Itinerář: ÚBISLAV - Šebestov - Nicov - Řetenice - Ždánov - Kašperské Hory - Rejštejn - Čeňkova Pila - Srní - Vchynicko-tetovský kanál - Tříjezerní slať - údolí Javořího potoka - Modrava - Filipova Huť - bývalou Zlatou stezkou - Horní Antýgl - Horská Kvilda - sejpy - Zlatá Studna - Churáňov - Michalov - Stachy - ÚBISLAV, 72km
První vstávání v kempu v Úbislavi je v pohodě. Poprvé se vlastně seznamujeme s daným stavem, z nějž nás nejvíce mrzí, že nefunguje rybník. Ten jsem považoval za nejlepší vychytávku, poáč není nad ranní rozcvičku v bazénu. Co už, rekonstrukce byla nutná. Na poměrně malé chatce je nás vlastně sedm, takže k ukojení pravidelných ranních potřeb a rituálů potřebujeme s jedním wc a umývátkem v jedné místnosti hodně času a trpělivosti. A jde to! Dnes to sice ještě skřípalo, ale na všem se dá pracovat. Naplánoval jsem poměrně malou trasu, jenže jak to tak u mne bývá, podceňuji kilometry a tak jsme potřebovali poměrně hodně času. Z tohohle pohledu nebyl výjezd v jedenáct hodin dopoledne úplně ideálním termínem. Navíc bylo pro mne docela drsné zjištění, že Smejky není jen solitér fan tuti, ale k tomu i neskutečný oriinál, který prostě bez své krytky - gumičky na svůj mobil M75 prostě nehne z místa. Zdržování odjezdu se tak protáhlo neskutečně. Nakonec jsme se však u hospody v Úbislavi slavnostně sešli a mohli vyrazit.
Je vedro. (Co taky kolem poledne může být...) Cesta k městečku Kašperské Hory nejprve do Nicova stoupá, aby se později už jen příjemně houpala. Ve jmenované obci dáváme první zastávku a první plzničku (já) a kofoly (ostatní). Na kempu zůstala pouze Hana s Lukášem, ostatní si báječně užíváme tekoucího potu. Vždyť jsme si to přesně takhle přáli, neboť zima byla skutečně dlouhá... Cesta ke Kašperským Horám pak přece jen začala ubíhat a skopec dolů do města byl přímo famózní. Před náměstím dokonce bylo na chvíli vidět i hrad Kašperk. Vcházím do infocentra koupit známku, pak ještě kupuji prodlužovačku s pěti zásuvkami (jedna zásuvka je na tolik lidí skutečně málo...) a následně vyrážíme dolů k Otavě.
... a to byl fičák! Neskutečný skopec se zatáčkami, mocnou přitažlivostí (zrychlováním) G a malebným údolím. Malý Rejštejn (místo rýžování zlata) jen projíždíme, byť by stál za zastávku. Ta přichází až v tábořišti pod nedalekou Čeňkovou Pilou, kde se jdeme konečně vykoupat. Otava je krásná, dravá a hlavně studená řeka, takže se do žádných velkých akcí raději nepouštíme. O pár minut později pak u již zmíněné Čeňkovy Pily zjišťujeme opak (než nám říkali v infocentru) a to, že cesta kolem Vydry je pro cyklisty zavřená. Ostatní chtěli tady pojíst, ale navrhuji nechat oběd až na Srní, poáč s plným žaludkem jet do těch serpentin, to bych nerad. Za pár minut mi i ostatní začali dávat za pravdu. Cesta byla ve smažícím slunci drsná a ani úchvatné pohledy ze serpentin tento fakt nedokázaly zmírnit. Restaurace Panenka (zrovna tady měnili omítku) se stala naším obědovým azylem. Posilněni jsme pak dýchavičně mířili k Vchynicko-tetovskému kanálu. Jestliže jsem si jej pamatoval jako příjemnou projížďku polní cestou naproti proudu, tak teď jde ze začátku o asfalt. Škoda. Až pod Kostelním vrchem se situace vrátila zpět a to byla ta pravá šumavská atmoška, kterou jsem si přál. Před odbočením a drsným stoupáním k Tříjezerní slati si ještě Mara se Smejkym užili chladných vln kanálu kdysi dobře splavující dřevo.
