      - "Marťa není! Zmizel!" Povídá Lenka a je značně nervózní.
      - "Tady jsem!" Ozvalo se sice odněkud, ale to odpovídal úplně jiný Martin. Ten už k nám už taky skoro patří.
      Náš Manťas není nikde. Hledáme jej všude kolem, ale marně. Asi někde vytuhnul. Mezitím došly zásoby pití. Co teď? Jediná možnost je přespat na hradě a ráno až se rozední se jej pokusit najít. Ledy jsou prolomeny, je kolem půlnoci a my stoupáme ke hradu a do hradu. Totálně umlklé Sylvii dávám mobil do ruky se slovy: "Zavolej na základnu, ať nás nepostrádají." Marně. Sylka je ráda, že se má čeho držet. Mobil ji úspěšně dává pocit stability. S rovnováhou máme problémy tak jako tak úplně všichni.
      Jsme opět v hradní hospodě. Místní nás tady sice vidí neradi, ale upřímně řečeno je nám to úplně jedno. První odpadá Sylka a "cizí" Martin ji odvléká do hradních komnat. Pak jde s Lenkou hledat pod hrad Manťase, přičemž zapomínají, že kastelán nechal otevřenou hradní bránu a podnikají poměrně drsnou cestu přes hradby. Lenča si toho moc nepamatovala, ale bezpečně ví, že šla rozkročmo po hřebenáčích. Ožralí mají fakty štěstí. Snad po hodině se bezvýsledně vrací a jdeme spát.

- ranní návrat -

      "Medvěde, vstávej! Jak si tady můžeš chrupkat, když Martin je kdoví kde!" Větší ranní poplach jsem snad ještě o půl deváté ráno nezažil. Opouštíme chvatně a bez rozloučení hrad při křiku kastelánové, kteroužto ignorujeme a v duchu si říkáme, jak je možné, že tak sympatický kastelán má tak nesympatickou ženu. Lenča bude ještě chvíli prudit. Jenom chvilku, poáč hned za hospodou Pod hradem je taková stará smuchlaná celta a v ní - Manťas!!! Móc pěkný pelíšek si vyrobil. Budíme jej, je celý roztřesený. Hospoda je ještě zavřená a tak jdeme rovnou dolů do tábora. Až teď si začínáme uvědomovat, jak nám kutají trpajzlíci v hlavách a situace se podstatně zhoršuje cestou do kopce. Au.
      Po návratu na základnu se snažíme vysvětlit, cože se vlastně v noci dělo. Ale spíš asi stačí jeden dva pohledy na naše maličkosti. Martin jde rovnou spinkat, s holkama jdeme do lesa na oplocenky, ze kterých pak velmi opatrně, poáč útrpně, stavíme plot oddělující tábor od zbytku světa. Mám pocit, že to je má poslední hodina. Oběd sice trochu pomohl, ale je evidentní, že potřebujeme spánek. Je krásný den a tak se stačilo jenom svalit na zem a spinkáme. To už plot stojí a vedoucí Pech šel likvidovat sršní hnízda. Konečně máme pohodu.
      Kolem čtvrté hodiny odpoledne se loučíme se Sylvií a osazenstvem a odjíždíme domů. Já na Lenčiném kole a oni dva autem. Manťas řídí ve slunečných brýlích a Lenča je stále řidká. Ve Starém Městě ještě chvíli vykládáme na nádraží a před šestou mi jede vlak. Lenča jede do Hradiště a Manťas domů. Byla to fakt neuvěřitelná akce!
Expreska k odkazům.