Tříjezerní slať po dvanácti letech: všechno úplně jinak! Z krásného výhledu do široké náhorní planiny nezbylo téměř nic. Zakrslé borovice povyrostly, ale asi to tak má v přírodě být. Zklamání nedávám moc najevo, ostatní také moc nadšení nejsou. Mnohem více překvapení přichází o chvíli později, když sjíždíme do údolí Javořího potoka. A to je ta pravá Šumava: široké rozlehlé údolí, jehož využívá vodní živel ke svému naprosto ledabylému stékání. K tomu občas nějaký ten balvan či písečný násep, jež si voda sama postavila do cesty, aby pak pro nás takto vznikla neuvěřitelná podívaná. Jo! Až na foťák, jehož baterky vypověděly právě teď službu, sakra. Tak se aspoň naplno kochám a vstřebávám tu neskutečnou scenérii. To bude ohříváček do budoucna!
Modrava snad přišla ještě dříve než jsem ji čekal. Tohle místo taky vypadá zhola jinak než před dvanácti lety. Staveb přibylo - možná je jich třikrát více a i ty staré nejsou tak omšelé, nicméně některé se tady tlačí s brutálností prvních kšeftařů - umělohmotnost nudí. Zastavujeme v infocentru, kupujeme známky (nejsem v tom sám) a jdeme sednout na občerstvení do (zřejmě) nejstarší nicméně zrekonstruované hospůdky. Je sice po páté hodině, ale to tady v červnu nehraje zas až tak velkou roli.
Další cesta přes Filipovu Huť byla už vyčerpávající. Sluníčka bylo skutečně hodně a sil přece jen ubývá. Filipova Huť také prokoukla (v dobrém slova smyslu) a ak je v nejvýše položené obci u nás na co koukat. Přes Horní Antýgl pak jedeme zkratkou na Horskou Kvildu. Poprvé (ne zdaleka naposledy) špatně odhaduji cestu a míříme k novému hotelu na kopci. Obdivuji fungl novou šotolina-hájvej, jakou jsem naposledy viděl (myšleno kvalitu) naposledy v Norech. Výhled od hotelu je víc než úchvatný, dáváme opět pauzu a když už se rozhodujeme (spravila nás opět držkovka) vyrazit, zjišťuje Mara, že má defekt. Pouštíme se do opravy (a pivka), po chvíli sedáme na kolo a míříme k Churáňovu. Zlaté to místo na mapě našich olympioniků. Jde to celkem samo a dobře, jen Mara má pocit, že jeho zadní kolo vyměká. A oprávněně. Ta náplast, co jsem tam dal, byla v poho, lepidlo taky, ale přesnost mého lepení byla, tak nějak, ehm, přesně na hraně. To už zjišťujeme u Sporthotelu Olympia, jenž spravuje ČSTV a podle toho vypadá i úroveň jeho služeb (no comment, až za dva dny...), takže místo lepení a ne(možného) Staropramenu raději dávám v šanc svou duši (novou) a pokračujeme rychle dále...
... a byl to opět fičák. Přes lyžařský areál na Zadově, přes Michalov až ke Stachům. Tady se dnes opět dělíme na dvě skupiny, jedna to bere rovnou přes les do kempu a my s Marou rovnou přes Šebestov do hospody v Úbislavi. Je však zima, tak upřednostňujem indoor před outdoorem a mizíme v útrobách. O kvalitách zdejší hospody cvrlikali vrabci už včera ve Vracově, nicméně nás i tak překvapila. Výstrojí: utopeni, tláča atd., i výzbrojí (4 druhy piv!), takže zavládla naše maxspokojenost. A v v v vo tom to ten večer bylo. Přišli i ostatní (a jak zjišťuji z několikadenním odstupem), některé nepříjemné vzpomínky vyvolané chováním lidí se tak nějak vytratily...(!!!).
